Jedna báseň. Autoři čtou: Tim Postovit

Tim Postovit
Jedna báseň. Autoři čtou: Tim Postovit

Tim Postovit je vnímán jako nezpochybňovaný talent své generace. Mohl by být dobře i jejím mluvčím, podobně jako Jan Škrob, přestože je autorem teprve dvou básnických knih, z nichž první vydal pomocí crowdfundingu. To, čím generace Y skutečně žije (což nejsou jen témata, jimiž se demonstruje a ztělesňuje společenská a společensko-kritická angažovanost, nýbrž i ta, která jsou obecně lidská a básnická, univerzální), dokáže Postovit nejen sesbírat, uhníst, sestavit. Umí zároveň nezrazovat a nezneužívat básnictví a jazyk, dokáže necedit bezkrevné emoce či netýt z ducha doby.

Obálka sbírky Obálka a grafická úprava knihy je dílem Branislava Matise, repro: Host

Z Postovitových básní je cítit ohleduplnost k nim a snad i pokrevní bratrství s nimi, s jazykem a poezií – a pohyb na hraně patosu a estetizace je třeba ovládat s akrobatickou obratností. Není to zde nerovný boj kdo s koho, jemuž čtenář občas čelí nad jinými autorskými začátky. U Postovita vyvolává souručenství s jazykem a poezií dojem přirozené harmonie, samozřejmé přesvědčivosti a přesného zásahu bez bolestné fáze ozkušování. Právě toto jablko mělo být utrženo, a to také utrženo bylo, ruka se natáhla v bezvadném gestu, jablko nepomačkala, větev nepolámala.

Svět jsou kusy, kusance a kousky

Motýlím pavilonu se Timu Postovitovi daří oddělit parametry slamu (rázná, svérázná rytmizace určená pro orální přednes, jednoduchá přímočarost sdělení, určeného k určité konzumaci), které ještě respektoval ve své prvotině (a v přítomné sbírce zbyl přece jen minimálně jeden její ohlas, báseň Teplice), od tradiční psané poezie určené k předčítání, návratům a k listování – dedikované papíru a možnosti zamyšlení. Pouští se tu také za hranice zachycování dílčích příhod, které by měly demonstrovat obecná zjištění stylem pars pro toto.  Drásavé momentky nejsou ve služebné roli metonymií celkových společenských děsů, civilizačních nepravostí, obecně lidských selhání a nedostačivosti. Jsou ukazovány v jejich nezástupné svébytnosti. Svět jsou kusy, kusance a kousky. Lze je přímo pojmenovat a tvoří prchavý pavilon křehkých motýlů, kteří prolétají každou druhou básní této sbírky – není tu nic statického, co by stačilo sestavit, a celek byl tu. Neexistují výseky celku ani shrnující oblost, jako by říkala tato sbírka. A totéž platí o času a prostoru. Jejich „jedinnost” není složená jako muší oko.

Angažovaná témata jsou tu rozehrána coby součást konkrétního lidského příběhu, který se přitom přelévá dějinami a kontinenty, a jsou-li, účinkují: Na Antarktidě naměřili léto, kdesi doutná celý měsíc požár, stromy jsou káceny, „malá etnika přicházejí o všechno“, v jeruzalémské škole zní raketový poplach, ropní baroni zlikvidovali dalšího obyvatele pralesa, okolo se plouží stín posledních lidí na planetě, z jazyka, který měl spojovat lidi a vyjadřovat vnitřní pravdivé světy, zbyla električtina, v níž neexistuje výraz pro „miluji“. Pak to může nebýt generalizovaný dekorativní lament. Toto jsou konkrétní lidé a jiné živé bytosti s vlastními jmény v jejich ulici a městě, v jejich pralesní chatrči či ve větvích baobabu.

Konkrétnost může být kdykoli stržena asociativním proudem a překryta novými souvislostmi. Čím dále se se čtenář knihou prolamuje, tím zřetelněji však vystupuje jako autorův záměr nasadit nezkrotné asociaci sedlo a otěže a převzít vedení. To, co se jevilo být svobodným imaginativním proudem, se ukáže být zamýšlenou stavbou, v níž se pracuje s jednotou času a prostoru napříč kontinenty a stoletími, a také napříč světem dětských představ, čtenářských a vzpomínkových prožitků a zkušeností, zhltnutých dějinných příběhů a legend a aktuální reality kdekoli na Zemi. Hřebec asociace a básnických obratů byl osedlán, jezdec zamířil k násobené pointě, provázen přízrakem motýla.

