Jedna báseň. Autoři čtou: Dominik Bárt

Prvním svazkem Mlatu je Převážná doba Františka Hrušky. Oba autoři pocházejí z Ostravy, jíž jsou silně ovlivněni oni i jejich básnická tvorba. Básníky navíc pojí osobní přátelství. Dominik Bárt však nyní studuje v Brně, a to bohemistiku, a o jazyk se koncepčně opřel i při komponování své prvotiny Spodoby.

Čumlivski & Horváth jsou podepsáni pod grafickou podobou edice Mlat, repro: Větrné mlýny

Termín spodoba (neboli asimilace) označuje jazykový jev, při němž se jeden jazykový prvek připodobní druhému nebo spolu oba splynou. Pozorovat ji můžeme ve výslovnosti, na rovině hláskové, ale i na vyšších jazykových rovinách, například v rámci syntaxe, v níž jsou spodoby hodnoceny jako chyba. Co se však stane, když dojde ke spodobě mezilidské, vztahové? Je takové splynutí a spodobení možné a nebude chybné? Co když splývají v jednom člověku dvě pohlaví, nebo co když se zamilovaný pár sžije natolik, že utvoří jednotku? Je to kontaminace, nebo štěstí?

Toto jsou motivické spojnice jednotlivých básní Spodob – jejich zrcadlem je motiv mezery, kterou lze vnímat jako spojovník i rozdělovník, úzký „časoprostor“, kde je konec začátkem, hranice mezi nyní a tehdy, hiát, jakési dveře či jen jejich futra. Spojnicí většina Bártových textů je kromě toho výrazná pointa, která často rovněž má jazykový charakter. Odhlédneme-li od milostných básní a jejich srostliny, je důležitým motivem sbírky různě tvarovaná vina či pocit viny: vina za to, že „patřím k mužům“, podléhání „vině z nevědění/ co je to být tebou“, ve světě, v němž se vyskytuje jen málo míst, „kde nejsme obviněni“. Když se zaposloucháš, „je slyšet do tmy trčet svědomí“. A násobně se opakuje motiv městské lavičky jakožto nástroje meditace, na níž lze vysedávat, pozorovat, přemýšlet, propadnout se do ní.

Další rovinou jazykových spodob je souzvuk slov – a ta slova jsou do verše vtělována často právě díky tomu, jak znějí ve svém bezprostředním sousedství podobně („křeče se krčí v krční uzlině“; „ponurý únor/ se vynořil u nor/ do úmoru zmořeného ledna“; „z prostoru vybírá prostotu“), do těchto sousedství jsou vbydlována. Je však třeba být pozorný, protože hrozí, že „básně se ztrácejí/ v eufonických hříčkách/když není co říct“. Spodobeny jsou generace na sousedících lavičkách v parku. Spodoben je čas – ten minulý je přivolán tím současným:

„ještě jsem tehdy neviděl
jak je toho moc
jak může být dnes dávno; ještě nás vidím
tančit tady
jako kdyby nám bylo
šedesát osm“.

Naše omyly, z nichž jsme se nepoučili, splývají, opakovány, v jeden. Mluvčí je jednou nohou v novém samostatném životě, za tu druhou ho drží zbytky matečné rodiny, otec v sídlištním bytě, město, v němž se narodil (Ostrava, které jsme stále něco dlužni – zavaluje „hrozná tíha toho města“), a kam se teď mluvčí s rozpaky vrací pouze na návštěvu, z Brna, kde se poprvé cítí skutečně doma. Tehdejší doma je „jako vzpomínka/ do níž se lze vracet/ ale ne zcela vrátit“; tehdejší doma má teď podobu malého pochopení v těle rezignovaného otce, jemuž není co říct; nynější vzpomínka na někdejšího dědu, který jezdil se starým kufrem za milenkami, totiž na služební cestu, a od světa je odstřižen už jen tím, že nerozumí anglickým slovům ve zprávách. Ocitnout se mezi oněmi dvěma městy znamená pobývat mezi sebou a sebou-rodinou, v prostoru mezery mezi dvěma slovy.

Spodoben je ženský prvek v mužském těle – do jediného člověka, který nemusí být označen konkrétním pohlavím, jelikož to vede k odcizení a k vytváření umělých protipólů („našemu souzvuku porozumí/ jen ten kousek ženy ve mně“). Také spodoba pohlaví sama sebe ilustruje v jazyce:

„panuje ženskost
kost žen k pánu je mířena
ženuje panskost
kost pánu je mířena k ženě
žena může
muže ženit“.

Komu z nich, tomu druhému, nebo té druhé, „zůstat věrný“, když vězíme po krk v oprátce jazyka? Je možné „odlomit se/ odtrhnout se“ ze spodoby, a přitom se nerozbít? Jak zůstat – ptá se Dominik Bárt – „smířenou a ztotožněnou součástí/ obou stran“?

Dominik Bárt (* 1998) se narodil v Ostravě. Studuje bohemistiku na FF MU v Brně. V tomto městě žije, pořádá autorská čtení, je členem undergroundového uskupení Vítrholc a bubeníkem v post-rockové kapele Šamanovo zboží. Publikuje literárněvědné eseje a kritiky, nejčastěji v Hostu, Tvaru či Pandoře. Je laureátem několika cen v soutěžích pro mladé básníky. Jeho knižní básnický debut Spodoby vyšel vloni na podzim v nové edici Mlat brněnského nakladatelství Větrné mlýny, již řídí.