Jedna báseň. Autoři čtou: Martin Švanda

Co by mohl být zač, ten titulní Arvův klavír? Estonský hudební skladatel Arvo Pärt (* 1935) je spolu s polským komponistou Henrykem Góreckim (1933–2010) interpretován jako spirituální minimalista. Pärt používal novátorské kompoziční postupy: v šedesátých letech skládal dodekafonicky, v sedmdesátých letech se zabýval polyfonií, kolážoval a později vybudoval vlastní techniku tintinnabuli, kterou lze snad vnímat jako extrémní minimalismus, v němž stejnou roli jako (sou)zvuk hraje ticho. Lze i tyto prvky najít v básnické sbírce Martina Švandy Arvův klavír? Na jaký klavír hraje on?

Obálka třetí sbírky Martina Švandy, repro: Malvern

Stylové rysy těchto hudebních mistrů jako by Martin Švanda předkládal čtenáři ve verších: jsou minimalistické, jsou jemné i těžké, používá v nich metody koláže, díky níž se setkáváme s týmž motivem na různých místech sbírky (loď, moře, strašidlo, dítě, ostrov, přátelé tmy, tma), i seriálovosti (básně na sebe často navazují, posledním veršem na první), mohli bychom v nich možná najít i dvanáctitónovou motivickou řadu a minimalistickou variaci. Důležitý je v nich souzvuk, sugerovaný obrazy tmy a světla, pevniny a moře, snu a skutečnosti, dne a noci (černé a bílé klávesy) v nejrůznějších variacích.

Sbírka nás uvádí do prostor bytu, za nímž tušíme bytový dům, dost možná panelák, a jeho okolí: nedaleké hřiště, školku. Můžeme si představit rodinu stmelenou láskou – někde tam jsou děti, které k té školce a k tomu páru jistě nějak patří. Děti, jež si umí osedlat strom jako koníka, děti, kterým hraje z nočníku lambáda, když se zadaří, které vedou strašidlo na provázku; děti, k nimž v noci ztěžka vstává nemocná žena, děti, které jsou v masce dítěte, protože jejich rodiče jsou zrovna v masce rodiče. Je tu životní láska, bolestně a trvale vepsaná do srdce.

Jsou v životě místa černá jako klávesy a bílá jako klávesy, jsou těsně vedle sebe a souzvuk vytvářejí až dohromady. Hra na klavír vyžaduje přítomnost pravé a levé ruky, jejich nezávislost, samostatnost i provázanost. Je to, ano, trochu jako manželství či partnerství nebo přátelství: musíte slyšet druhého, ale přes ten lomoz i sebe, svůj vlastní hlas („jak se mám?/ nevím// dlouho jsem u sebe už nebyl“), a pořád usilovat o čistý tón společného souzvuku. Musíte druhému směrem k sobě malovat most „štětcem napuštěným v indigové kaluži“, a ten druhý jej musí uvidět a přijít po něm. Je to souboj světla a temnoty, bělostné vany a černého domu, který kdosi postavil v naší předsíni a který teď nakukuje do ložnice, bílé zvíře schované za černým kmenem v lese, temný vlak utopený v bělostné mlze, pecen tmy kynoucí na bílém stole, a pak znovu vana, tentokrát s černou kaluží uvnitř, vana, z níž teče písek a jejímž otvorem se lze vydat na cestu.

Život je seskládaný do dvojic, v nichž je protipól bílé a černé nikoliv pouze myšlený a popíratelný, nýbrž je to akord skutečnější a hmatatelnější než vlastní ruka. Černá a bílá je nejminimalističtější a odedávna nejspirituálnější kombinace principů, nikoli barev. Co si počít, když začnou splývat, když od sebe začnou být k nerozeznání („prádlo visící v koupelně/ bylo v noci k nerozeznání od tmy“)?

V noci se lze vydat lodí na ostrov živých, vysnít si záchranu, prosnít se k ní. Jenže, je tu srdce, skloňované ve sbírce ve všech pádech: tvým srdcem je napuštěný hrot, který mi trčí mezi žebry („mezi žebry mi trčí hrot /napuštěny tvým srdcem“), srdce je past v jeskyni těla, srdce plave černým potokem a čeká, kdo ho chytí – jako míč. Jemnohmotným bytostem lesa srdce cinká; je-li plné vody, dotluče. Srdce nelze oklamat ani mu utéci. Ostrov živých je porostlý stromy, které se kývou ve větvích, je tak těžké přidat se k jeho obyvatelům, když bydlíš v hrobě. Je na něm katedrála s ptáky ve věžích: jistě idylické místo.

Ale: „něco tady nehraje/ stroj času je pryč“. Nepoznáváme se v milencích na mostě a „pod mostem pluje ostrov s televizí/ ve které hoří katedrála s ptáky ve věžích“ a není možné naložit klavír na loď a odvézt jej k ostrovu, milí přátelé tmy. Klavír patří oběma světům. „Stroj času je ten klavír“, říkají nám „hlasy listí/ hlasy potoka“. Nikdy nevíme, kolik snímků ve staré praktice ještě zbývá, a běda, když to zvíme. Je těžké nenechat se spolknout černým domem v domově, nepřidat se k přátelům tmy („všichni už se odstěhovali domů“), pozorovaným z nočního okna, doznat se k pasti v srdci, přežít bodání pilin světla („kdosi hobluje nebe“).

Míč, který spolu s Dylanem Thomasem Martin Švanda vyhazuje do vzduchu v úvodním mottu sbírky, se nevrací, dlí kdesi v meziprostoru, stal se součástí atmosféry, je možné ho sledovat, ale spíš si představovat, kdo jej chytil, kdo jej nechytí:

„myslíš, že se ten míč někdy vrátí na zem?
to nevím, jen doufám, že bude dlouho padat“.

Martin Švanda (* 1975) se narodil v Brně, kde na tamější Masarykově univerzitě vystudoval obor psychologie. Několik let působil v Psychologickém ústavu AV ČR a věnoval se pedagogické činnosti. Od roku 2008 pracuje jako psychoterapeut. Krátce byl redaktorem nakladatelství Větrné Mlýny a kulturního časopisu Rozrazil. Své verše publikoval mimo jiné v Hostu, v Almanachu Wagon, WELESu, v Psím víně. Knižně debutoval v roce 2004 sbírkou Petrolejová vesnice, dva roky nato následovala sbírka Dívka s papírovým mečem; třetí sbírku, Arvův klavír, publikoval až vloni, po patnáctileté prodlevě. Žije v Brně, jeho otcem je spisovatel Pavel Švanda.