Jedna báseň. Autoři čtou: Matěj Lipavský

Matěj Lipavský
Jedna báseň. Autoři čtou: Matěj Lipavský

Přesnost v nedořečenosti a mlžná rozostřenost jeho pláten mají svůj odraz v básnické matérii, s níž pracuje: hrozící popisnosti jako kdyby hlava byla useknuta v momentu, kdy se právě rozvíjí; intimita zachycovaného dává čtenáři pocit vlamování se do soukromí – povolenkou k nahlédnutí je vytištěná kniha, v Lipavského případě to aktuálně je sbírka Genciána. Je přirozené, že individuální tvůrčí metoda je umělci nástrojem univerzálním a integrálním. Lyrické, intimní a rozostřeně, impresionisticky přesné v náznacích jsou tedy Lipavského obrazy i básně.

Obálka sbírky Obálku (s použitím obrazu od autora KW: Inez, 1993, olej na plátně, 150 × 140 cm) navrhl Bedřich Vémola, repro: Host

Odvažovat pečlivě

Fialová je barva četných, zejména náboženských konotací. Můžeme se však obrátit k pozemskému a zůstat u toho, co symbolizuje v souvislosti s dětstvím: genciánová violeť neboli genciánka je fialová tekutina využívaná ve farmacii jako dezinfekce s baktericidním a fungicidním účinkem, prostředek například k potírání aftů a neštovic, barvivo, jímž se dřív také popisovala zádíčka novorozenců kvůli identifikaci.

Musíte ovšem dát velký pozor, aby genciánka nezačala působit opačně, jako jed. Zlom nastává v okamžiku překročení míry. Právě tak je potřeba odvažovat slova v básních, naředit je do slabého roztoku, aby se nestala toxickými jako hypermangan. Genciánová violeť je rovněž barvou, která drží jako víra, ze sliznic ji nelze snadno smýt. A je oblíbeným odstínem tuše Matěje Lipavského-malíře. Dva genciánově zbarvené proužky na těhotenském testu znamenají pozitivní výsledek. Fialová je prostě divná, mnohoznačná barva jedu, který léčí. Ve všech jejích valérech se s ní setkáte v této básnické sbírce.

Malebná síla Lipavského tvorby je daná citlivostí, s níž jeho tvůrčí já vstupuje do interakce se světem i lidmi nebo je jen pozoruje. Je poučen o rytmu, zvukomalbě, perspektivě mluvčího nebo o vyváženosti odstínů (prvcích, s nimiž se pracuje v umění výtvarném i slovesném). Nakládá s nimi tak, že rozechvívají, ale neútočí a nezúčtovávají, podřizují se zákonitostem.

Možná proto má oblouk sbírky Genciána, rozdělené do čtyř nepojmenovaných oddílů, lineární charakter: čteme o novém domově mladého páru, o potížích s početím, konečně i o miminku v šátku, o otci, jehož osobnost se s věkem ztrácí před očima, a tím se v nich ještě výrazněji rýsuje jeho někdejší já, o rodině a přátelích, kteří se neustále posouvají, nebo ustrnují, o partnerčině-ženině tváři, která je opatrně pozorována ve spánku a v něm zastavena obrazem nebo básní, podpírána a opatrována. O krajině (pražské – Smíchov či náplavka), která se otci mění před očima, ale syn si ji ještě pamatuje v původním znění a pro otce je ochotný je vyvolat – spolu s ním samým. O pocitu viny, který je v Genciáně skloňován v různých kontextech („kontroluješ jestli jsi správně/ a jsi samozřejmě vždycky/ v nepřítomnosti vinna“), včetně viny archetypální. Jak to zařídit, „aby nám víra nebyla živolovnou pastí“, jak „nepřijít o víru v rým/ jako o kteroukoliv jinou víru“? Jak náležitě zaostřit na hranici mezi láskou a hrůzou, mezi láskou a strachem, jak ji poznat a obalit ji protiskluzovou vrstvou? Proč „štěstí provází výčitky“?

„…
tajně odnášel sádrové hlavy z kompostu
kam je vyházela při jednom z definitivních prozření
a schovával je před ní pod podlahu

vynosil sádrové hlavy z kompostu
a tu poslední k níž zbyla jen forma odlil

to už by mohla být láska.“

Poznáme vůbec, zda milujeme?

