Jedna báseň. Autoři čtou: Vít Janota
Poetika Víta Janoty je provždy nesena chodectvím a citem pro periferie, melancholicko-nostalgickým existenciálním hledačstvím po smyslu v tom posledním, co dozajista zůstalo. Nejinak je tomu v jeho nejnovější sbírce, která nese název Poslední zpráva z obleženého města.
Když Poslední zprávu z obleženého města, otevřeme, je to zprvu, jako bychom se znovu začetli do nedávné knihy Jana Škroba Země slunce:
„pozůstatky vysloužilých naváděcích systémů
stále ještě kamsi odesílají naši polohu
(…)
Protože naše víra
je v těchto končinách nejistá.“
Tyto motivy včetně hořících barikád v ulicích, varovných zatlučených výkladů na hlavní třídě a rozbořených domů jako by z ní do Janotovy sbírky přepadly. Svět je zřejmě i tady prošpikován sledovacími zařízeními a provrtán kabely, je elektronickou nápodobou světa, člověk je i zde digitální maketou, elektronickým prototypem, atrapou příslušníka lidského rodu. U Janoty však šeptá zcela jiný básnický hlas, jeho radikálnost a jeho pohled na civilizační a humánní apokalypsu tkví v jiných souřadnicích, jakkoli si kulisy mohou být vzdáleně podobné.
Autorkou výtvarného doprovodu a typografie je Monika Immrová, repro: Dauphin
O těch místech mapy ještě mlčí
Válka je v Poslední zprávě z obleženého města vedena jinými vojsky s jiným arsenálem: jsem to já a jsi to ty, jsme na cestě z jednoho konce světa na druhý, občas ještě kráčíme spolu, zejména ve vzpomínkách. Nemluví se tu jazykem počítačové hry, čistá lyrika zůstává a příznačná janotovská nostalgie také. I další indicie čtenáře hned od další stránky navedou k autorství: poetika Víta Janoty je provždy nesena chodectvím a citem pro periferie (rumiště, skládky, opuštěné tovární dvory, záhonky vytyčené obráceně zakopanými láhvemi), melancholicko-nostalgickým existenciálním hledačstvím po smyslu v tom posledním, co dozajista zůstalo – ať už to je obrázek bohorodičky či křehká a ztajená místa nedotčené přírody nebo prastaré drobné lidské výtvory, k niž je třeba se prodrat, „zaslechnout přidušený šepot/ v příšeří rozbujelých přerostlých keřů“, prozkoumat výstupky a niky na fasádách starých vil, náhodné dutiny pod schodišti a dlaždicemi teras, dlouhé haly na předměstí, místa, kde se neodvratným magnetismem hromadí odložený zahradní nábytek, předměty, jejichž skutečný účel se dá nanejvýš odhadovat.
Tato místa a tyto objekty ještě nejsou v lokalizátorech zachycena, o těch ještě mapy mlčí:
„Někdy je to
hluboko do masa hor vrostlý
starý dřevěný most
jindy obrázek bohorodičky
jen tak přibitý ke kůře stromu.“
Jinak ovšem bylo podchyceno vše, nic neuniklo. Je potřeba se držet nezpracovaného, neznámého, dopřát si nízký průlet nad temným nezmapovaným územím – jen tam lze najít tajemství, které je jednou z podmínek pocitu života: je to možnost, potencialita poznání, které podmiňuje rozvoj, sebeuvědomění, pocit smyslu. Jen tak je možné nezůstat jako Prometheus „připoutáni k balvanu odvyprávěných příběhů“: je potřeba se stále pídit, přesvědčovat se na vlastní oči, duši, mysl. Protože to, co lze nalézt v atlasech, to dopodrobna popsané a encyklopedicky zpracované, sledované a obšírně pojištěné, to jsme my sami, se svázanýma nohama:
„Vždyť my jsme ta údolí
šlahouny kolem vlastních kotníků
pevně omotané
To v nás přicházejí
poddaní zapomenutého vládce.“
Neuvrhněte se do vnitřního exilu
Vít Janota nás k pídění se a přesvědčování na vlastní oči vyzývá verši klasické, až nejklasičtější lyriky vybudované na metaforice:
„Jsou chvíle
kdy někdo tam nahoře
jen tak z plezíru
plivne na špinavý hadr
a přeleští měsíc
Kočičí zlato podzimní noci
vyloží do sametového pouzdra
perleťových mraků…“
Měsíc, noc, mraky, šerosvit, metafyzika, vzpomínka na venkovskou diskotéku, starosvětská verneovská nýtovanost maličkého nádraží – to je Vít Janota a jemu vlastní básnický svět, který navíc tíhne k cykličnosti, k poémě, jíž se také tento básnický soubor blíží.
Kdo nevykročil, nezjistí nikdy, že „adorovaný horizont/ byl jen nenasytností orla/ naší vlastní zkázy“. Co se tedy změnilo? Vlastně nic, jen světlo je jiné. Cokoli z prožitého v onom tehdejším světle lze přivolat už jen vzpomínáním: dřevěné ohrady na předměstí, ztracené zahrádkářské kolonie, číhavá ostražitost opršelých betonových prolézaček, zahrádka tiché restaurace, v níž lze prosedět den, dívčí smích plachtící vysoko pod alabastrovými kosticemi červencových mraků.
