Jedna báseň. Autorky čtou: Bernardeta Babáková
Ve své prvotině, nazvané Sdílení polohy bylo ukončeno, předvádí Bernardeta Babáková, příslušející k nejmladší domácí básnické generaci, svůj svět svérázně divadelním způsobem, kde se hraje hra doopravdy, poněkud trpká fraška. Lze v něm vystopovat linii milostnou, rodinnou a sociálně angažovanou, ale nepředstavujme si útok na snadno vyvolatelné emoce.
Bernardeta Babáková patří k lidem narozeným v devadesátých letech, tedy k takzvané generaci X. Společná jim má být – alespoň podle sociologických průzkumů – nejen cizost předdigitalizační éry a všeobecné zasíťování jejich životů, nýbrž také odpor k jakékoli diskriminaci, ať už na základě sexuální orientace nebo příslušnosti k rozmanitým menšinám, a zostřené vnímání ekologické a společenské krize. Tyto rysy se bezpochyby odrážejí i v poetice členů této relativně sourodé básnické generace.
Hlas Bernardety Babákové je ovšem radikální v kritičnosti, která je spíše skrytá, v zachycování obecného v konkrétním, v notné dávce jemné ironie a v otevřené deklaraci nepůvabných postojů – což může být vnímáno jako odvážné. Babáková si ale zachovává plnokrevně básnický hlas, je energická a střízlivá, s pěstěným smyslem pro realitu a s dovedností velmi precizně nakládat s básnickým drobnohledem.
Autorem grafické úpravy knihy je Antonín Bína; repro: Dobrý důvod
Nic si nenamlouvejme
Sbírka Sdílení polohy bylo ukončeno je navíc smutně vtipná – při vší popisované lidské bídě – a čiší z ní přehršel energie k hltání života, jakkoli nehostinný, směšný nebo ubohý může být. Mluvčí se z něj nijak nevyčleňuje ani se nad něj nevyvyšuje. Ad ekologická krize: místo utěšené krajinomalby a vyznávání lásky k pokořené přírodě je tu prostá zmínka o zavedeném polévání zahrady herbicidem, v níž se koncentruje protiklad drobného pěstitelství a péče o soukromé zeleně s bezduchým travičstvím:
„zalít zahrádku herbicidem
na dvoudomé rostliny
a hnojivem
na ty jednodomé
po nás přijde potopa
a někdo vlastnící betonářskou firmu“.
Prosím, hlavně žádný líbivý černobílý film, ten totiž zjevně lže.
Přiznej si: „takhle sis to nepředstavovala“, tu dovolenou u moře: „dva měsíce o chlebu s margarínem“.
Přiznejme si, že naše vzory chcíply, tváří v tvář své i naší potřebě nějak přežít
„na nebi už nejsou žádná souhvězdí
všechny hvězdy padly
na oltář malicherných přání
za nový boty
za starý časy“
Přiznejte se: i ve vás Ema Bovaryová „sní o pyžamu/ manželovi/ zmrzlině značky Manhattan/ kapuci s ouškama/ iniciálech D. G. na triku“.
Sobě ani nám toho Babáková, jak patrno, moc neodpouští: Nakonec je nejuspokojivější pohled na plnou lednici, rande v mléčném baru, „šťastné konce“ a veselá podívaná. Naše doma je mnohapatrový panelák, ale raději bychom se kochali výhledem z toho horního bytu. Demonstrativní odchod kvůli partnerově odmítnutí účasti na demonstraci jen maskuje touhu dívat se místo angažmá společně na hokej. Angrešt trpkne v ústech, když slyšíte, že váš bývalý má novou slečnu, co „dělá do umění“. Bezdomovci na nádraží nejsou pěkní na pohled, od starozákonních proroků a indiánů z Mayovek se poněkud odlišují. Jistěže jsou to tví bližní, ale cigárko ani pár drobných pro ně nemáš. Tryznu za souseda korunuje tragikomický pochod za rakví ve vozu s poznávací značkou „агент 007“. Jsme mladí, a tak dokola žebráme o honorář nebo plat a jsme zvyklí, že s námi vyběhnou…
„takže nám plat stačí jen ve stravenkách
budem je považovat za cenný papíry
až hladem začnem olizovat kosti
někde nám sice říkali
že chtít honorář je věc celkem běžná
a krmili nás frázemi o lidské důstojnosti
ale ti lidi si taky mysleli že sebevražda je hřích“.
