Jedna báseň. Autorky čtou: Marcela Linhartová
Vyndejte si některou kost z těla, a pozorujte, zda přežijete. Podívejte se, kam jste se s tělem i duší poděli, když z vašich kostí vzešel porodem nový život. Podobné výzvy a otázky si může čtenář klást nad sbírkou Marcely Linhartové Vyjměte kost.
Bůh Adamovi vyňal žebro a z něj stvořil ženu, která tak už navždy bude odštěpkem. Chce-li mít žena žádoucí tvar hrudního koše a užší pas, nechá si vyjmout dolní pár žeber. Kostra s žebry a páteří ovšem tvoří základ lidského těla, je jeho oporou. Co lze z těla jen tak, bez dalšího, „vyjmout“, aniž by se zhroutilo? Kde člověk skončí, pakliže se tak stane? Jakou oporu zaručuje duši onen „opěrný systém těla“? A jak asi působí báseň stvořená čistě z masa, bez kostí?
Obálka obsahuje fotografii od autorky knihy Marcely Linhartové; svazek graficky upravil Jan Měřička, repro: Protimluv
Představme si básně autorů, kteří mají v oblibě košatost: vrší popisná adjektiva a adverbia. Vedle toho můžeme položit jako protiklad právě básně Marcely Linhartové z její aktuální sbírky: kostmi, které v nich chybějí, jsou kromě zmíněných deskriptorů také slovesa. Autorka se bez nich často obejde. Používá slova holá jako bílý kmen bez větví, takže verše jsou pouhými fragmenty vět, navíc nesignalizované velkými písmeny. Tím umožňuje čtenáři, aby si konkrétní významy dosazoval sám, nutí ho k aktivitě.
Nahé básnické koncentráty Marcely Linhartové však svou strohostí přesto vymezují pole, na němž můžeme aktivizovat mysl i cit: je tu žena a její partner (stále na odchodu), přebývají tu stále duchové těch někdejších (co už odešli), je tu složité mateřství, dítě u prsu a druhé nemocné, je tu matka, s níž nelze být ani mluvit („stažené kůže se zaschlou krví/ visí nade mnou když mluvím/ se svou matkou/ prohnilým sklepem“), dveře, které se neustále přibuchují. A také – zejména v druhé polovině sbírky – prostředí psychiatrické léčebny (noční služba, kuřárna, klystýr duše), již zdobí „tapiserie z županu po obvodu zdi“, jelikož o ne-soukromí a sdílení tělesného prostoru je tu postaráno („rozsviťte ať na vás vidíme/ hledáček nutnosti my za vás ručíme“). K tomu náznaky sebevražedných tendencí: jednou láhev líže zápěstí, dvakrát skok z mostu je přímo název jiné básně. Nůžky, zapalovač a tkaničky jsou potenciální nástroje autozprovození se ze světa, které je zde zakázáno.
Vyjmenovány jsou psychiatrické diagnózy F 40 (neurotické‚ stresové a somatoformní poruchy), F 50 (poruchy příjmu potravy) a F 60, tedy poruchy osobnosti a chování: čísla skryjí leccos. Obraz psa, který sice přirozeně umí štěkat, kousat a hlídat, ale stejně tak se může jen schoulit do pohodlného vězení (pleteného košíku), ilustruje životní pocit mluvčí i její vztah k domovu: zdi a mříže limitují svobodu člověka či zvířete i na takzvané svobodě. Žijeme na vodítku. Slovo domov, cokoli domáckého či domácího, lze ironicky spojit s extrémy:
„domácí práce
domácí koláč
domácí paní
domácí násilí
domácí práce“.
Protože také domov je věznicí; sevřenost, uzamknutost, uškrcenost, obruč, pouta, vynucený pohyb v řadě a násilná chovanecká uspořádanost jsou zde častými motivy; ostatně „uvězněna semknuta uškrcena“ stojí v jednom z veršů. Pokusíš-li se „odhodit ježčí kůži – bodliny kolem těl“ a odlakovat všechny „laky na bolest“, ukáže se nahá kost („bez zázemí bez stavení bez domova/ jen kosti“). Pomáhat si vodkou, léky, jídlem/ne-jedením nebo jinou tělesností – to vše je marná snaha zbavit se zátěže těla. A tak zbývá:
„vycpat si hlavu ztyřelým plyšem
dát prvnímu chlapovi který se otočí
vylít plech polevou po kovu
zamrazit potřeby do misky od salátu
hlavně zhasnout“.
Básnířka opakovaně vyvolává motiv domácího násilí muže na ženě, ale i zklamání dětí ze „selhávající“ matky: jsou odkázány na otce, protože matka na tom není dobře a nedokáže plnit očekávanou úlohu.
Všudypřítomný je silný pocit společenské vykořeněnosti, zoufalství, dramatičnosti bytí a existenciální syrovosti: tyto básně jsou kost a kůže (viz báseň nazvaná vyvyšuješ trčíš čníš). Slova v nich jsou řazena bezespoječně, jsou za sebou nasekána jako kusance pro polévku, což sbírce udává jednolitý staccatový rytmus a naléhavou dynamiku. Celek, z něhož byla přebytečná slova vypreparována, jako když vycpáváte sovu, je přesto zjevný. Dojem úzkostné expresivnosti („nervová vlákna/ tažená/ středem davu“) nese celou sbírku, u níž si nelze na žádném místě oddechnout, jako si neodpočine ani její traumatizovaná mluvčí, silně soustředěná na vlastní prožívání světa, v němž má modlitba roli jen jakéhosi dovětku za dohotoveným a neovlivnitelným.
Básní s titulem klíční kost jako slovo se vysvětlí mnohé, pokud bychom váhali: klíčem k významu je slovo, které schází. A je jasné, kdože nás tu celý život preparuje – jsme to my sami:
„vyjmete kost po kosti
obratel po obratli
obratem zpět pohostím vaši lačnost
po zbrani“.
Mluvčí básní pronáší následující modlitbu: „nauč mne nést bolest/ tiše“. Ovšem její básně křičí a stojí v nich: „jak se jmenuje lék/ po kterém se už neprobudíte?“.
Marcela Linhartová: Vyjměte kost
Protimluv, Ostrava 2021, 56 stran doporučená cena 199 korun.
Marcela Linhartová, foto: Ondřej Mazura
Marcela Linhartová (* 1980) absolvovala na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity obory český jazyk a výtvarná výchova a učila na základní škole. Píše učebnice češtiny pro cizince. Její oblíbenou básnickou formou je haiku. Hraje na akordeon. Žije v Mokrém u Českých Budějovic s manželem a dvěma dětmi. Básně publikovala hojně časopisecky, ve sbornících i antologiích, získala několik literárních ocenění v básnických soutěžích. V roce 2006 byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky. Roku 2006 vydala v Hostu pod jménem Marcela Pátková prvotinu Bylas u toho…, o tři roky později vyšla sbírka Zpívat bláznům. Její nejnovější básnický titul je sbírka Vyjměte kost (2021).
Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
