Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Škrob (podruhé)

Jan Škrob
Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Škrob

V básnické sbírce Jana Škroba Země slunce se výrazně pracuje, jak je pro autora obvyklé, s takzvaným přesahem: enjambement způsobuje, že s výkladem významu jednotlivého verše je potřeba posečkat, než dozní verš další, protože do jeho bydliště se potřebný výklad přelévá. Nespolehlivost hranic verše dává Škrobovým básním rozsekaný rytmus a při procesu čtení není prostor pro přirozený nádech, pro onu automatickou vnitřní řeč. Současně se tím navozuje určitá překotnost toku básně, ta je dokonce nevyhnutelná.

Obálka básnické sbírky Obálku a ilustrace třetí básnické sbírky Jana Škroba Země slunce připravilo Tea π, repro: ČT art

Manipulace způsobem čtení, který jinak bývá plně v rukou čtenáře, je bezpochyby jisté násilí; agrese tu není jen evokována, je i efektivně a efektně realizována. Je současně metaforou agresivního světa, do nějž jsme vrženi, světa, který rozhoduje všechna naše rozhodnutí za nás. Formální úprava verše kromě toho spočívá v souhře s obsahem, v opakovaném obrazu ztráty hranic: exteriér je interiér, venek je uvnitř, dveře z bezpečí nesměřují do nebezpečí a naopak. Mluvčí sbírky putuje, ba prchá postapokalyptickou krajinou, aby zjistil, že je to jen přeonačená krajina před apokalypsou – země slunce. Poznává ji, poznává někdejší místa, ve tmě narazí i na roh podezřele intimní místnosti. Nebyl to náš pokoj? Nehrajeme věrnou videohru, nevtělili jsme se do přislíbené role?

K čemu je nám geolokační zařízení

Mezi ruinami, v něž se změnilo naše životní prostředí, a divočinou, která si na ni spíše hraje, má samomluvící subjekt k dispozici nejrůznější pomůcky života, většinou zaheslované: Rady vybízející k meditacím, paměťové karty, virtuální peněženky, kódovací tabulky, poučky z učebnic, chytré hodinky, bezpečnostní kameru, bankomat, externí disk, elektronické cokoli dokonale nahrazující přirozené cokoli. V těchto tekutých a vazkých kulisách zotročujících a manipulativních udělátek, v kulisách tolik podobných prázdnému pokoji, hledá subjekt této sbírky porozumění a uvěření, zbytky kyslíku a věrohodné kusy lesního porostu, ujištění, že jsme skutečně pořád živi – hned od první básně, schoulený v rohu místnosti světa v plynové masce, sledován vlastním detekčním a odposlouchávacím zařízením. Dramaticky načrtnutý obraz žité skutečnosti není změkčen v jediné básni.

Sarkastická země slunce pohltila i náš byt, naše někdejší útočiště, z něhož bylo neradno vycházet: Nezáleží teď už na tom, kam máme ve dveřích namířeno. Cesta kupředu je ve skutečnosti návratem: Budeme sežehnuti, už nyní a provždy jsme digitalizováni. Je možné se zachránit a nepropadnout cestě kariérního vzestupu a diktátu rodičovství z úvodní básně sbírky? „Nějaký chaos jsem v sobě ještě udržel,” slibuje (komu)si mluvčí básně, protože neuspořádanost je záchranou v absolutním pořádku, v umrtvené digitalizované přehlednosti a přednastavení.

Země slunce by měla být zemí světla – tak se to přece se sluncem má. Souboj světla s tmou, neslučitelnosti umělého s přírodním, má ve sbírce mnoho variant. Jenže na každou tmu si nakonec zvykneme, naučíme se v ní vidět – a to, co vidíme, je pořád to staré zrcadlo. Ostatně máme geolokační zařízení.

Jaká strategie je třeba

Svět přírodní by měl být v prudké opozici k produktům civilizace, které jej zcela ovládly. Anebo ne? Dávno to už není rovný souboj, slabost prvního je dále oslabována posilováním druhého. Na tomto chcípajícím a nepravdivém kontrastu jsou však básně Země slunce budovány. Žitá dystopická apokalypsa (po nedefinované zkáze se ukáže být putování z „rozšiřující se pouště“ na „ostrov“ pohybem na místě, nový svět stojí na troskách starého, je to týž svět) má svá pravidla: „muže s jelení maskou“ je potřeba prověřit, „jestli má na levém zápěstí/vytetovanou hvězdu aby to nebyl/ agent několik našich už/ takhle sundali“. Je náš, těch v pláštích, nebo jejich, těch v kápi?