Na demošce je zima a v telce běží zápas
Je to jistě možno číst jako obžalobu systému, který žvaní o důstojenství člověka, ale není schopen zaměstnanci nabídnout důstojný plat – a představujme si třeba čerstvého absolventa humanitní nebo umělecké školy, který lže o svých schopnostech práce s tabulkami v Excelu a řízení vozidla. Nechte si, milí rodiče, prarodiče a nadřízení, své poučky a moudra. Jenže žádný obecný systém tu obviněn není, a ostatně ani nic jiného a nikdo jiný.
A co láska? Spíš jen takové šimrání – krátké odloučení nepřináší slastná muka, vždyť
„za pět dní nevyrostou pořádně
ani nehty
takhle svůj stín
nikdy nepřekročím“
takže kdepak by se mi srdce svíralo bolestí.
Když nenavštívíš naše soukromé divadelní představení v baru, prostě proto, že spíš nebo máš pánskou jízdu, „to jsem pak krásná/ úplně zbytečně“ a celý ten „teleshopping libosti a rozjitřených citů“ se obešel dočista bez diváka. Láska je prostě nejlepší zábava pro chudý. Dojetí se dostavilo naposled před pěti lety, u dědy, když pohřbíval chcíplou fenku.
Jsme buď pořád trochu moc rozešlí, nebo pořád trochu moc spolu, a tak vzniká málo prostoru pro předpisová vysněná dramata opravdovosti. Ten nový neomarxista, krásný maoista, co každou chvíli přijde na rande, má sice podobné názory, ale přeci jen jeho „paže připomínají turistický salám“. Takže, přiznej si, to nepůjde, jakkoli „je to samozřejmě sladké“. Kam se ztratila moje identita ve dvojici – rozpustila se jako kostka dačického cukru a –
„když jdu náhodou někam sama
všichni si myslí
že mě nikdy před tím neviděli“.
Ostře vykreslená, originální konkréta – skutečné básnické objevy – se na ostrosti a peprnosti těchto básní mocně podílejí. Velmi detailní nazoomování při nejvyšším rozlišení pracují pro sugestivnost básní. Babákové své obrazy umí jedinečně a přesně přiblížit. Za celkovou nahotu se nestydí, ta je totiž – jako jedna z mála věcí – pravdivá a „sebelítost je horší/ než rakovina“.
Suchý humor této sbírky ještě dotváří její propojení motivy z řeznického krámku: Jsou tu párky, debrecínka, zpocenej salám, turistický salám: uzeniny všeho druhu. Maso, maso, maso ve střívku. A „přesně sedm bílých oček tuku“ – aby bylo efektní metodě Bernardety Babákové učiněno zadost. Co ty: Chceš na fotografii „… být štěnětem/ dědou/ nebo mrtvou fenou“? Nebo jejich nesmiřitelnou pozorovatelkou, která to všechno v dětství prožila na dědově zahradě, kdy „v horkém suchém dni/ mi za krk padaly/ nahnilé meruňky“?
Sbírka Sdílení polohy bylo ukončeno s úsměškem slibuje, že ani váš „život není prázdný/ i přes ztrátu materiálních jistot“. Každému z nás zbyla přinejmenším hlávka zelí, tolik podobná nemluvněti nebo milencově hlavě. Takže buďme střízliví: Na demošce je zima a v telce běží zápas. Zůstaneme doma. Zachovejte dekorum, a nemluvte po koncertě o koncertě.
Bernardeta Babáková: Sdílení polohy bylo ukončeno
Dobrý důvod, Nová Říše 2021, 60 stran, doporučená cena 230 korun.
Bernardeta Babáková, foto: Ondřej Mazura
Bernardeta Babáková (* 1994 v Brně) studuje doktorský program na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, pracuje v sociálních službách. Píše poezii, věnuje se tvorbě v rozhlase, divadlu a pomezním projektům. Pravidelně publikuje časopisecky a online. V roce 2016 spolu s Karlem Škrabalem vyhrála v básnické soutěži Brněnská sedmikráska. V minulosti vystupovala také pod pseudonymem Bernardeta Tabáková.
Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
