Jedna báseň. Autorky čtou: Daniela Vodáčková

Při listování sbírkou nazvanou Autoportréty nenarazíme jen na sladkost rozplývající se na jazyku, ale také na mnohdy drsné historické reálie, spletité cesty malířek a malířů k sebevyjádření. Ze stovky let starých portrétů se na nás mnohdy dívá posmrtná maska, řeholní roucha, smělá touha žen zpodobňovat či být zpodobněna. Kniha se kromě básní skládá z reprodukcí výtvarných děl, z biografických medailonů a ze zamyšlení samotné autorky o její cestě ke konkrétním dílům.

Obálku, stejně jako grafickou úpravu knihy, vytvořilo studio Lacerta, repro: Malvern

„Básnická sbírka Autoportréty vznikala šest roků. Zavedla mě do řady evropských galerií, s každým z malířů a malířek jsem se do hloubky seznámila, četla jsem o nich, debatovala s různými odborníky, s pocitem lovce nakoupila spoustu knih, ukazovala jsem obrazy přátelům a spolu s nimi si je prohlížela. Mojí touhou bylo v básních malíře oživit, zachytit, co prožívali, co si mysleli, po čem toužili. Pokusila jsem se na ně samotné podívat jejich vlastníma očima, na chvíli vstoupit do jejich bytosti a splynout s nimi, a to ve mně samotné otevíralo různé, i choulostivé, otázky,“ píše autorka v úvodním slově knihy.

Zde také Vodáčková informuje, že rozdělila své básnické portréty pro tuto sbírku na podobizny žen a mužů, které inspirovaly jednotlivé jim dedikované básně. V případě žen zachycuje jejich postupné vycházení na světlo. Přestávají se schovávat za malířské zástěry svých otců a učitelů, postupně podepisují svá díla vlastním jménem, zobrazují i svou nahotu. („Otázka, kdo jsem já. Vedle něj je snadné čas od času se ztratit./ Lákavé prozkoumat, kde začíná mé vlastní já.“) Vodáčková svými texty ukazuje kroky, které vedly k emancipaci.

Básně promlouvající o mužích a jejich portrétech jsou více popisné a vnější. A v textu u posledního z reprodukovaných děl (Leonard Tsuguharu Foujita: Autoportrét s kočkou, 1931) dostává hlas i zobrazená kočka hledící na malířovu hlavu. („Jsem hezká paní./ On mým zdrojem tepla./ Já jeho stvořitelkou.“) Na povrch se dostává perspektiva genderového dělení, kde je jeden gender nazírán ve smyslu hrdinek s nesnadným osudem a gender druhý spíše jako pozorovaný jev výrazné krásy. Malířky a portrétované ženy v této sbírce nesou tíži společenského útlaku, intrik, mateřství a snah o vyváženou lásku.

Mistrovské malířské autoportréty vyjadřují nesnadnost a krásu (často tajemnou), kterou je výtvarnice či výtvarník schopný nalézt v sobě samém. V dnešní době plné selfie, filtrů, stovek efektů a tendencí zachytit sebe sama téměř denně potřebujeme jako sůl kontakt s tradicí důsledné a hluboké sebereflexe. Daniela Vodáčková vstupuje s autoportrétovanými postavami do dialogů, krůček po krůčku rozplétá jejich osud podle vlastních představ. Jako kdyby něžně navlékala korálky domněnek i faktů vedle sebe a svým poetickým umem usilovala zachytit letmý či mrazivý detail, a přitom zůstat dostatečně tajemná.

Autorka je básnířka, teoložka, publicistka a aktivistka.

Daniela Vodáčková (* 1964) vystudovala český jazyk a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je psychoterapeutka, supervizorka, autorka a lektorka výcvikových programů v oblasti krizové intervence, autorka několika odborných publikací. Provozuje soukromou psychoterapeutickou praxi. Její básnický debut Z období prvních řas vyšel v roce 2015. Publikovala v řadě literárních časopisů: Souvislosti, Tvar, Psí víno, Glosolálie. V roce 2018 postoupila do finále Drážďanské ceny lyriky. Autoportréty (2021) jsou její druhou básnickou sbírkou.