Nedůvěřovat, skrývat se, pracovat v tajnosti, postupovat nespatřen je prvním pravidlem přežití té řeřavé země slunce. V nové epoše se, jak známe z jiných etap historie, otevírá prostor pro starobylou ritualizaci: Ve tmě se začíná šířit tmářství, černá magie, jakési záchranné pohanské rituály: Kolíčky, k nimž můžeme přichytit celty svých stanů. Boha, stavitele světa, nahradila „architektka sítí“. Subjekt usiluje o zničení shromážděných, vyslíděných dat v úložištích, chce vymazat stopy, mít příležitost skutečně zmizet. V tom je paradox jeho konání: Aby to dokázal, sám se musí stát hackerem, musí si rastrovaný časoprostor ochočit („datové centrum bylo uprostřed/ rokle vypáčil jsem dveře/všechno zničil a zase/odešel do rozvířené tmy“). Je to činnost nejvyššího stupně utajení („vstupuju do bouře na domluveném parkovišti/se odpojuju ze sítě…“). První polovina básně Strategie informuje:

„základem naší strategie je
nepravidelnost pohyb
ve spirále narušování infrastruktury
je důležité umět být
ve správnou chvíli neviditelný
ale zároveň musíš vědět kdy se
vystavit útoku…“

Jenže i u ohniště v pouštní krajině písku, kdesi na úprku před systémem, lze najít signál. A láska, osoba blízká, ta z masa a kostí, i ta v plášti, i ta v kápi, je protkána dráty. Vždyť jsme součástí hry.

Nepřátelské území je naše území

V polovině sbírky nastává simulace zvratu v dění: Příroda jako by začala polykat kabely, jimiž je protkána, za okny sedí hmatatelné počasí a olizují je vlci, les se vrací a v konečcích prstů cítíme jeho tep. Znamená to naději a spásu, návrat starých nepořádků? Kdepak, i v nové zemi, kde se lze, jakkoli horko těžko, upomínat na místa, která jsme znali z dřívějška, se s muži v kápích vyměňují procesory, miliardáři se uchýlili do podzemních krytů, které už na ně čekaly, místa tajných schůzek jsou podezřele podobná těm, která jsme znali z dob „tehdy“, před katastrofou. Byla to vůbec katastrofa? Co přesně bylo zničeno? Je celý tento „setting“ nového „venku“, celá tato virtuální hra, ještě pro zábavu?

Děj Země slunce, její zřetelný narativ, je situován do nedefinované války, během níž se Země mění v pustinu, skálu, kámen a popel. Jenže, jak se v této sbírce pořád přesvědčujeme: Nepřátelské území je naše území. Tato válka je spíš jakýsi outdoor-indoor larp – postapo survival, z něhož se probudíme v dalším, stejném.

Ve válce má příroda novou příležitost. Tedy jen pokud není simulovaná, jen dokud se neprobudí kabely spící pod zemí, neožijí nesmrtelné datové signály, nerebootují zrezlé procesory, nenabijí se vybité nabíječky, nevytvoří se hotspot, neobnoví se soubory na externích discích. Dokud se neukáže, že venek, kam jsme chtěli uprchnout, je uvnitř: „jeskyně kterou jsme/ objevili v záhybu skály je/ ve skutečnosti jenom/ další portál průchod z jedné/sítě do druhé…“

Jan Škrob: Země slunce

Ilustrace Tea π. Viriditas, Praha 2021, 55 stran, náklad 500 výtisků, doporučená cena 250 korun.

Jan Škrob Jan Škrob, foto: Ondřej Mazura

Jan Škrob (* 1988)

Básník a překladatel. Publikoval sbírky Pod dlažbou (Eman, 2016), Reál (Malvern, 2018) a Země slunce (2021), která je prvním svazkem nového nakladatelství Viriditas. Za první ze jmenovaných knih byl autor nominován na cenu DILIA Litera pro objev roku, druhá sbírka byla mezi předloňskými finalisty Ceny Jiřího Ortena. Jan Škrob je externím moderátorem a komentátorem Radia Wave, kde se podílí především na pořadu Hergot!. Narodil se a žije v Praze.

Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.

Související