Jedna báseň. Autorky čtou: Kristýna Svidroňová

Jiří Rulf ve sbírce Maloměstské elegie, konkrétně v básni Osmá elegie, kdysi napsal, že Noc v nás nalézá své děti. A o strofu výše: Naše schopnost se oddat je bezpříkladná./ Ale i ticho nás odvede od ženina prsu./ A my nasloucháme tak ostražitě,/ že slyšíme i myšlené zvuky. První verš úvodní básně, jež otevírá prvotinu Kristýny Svidroňové Sochy z peřin, zní: Vesmír se v tobě rozrůstá. I kdybychom odhlédli od této klíčové významové pozice, pak v dalším průběhu knihy budeme neustále svědky rozpínavosti autorčina imaginativního vesmíru – budeme svědky oné rulfovské oddanosti být ostražití nejen fyzicky, nýbrž i metafyzicky.

Autor obálky a grafické úpravy knihy Jan Měřička využil pro obálku obraz Václava Buchtelíka, repro: Protimluv

Pokvetu k tobě

Nejfrekventovanějším motivem Soch z peřin je příroda – především stromy a rostliny. Z florálního světa ovšem vyrůstá rovněž princip imaginativnosti: Pokvetu v tobě, vyjadřuje se v jedné z básní lyrický subjekt. Neustálé obrazné bujení, narůstání, prorůstání je strukturně zprostředkováno takřka hnízdy metafor, ale i velice symbolizujícím pojetím světa; jako bychom se místy dívali na secesní ornamentalizující malby.

Z přírody pocházíme, a proto je logické, že i pojetí a zobrazování člověka, jeho částí a prostoru, v němž se pohybuje, „vyrůstá“ především z tohoto motivického okruhu – pohybujeme se U lesa nebo někde/ za rohem bříz, díváme se jako pohled do krajiny, zárodky stromů jsou zárodky nás, protějšek lyrického subjektu je najednou smrkem, naše činy jsou divizny, naše mysl je zaplevelaná vzpomínkami a volá k okopávce, páteř se nám ohýbá do stonku konvalinky, podáváme si ruce/ jako listy ve větru se dotýkají nesmělostí, dokonce i klíče by měly klíčit v zámku.

Naprostá oddanost subjektu k pozorovatelství světa směřuje rovněž k axiologii: téměř 60 cm vyrostlo/ z půdy za 40 dní/ odkud a kamsi/ čím vším jsi nabyla?/ co jsi ztratila? Abychom se jako stonek skoro zastyděli v básnické maximě: zázvor závor tě přesahuje/ co přesahuješ ty?

Slova rostou rychle jako svízel

Pozornost, kterou Svidroňová věnuje světu, je – jak bylo výše uvedeno – značně symbolizující. Sémantické gesto básně je ukryto v neustálém řetězení výchozího symbolu, jenž reprezentuje vnímání subjektu. Vzdáleně bychom mohli snad uvést paralelu s Otokarem Březinou – Svidroňová totiž text za textem kupí a hutní své obrazné vnímání světa, a to takřka po březinovsku proto, neboť slova a jejich významy jsou vlastně nedostatečné, a proto je nutné jaksi básnicky převalovat jejich významové zásoby: Zrcadla za bytím/ jen těžce mrkají/ […] / Já odrážím tahle slova/ a správné řešení/ se zvolna dopisuje.

Zatímco se Březina rozbujel extenzivně do vesmírných imaginativních pásem a na základě toho vizí vesmírné pospolitosti společnosti, Svidroňová má své vesmíry v sobě, je velmi intenzivní a básnické vidění světa zakládá na silné expresivnosti: často se zde objevuje téma nenávisti, viny, motivy zranění, výkřiku, vzdechu; jaro je prolhané. Subjekt se v tomto existenciálním časoprostoru mnohdy obrací k bezpečí dětství. Básnictví tak zde mnohdy funguje i jako autoterapie či arteterapie

Tematizováno to je několikrát v průběhu knihy – není čím malovat […] čím v sobě to smýt, cosi nás mučí pod vakuem krásy, z peřin spánku vytváříme sochy, plátna a podobně. Subjekt buď v sebeoslovení nebo v oslovení druhého tvrdí: Celé dny ukazuješ šrámy. Básně proto mnohdy tematicky balancují na citové hraně, jsou krajně osobní, niterné a zároveň – možná jako ochranné kódování – jsou právě proto obaleny v symbolistické estetice. Zajímavý je v tomto smyslu motiv nadlidsky velkého umyvadla, v němž se myjí naše úzkosti, jež ze sebe existenciálně jednoduše nemůžeme smýt.

Dotýkáš se jí jako klávesnice

Posledním výrazným nosičem obrazného chápání a zároveň prostředkem k tematizování intimních, vztahových peripetií v životě jednotlivce, je prostředí elektroniky a sociálních sítí jako dnešní nejvýraznější reprezentant „vztahu“ k druhému (konkrétně i obecně).

Výše uvedené bujení vesmíru je jako báseň/ napsaná autokorektem. Jako principu povrchní nevšímavosti je užito fenoménu scrollování: Nebo ničemu nevěnovat pozornost/ prostě to odscrollovat. Rovněž sexualita je symbolizována a racionalizována mechanizujícím pojetím: Dotýkáš se jí jako klávesnice/ rychle racionálně/ směřuješ k uspořádání. Až do extrému se subjekt zpochybňuje v napětí mezi bezprostředním světem a jeho digitálním odrazem: Po tom co shoříš/ sleduješ počet lajků; respektive je i druhý zkažený jako nepotřebný přístroj: všechno co řekne zní/ jako něco zkaženého/ jako zničená elektronika.

Je zřejmé, že poezie Kristýny Svidroňové je silně existenciální. Nesvědčí o tom pouze neustálá analytická potřeba zkoumání vlastního intimního světa prostřednictvím symbolizování, ale i motivy času, dětství – oné autoterapie, a neposlední řadě motiv cesty, chůze, třeba i bezmyšlenkovité, ale právě proto důležité. Je to neustálý souboj antropocentrické racionality a nespoutané iracionality přírody. Na této oscilaci, lépe řečeno prorůstající dialektice racionality lidství a iracionality přírody, jsou položeny autorčiny básnické maximy: subjekt sahá po vyšších potřebách, ale zároveň tiše dodává, ještě že tu ten druhý (opět konkrétně i obecně) je. Silně expresivní a imaginativní svět Kristýny Svidroňové na čtenáře dopadá jako asteroid.

Kristýna Svidroňová (* 1992) trávila své dětství a dospívání v Záblatí u Bohumína, nyní žije v Ostravě. Vystudovala českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě. Je finalistkou 41. ročníku Literární soutěže Františka Halase. Publikovala v časopisech Artikl, Protimluv, Weles, dále se její básně objevily na webu Nedělní chvilka poezie, revue Ravt a Ostravan. Od roku 2013 organizuje ostravské Literární přeháňky. V roce 2021 vydala sbírku Sochy z peřin. V současnosti se věnuje copywritingu a online marketingu, mimo to doučuje český jazyk a literaturu.