Vít Janota nemá obavy ze sentimentality ani z opakování starobylých básnických prostředků, které nikdy neoprýskají, nešetří jimi v obavě z jejich přečerpání: čtenář může počítat s apostrofami fenoménů neživé přírody, personifikacemi, přirovnáními („šero které stiskne zemi v pase jako nevěstu“), řečnickými otázkami („Co by se stalo pak?“; „Proč právě nahořklá vůně/ starého cigaretového kouře/ zažraná v plyši propálených křesel?“), vršením genitivních metafor („palčivá důvěrnost rozpraskaného asfaltu chodníků“) zcela beze strachu z provinění v očích básnické současnosti. To vše ve verši sice volném, ale silně zpěvném, melodickém a rytmizovaném.
Neuvrhněte se do vnitřního exilu, jako by nabádal Vít Janota, naděje tu je, symbolizována obrazem mytické lodi, na níž se lze přemístit do jiných krajin, bachraté „archy v trojsměnných provozech svařované/ z půlpalcových plechů“, lodi majestátních pohybů s bílým plachtovím a jménem Dlouhá mlčenlivá cesta v dunách, která proplouvá sbírkou, převáží nás na druhý konec světa (na východ od něj čeká už jen bílá tma) a ponechává možnost Betlémské hvězdy nadále otevřenu.
Důležité věci jsou světloplaché
A pak je tu také nenápadná milostná linie, opřená o „ty“. Ty, slovo, s nímž, jak autor přímo ve verších stvrdí, do básně pokaždé vstoupí „brechtovské odcizení“ či spíše klasický příklad básnického zcizujícího motivu, jímž autor čtenáři vědomě ukradne iluzi pobytu v básni. Přítomnost ženského protějšku mluvčího této poezie je zkřehle nejistá. Bylas tam, skutečně ses tehdy roztřásla zimou? Jedině s tebou je možné zažít ještě ono tiché souznění v aleji smutku, pronikavou blízkost jako tehdy.
Jak se tedy změnilo svět(lo) mezi tehdy a nyní? Berme zpět: raději ta zbylá místa nedourčenosti ponechat nepoznaná jejich mystériu, přestat se konečně po smyslu pídit, nechat touhu prostě být. Slovo svět není blízké slovu světlo pro nic za nic: předměty, které tak toužíme poznat, ony „věci, se kterými chceme vejít v kontakt / jsou světloplaché/ ne-li snad dokonce poloslepé“. Existují ve tmě.
Přestože tedy probleskne verši sbírky nazvané Poslední zpráva z obleženého města sem tam s titulem souznějící motiv válečného či „pocit permanentně poválečného stavu“ v bouraném městě, které se plní prachem z drcených sádráčů, zůstáváme s Vítem Janotou nadále v lyrizovaném melancholickém příběhu: ony totiž ty zmíněné „zatlučené výklady obchodů na hlavní třídě“ jako majáky svítily čerstvým dřevem“.
V těchto naléhavých verších žádné slovo netrčí „jako starý uzlovitý kořen“, všechna slova v orchestru spolu ladí. To vše ale při vědomí, že existuje:
„nezanedbatelná možnost
že naopak právě to jediné
vykloubené
zoufale brání
správné pozice.“
Ta báseň o sestupu turistů z kopce, na němž stojí jakési mohyly, klame: protože není potřeba dospět k pointě vlastního života, k epifanii uprostřed banality, dojít konečného vyústění. Proč tedy zasvětit život zoufalému hledání souvislostí a zásadních slovních spojení, která vystihnou podstatu? Právě ona nezanedbatelná možnost, že jen to, co nezaujme správné pozice, něco vzpříčeného, co se celá léta pohybovalo volně, je skutečné, ten člověk, jenž – kdyby mi nebyl tak neskonale podobný – bych mohl být i já; tato nezanedbatelná možnost tvoří na pozadí Janotovy čistokrevné lyriky provokativní kontrapunkt, který z obláčků poklidné oblohy jeho hladkých veršů vytváří stahující se mračna na dramatickém nebi před bouří.
Vít Janota: Poslední zpráva z obleženého města
Výtvarný doprovod a typografie. Monika Immrová. Dauphin, Praha 2021, 70 stran, doporučená cena 348 korun.
Vít Janota, foto: Ondřej Mazura
Vít Janota (* 1970) vystudoval v rodné Praze Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (obor fyzika molekulárních struktur), kde následně dva roky působil jako odborný asistent. Vystřídal různá zaměstnání, nyní pracuje jako programátor. Vydal tyto básnické sbírky (všechny v nakladatelství Dauphin): K ránu proti nebi (2002), Fasování košťat (2004), Praha zničená deštěm (2006), Miniová pole (2008), Jen třídit odpad nestačí (2011), Noc a déšť (2013) a Víkend v jakémsi Švýcarsku (2016, nominace na Magnesii Literu), Uličnice (rovněž 2016), Poslední zpráva z obleženého města (2021). Je zastoupen v rozličných almanaších, sbornících a antologiích. Občas překládá a příležitostně hraje na saxofony a klarinet. Žije v Praze.
Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
