Jedna báseň. Autorky čtou: Natálie Nera
Základním motivem i ústřední emocí sbírky Natálie Nery Návrat ztracené dcery je cizost, cizáctví, cizinectví – vyděděnost, pocit, že nepatřím nikam. Z pozice této nenáležitosti člověka, který nezapadá, nebo mu to tak přinejmenším připadá, pozoruje mluvčí Natálie Nery svět, do něhož se navrátila.
Tady je hned potřeba říct, že lyrický subjekt je v tomto případě hlasem skutečně autorčiným. A tou zemí, kam se navrátila, je Česká republika, kterou opustila jako dívka kdysi dávno. Vzpomíná na podobu svého rodiště v polovině osmdesátých let, kdy byla sídlištním dítětem, a vrací se s manželem-cizincem jako dvojnásobná matka ve zralém věku, „po čtyřicítce a po dětech“.
Obálka knihy s fotografií od Jana Horáčka a v grafické úpravě Daniela Podhradského podle původní osnovy Michaela Čtveráčka, repro: Dauphin
Tady jsem kdysi žila?
Je to návrat „domů“? To sotva: o panelákový domov a zázemí tato mluvčí přišla svým odchodem za hranice, ale na Západě, v Británii, ji jeho náhrada nečekala – už jen ten východní akcent tu zdomácnění neumožňuje. „Stále jsem princezna z Východu/ Natalia from Prague,“ poznamenává Nera ironicky. V Praze se jí děti smály za „ruské“ jméno, zatímco v pestré směsici spolubydlících v Británii musí vysvětlovat, že „ironie není stát na Středním Východě“.
Do staronového nedomova není snadné přivést partnera a dva bilingvní syny: jsou v šoku z tvarů, do nichž se vtělila česká společnost, v něž se proměnila česká krajina a Praha sama. Není možné tuto novou podobu před rodinou z jiných luhů obhajovat, pakliže sama cítím, že jsem také už výrazně odjinud. Přichází stud za rodnou zemi před rodinou, která je tu ještě cizejší, dostavují se nepokoj a nespokojenost i zloba. Soud je to přísný. Dostavuje se rozčarování a prozření – vzpomínky z dětství zřejmě lhaly, je to bolestné a neřešitelné („chci zpátky do budoucnosti“). Po návratu do Čech se před cizinkou nerozprostře známá krajina a neobklopí ji známí lidé, a tak se nedaří ani udržet kotvy neposkvrněné krajiny dětství, dospívání a mladých let v původní domovině: byl by to klam.
Tato krajina je totiž rasistická, xenofobní, šovinistická, nepřející, misogynní – narazíš na to na každém kroku. Zklamání, zděšení, vykořeněnost mluvčí Natálie Nery je signována expresivním popisným stylem, který usiluje zachytit vše a doslovně to předat čtenáři. Jako by si tím autorka toužila pojistit, že čtenář nad touto knihou obuje boty té, která tyto verše stvořila, a chvíli se v nich projde. Protože sbírka je napsaná česky, můžeme ji interpretovat rovněž apelativně – coby výzvu k sebereflexi Čechům. Nebude to pohodlné, počtou si bezděky i o sobě pohledem zvnějšku, ovšem v básních. Pokusy osvítit ty místní, kteří neodešli, a otevřít jim oči, jsou jimi pochopitelně vykládány jako vrchol zápaďácké nadřazenosti a paternalismu a neschopnosti porozumět místním poměrům a danostem. Odpor tedy zdaleka nepřichází jen zevnitř, nýbrž je hmatatelný i ze strany kdysi „mých, našich“:
„Mé město se mi trpce směje, nenávidí
mě. Návrat se
neodpouští“.
Navíc, cestovatelka mezi nedomovy nejen nepoznává své rodiště (nelze se „znovu dojmout mraky nad paneláky“), ale hlavně sama sebe, proměněná dlouhodobým žitím jinde, nikoli čistě věkem: „Bez dechu proplétám své nepatření.“ Změna to není pouze vnějšková, je také vnitřní: „žena odnikud je čtvercem mezi trojúhelníky“ – tam i tady.
Literární způsob oplakávání, spílání či vyčítání, zklamání a deziluze z Čech, Čechů a z češství známe zejména v prozaických ztvárněních, z románů emigrantů, kteří se po revoluci ne/vrátili – nedaří se jim sem patřit, ale ani to už nechtějí. Natálie Nera je však podstatně mladší generace, zlom politického zřízení na konci osmdesátých let zažila jako školou povinné dítě, nikoli ve věku dospělosti, a konečnou pro pobyt „venku“ jí byl brexit. Sbírku Návrat ztracené dcery je tedy možné číst jako zprávu o nových podobách návratu z emigrace.
Být obyvatelkou světa
Druhým výrazným symbolem této knihy je tečení, odtékání – voda, zejména moře. Působí očistně, lze v něm slastně plavat úplně nahá, odhodit „vrstvy“, které na člověka nalepili ti druzí; na břehu moře lze sdílet vykořeněnost s ostatními, lze obdivovat poklady, které moře vyplavilo – nechat se vyhodit na neznámém břehu jako kus dřeva. Moře, ta věc, kterou Česko nemá a lze ji simulovat možná tak pojídáním oliv, jež jsou „hořké a slané“ jako ono.
Něco však přece je nezávislé na krajině, lokalitě, proživateli i době, něco je věčné: „Matčin pohled věčně upnutý/ k tváři dítěte.“ Mummy zní tak podobně, tak jinak než Mami!. Taková, bezčasá spíše než nadčasová, je i touha po dceři, měsíční bolest, která provází ženu od vrcholu dětství do vrcholu ženství coby jedna z mála vůlí neovladatelných věcí – a je tudíž samozřejmě zdrojem periodické bolesti, té, již „snesou jen opravdoví muži“.
Není to tedy tak docela cizinectví, co Natálie Nera ve své sbírce popisuje. Mnohem spíše je to pohyb mezi dvěma nedomovy – cestování ve špatném snu, na nějž je pro přežití nutné se adaptovat jako na nevyhnutelnou a nepřekreslitelnou realitu. Na tomto nepředatelném statu quo se těžko nacházejí nějaké půvaby. Můžete jen hledat ty, kteří se v něm „u nás“ pohybují také, také jej žijí. Stát se spolu s nimi obyvatelem světa, nikoli země.
Natálie Nera: Návrat ztracené dcery
Dauphin, Praha 2021, 56 stran, doporučená cena 268 korun.
Natálie Nera, foto: Ondřej Mazura
Natálie Nera (* 1975), vlastním jménem Natálie Dunn, původně Natalie Nerandžičová. Autorka dvou prozaických knih – satiry Úspěšná smrt Davida Dostála (2011) a detektivky Smrt s vyhlídkou (2013). Sestavila básnickou antologii Sedm věků ženy (2017), vydanou na pomoc obětem domácího násilí. V angličtině publikuje převážně časopisecky. Její próza a poezie se také objevily v několika antologiích. Vede digitální online periodikum v angličtině Fragmented Voices, překládá a propaguje českou poezii. Strávila s rodinou patnáct let v britském hrabství Northumberland. Nyní žije v Praze, kde učí angličtinu na gymnáziu. Návrat ztracené dcery je její básnickou knižní prvotinou.
Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