Pokud se nenecháš rozptýlit…

Náčelník se objevuje nejen jako vykořisťovateli ubitý obránce pralesního domova a půdy. Je to možná týž, který velí v těle chlapce převlečeného za indiána skupince opuštěných v jakémsi českém dětském domově, a tato hra není méně vážná než ta na jihoamerickém kontinentu. Není to složité: Planetu drží ve svých rukách děti – jako míč pod tričkem nebo motýla v pěsti. Na nich záleží, jak to bude dál. Snad mohou pozdržet i symbolického motýla v sobě. Náčelník, vůdce, dodržující zákony přírody a kmene, je obraz. A jako takový má dovednost se přelévat do různých rámů a být ztvárněn různou slovesnou technikou: malba, kresba, grafika.

Skutečného motýla lze chytit na louce za děcákem, ale také je možné vytvořit ho z dlaní přiložených k sobě, nebo se jeho barvy snažit nesetřít tam uvnitř („jdeš duše v těle/ peněženka v kapse“). Pionýrský objevitel indiánských světů Enrique Stanko Vráz jsi ty, když jedeš metrem a pozoruješ spolucestující, pokud se nenecháš rozptýlit, pokud tvoje pozornost není „motýl uprostřed hořícího pralesa“.

Exotičnost vzdáleného kontinentu (Lima, Kordillery, Madagaskar, Jáva, šaman, kečuánština, hustý porost) upomíná trochu na poezii Konstantina Biebla, ovšem Postovit vidí „jedinnost” člověka, univerzální humánnost, jejíž Severkou je poezie, než že by byl přitahován zvláštnostmi cizích krajin. Poetistické okouzlení zázrakem světa a života se tady nedostavuje. Co se může stát u české řeky, děje se u Amazonky, protože to, co se děje Amazonce, se děje i Bečvě. Výlet do Kordiller není vzdálený středoškolské exkurzi do Koněprus, po níž zůstaly obaly od sušenek. Temüdžinovo dobyvatelství není nepodobné Illiadě nebo dobývání Ameriky. Starověk, středověk a končící civilizace jedno (dobyvatelství) jsou.

„u kávy naproti — orangutan
jako nějaký rezavý chasid
bubnuje do stolu

na jeho zelenou synagogu
uspořádali pogrom
nacističtí těžaři“

Rýžová pole, monzuny a jihoasijské klima máme ve vlastních obývácích, v kávě, kterou pijeme, v kobercích, po nichž šlapeme, v pokojových rostlinách, jež pěstujeme. Ale někdejší luxusní hotel už zarůstá mechem, o jeho vývěsní štít se drbou orangutani a hustý podrost prorůstá i prezidentským apartmánem.

Máte rádi knihy?

Týdně vám přinášíme 7 tipů na ty nejzajímavější z nich!

Chci je vidět

Z velkých slov nemá strach

S metaforami a přirovnáními zachází Tim Postovit s nově nabytou šetrností, jako by je uvědoměleji krotil. Potom čtenáře hlouběji zasáhnou, třeba jako přirovnání „jsi ten, kdo zlomil nos jako kornout“, „úsměv bílý jako káva kardiaka“, „noha přes nohu jako březové kříže“. Obrazivost se tu odehrává o patro výš, na imaginativně-asociativní úrovni. Navíc ji svazuje nová, racionální konceptuálnost, rámec, který sbírku svírá – tím je Postovitův člověk jako ahasver toulající se věčností, která je bezčasím.

Z velkých slov nemá autor strach, užívá je v jejich plném znění i významu: když duše, tak duše, když láska, tak tedy láska. Štěstí, radost, život. Nová ortenovská citovost, o níž se v souvislosti s básněmi některých členů nejmladší básnické generace píše, se však nezakládá na prostém pocákání těchto zašlých velikánů živou vodou, ale na prožitku a naléhavosti, která se může dostavit pouze z něj, aby se tato slova nestala prázdnými nádobami na chycené motýly nebo pouhými rekvizitami dob minulých. Básním předchází prolog, který je vytvarován jako návod k jejich použití: Je třeba číst tuto sbírku v tmavě modré. Obarvit si ji nelze po svém, pod rohožkou je tmavě modrý klíč.

Tim Postovit: Motýlí pavilon

Host, Brno 2021, 64 stran, doporučená cena 229 korun.

Tim Postovit Tim Postovit, foto: Ondřej Mazura

Tim Postovit (* 1996) se narodil v ukrajinském Kyjevě, rané dětství strávil v Izraeli, od šesti let žije v České republice. Nyní studuje ruskou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, z ruštiny rovněž překládá. Pracuje jako lektor českého jazyka a podílí se na organizaci projektů galerie současného umění Katie Feygie Art. Básně psal nejdříve v mateřské ruštině, od šestnácti let tvoří česky. Knižně debutoval básnickou sbírkou Magistrála (Pointa, 2019), verši z ní byl zastoupen v ročence Nejlepší české básně. Je činný na platformě Slam poetry CZ, v roce 2019 získal sdílený titul mistra republiky v duo slamu.

Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura

Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.

Související