Artoulky

Vydejte se s námi na výlet za kulturou!

Toulat se

Já a Ty

Impresionistická skvrna má u Lipavského svou sestru ve skvrně lyrického popisného proudu, tenká obrysová linie v ostrém pojmenování, stín ve stínování a prokreslování veršů, portrét v líčení kontaktní situace s mluvčím a přímé zkušenosti – zakoušení popisovaného. Čtenáře se tato sbírka dotkne obrazy, které se mu rozhoří až v páteři, které může zakusit s mluvčím, jako třeba v první básni, která tak dokonale popisuje jeden dvůr:

„někdo řve ve dvoře
zamotává se
v uličkách mokrého prádla
co nad kanálkem ledovatí na šňůře
mastný nátěr zdí
z cíchy odkapává

rybí páteř
praskot prken
prochozených jako žlab
nářek kocourů v okapu!“.

Napěněný asfalt dětství z prvního oddílu (v němž se ozývá jidiš i hebrejština, něha, láska a oddanost ženě) je tematicky naplněn snahou o dítě, o novou domácnost, o početí – počátek nového dětství. V oddílu druhém se mluvčí ptá svých vzpomínek na své vlastní dětství („pamatuješ si jak bolí/ růst holenní kosti?“), otcem se už stal – tátova spálená pleš píchne u srdce právě tím, že jemné vlásky okolo ní se tolik podobají vlasům novorozence, jehož se žena pokouší odstavit (tátova holá spálená hlava/ maličko se loupající kůže/ toho zarudlého zrcátka/ kolem vlásky/ jemné jak u dítěte“; „už ho to musím odnaučit/ říkáš přes den/ v noci se necháš bíle prostírat“). První oddíl se odehrává v zimě, druhý v horkém létě, které právě „remorkér táhne“ pryč. Jenže najednou do pokoje vítr navěje listí a v další básni udeří mráz, a hned v té následující už „není kam utéct/ studenému jaru“. Čas se závratně zrychlil.

Třetí, smíchovský oddíl, je věnován vztahu syna a stárnoucího otce; čtvrtý pak, obecně pražský, je vyplněn nejen pozorováním lidí cizích, neznámých, a hledání blízkosti v nich. Ve všech oddílech stojí mluvčímu po boku jeho partnerka. Spolu s všelidským záběrem čtvrtého oddílu se v básních stále častěji objevuje víra v doslovném, odkrytém znění („uvěřit Ti právě tím že neuvěřím/ že bys byl takový“), prostředí kostela, mše a modlitby, dojemný Jan Pavel II. v náruči s koalou.

Roční období se ve sbírce Matěje Lipavského střídají s proměnlivou dynamikou v rámci jednotlivých oddílů Genciány. A s nimi i objekt pozorovatelova zájmu, který od první sbírky jako by zevšedněl, sestoupil do nížin; vždy jsou to ale vazby mezi lidmi a mezi lidmi a bohem.

Matěj Lipavský: Genciána

Ilustrační doprovod KW, Host, Brno 2021, 96 stran, doporučená cena 229 korun.

Matěj Lipavský Matěj Lipavský, foto: Ondřej Mazura

Matěj Lipavský (* 1985), básník, malíř, fotograf. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Vystavuje na samostatných i skupinových výstavách. Autor mozaiky v Periferie Cafe v pražském Braníku či barevného řešení interiéru kavárny na ČVUT. Věnuje se ilustraci (Věra Jirousová: Tweety 1956-1963, Cena SČUG Hollar; Tomáš Gabriel: Prequel, Táňa Maljarčuková: Bestiář), výtvarně doprovází také básnické sbírky. S Pure Beauty je autorem výtvarné části komiksové novely Chyba. Spolupracuje se svým bratrem, sochařem Jakubem Lipavským. Texty a obrazy publikoval kupříkladu v Listech, Souvislostech, Tvaru, Ravtu nebo Revolver Revue. Je zastoupen v antologii Nejlepší české básně 2015. V roce 2016 mu v nakladatelství Host vyšla básnická prvotina Nika. Genciána je jeho druhou básnickou sbírkou.

Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura

Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.

Související