Jedna báseň. Autoři čtou: Martin Poch
Otevřením knihy Poltergeist Martina Pocha vstupujeme do světa, který není tak docela světem, ačkoli je artikulovaně strukturován a šrafován vším, co ze sdíleného světa známe. Vstupujeme do života po životě, do světa zásvětí, domova, který se před očima mění v ruiny provívané duchy bývalých obyvatel.
Svět Pochova Poltergeistu, je letální, takový, v němž je život přinejlepším vzpomínkou na život nebo rovnou jeho divadelní imitací – divadlo je to ovšem většinou morbidní a komické. Metodou je zde distancované pozorování. Optikou pomyslné toulavé kamery nahlížíme do života a posmrtného života generací jedné rodiny, jenomže kamera zběsile letí vzduchem do vesmírných prostor, film jako by zešílel, chvíli se odvíjí retrospektivně, mísí skutečnost s fikcí, postavy se vpíjejí do sebe navzájem, rozsáhlé časové úseky jsou komprimovány do vteřinových momentů pozorovacího času, kamera letí ze Země na Mars, z Marsu na Zem, stáří je mládím a mládí stářím: poslední autobus v životě vázne na točně (báseň Toulavá kamera).
Obálka sbírky je dílem Nikoly Janíčkové (studio Take Take Take), repro: Euromedia Group – Odeon
Martin Poch: Poltergeist
Odeon, Praha 2021, 96 stran, doporučená cena 199 korun.
Nespojitá skutečnost
Sbírka je členěna do čtyř oddílů, jejichž názvy naznačují naraci (Vousaté dítě, Manželé navěky, Společné stáří, Nadpřirozená smrt). Ale nedostavuje se, záznam na toulavé kameře ji neumožňuje. Za surreálními výjevy pouze tušíme v podstatě prostou skutečnost, která zůstává nevyslovena, a proto také neznámá.
Na počátku je kataklyzma: To jsem já, jsi na Marsu,/ na Zem se zřítil asteroid./ Musíš to nějak skousnout,/ klidně lež, přivedu ti děti. Na svět přichází „vousaté dítě,“ jako by se rodilo do vlastní smrti: …Na nebi vyskakují stařecké/ skvrny. Jeviště přírodního divadla se chystá na/ přistání. Vše nasvědčuje hnilobě, tlení je hmatné/ a jakoby parfémované. Prach víří, rojí se a dopadá na/ zježené chlupy. V lóži zasedá vysoká aristokracie. Není jasné a snad ani důležité o jakou lóži jde a zda „vysoká aristokracie“ symbolizuje předchozí či následující generace: (…) Chce to cit pro stav beztíže. Dětské/ nemoci, jako je demence, nechat za sebou a odletět/ k měsícům Jupitera. Svléknout skafandr a s lasturami/ na uších rajsky splynout…
Jste-li okem letící nebo padající kamery, vidíte skutečnost v nespojitých roztříštěných obrazech, můžete zahlédnout postavu v okně protějšího domu, která zdánlivě k ničemu nepřiléhá, a přesto právě svým téměř náhodným výskytem tvoří součást „gigantické vitráže“. Zrozenec opouští neobyvatelný kus země – sebe sama a udílí poslední pokyny, zatímco ze skafandru vylezli červi, z regálu vypluly knihy. Teprve teď (je-li vůbec možné hovořit o jakémkoli „teď“) začíná dobrodružný příběh posmrtného života v domě duchů, kteří stále nezemřeli: Na prahu dne vás oholí, probodnou kopím/ a podlijí. Účast na kultu smrti vyžaduje přesnou/ incizi. To abyste jako červený obr mohl usednout po/ boku noci. Znovu prožíváme, co jsme kdysi prožili – lásku, okouzlení, ale jinak, v jiných pocitových barvách: Se smrtí na jazyku ochutnáváte líbánky,/ vaše sněhobílé tělo znovu chytá bronz, neboť: Ve starém těle mladý duch.
Bez hranic
Nový život v novém kosmickém prostoru však přináší také nové radosti, například „invazi, nálet, den trifidů,“ ale i staré starosti věčného manželství: Jsem nevěrný. Vina je zdrcující, takže přebíjí slast. Přesto svatební noc nikdy neskončila. Jsme totiž v čase, který není časem, proto nic nekončí, a v pravém slova smyslu ani nezačíná, jen trvá. Vše je přítomno v tomtéž časovém bodě, který je pouze bodem, nikoli časem.
Neexistují zde žádné hranice (mezi snem a bděním, mezi minulostí a budoucností, mezi totožností postav), proto je možné být v jediné chvíli tím, komu se podává lék, a zároveň tím, kdo pozoruje toho, komu je lék podáván. Je možné se tu účastnit „bláznivých jízd,“ kdy muž a žena „vnikají“ do kuchyně, otevírají lednici a objevují trezor; je možné se účastnit „pyramidových her“, kdy software vypráví anekdotu o miliardáři, který založil „lidovou milici z dětí;“ vidět „žraločí ploutev,“ jak „protrhla temnicí závěs a krajku;“ nebo prožít stvoření světa u „vzkazu z lednice,“ který zní: Jel jsem se provětrat, vrátím se s majákem. To vše rámováno domovem pro seniory, jehož kontury i samotná existence jsou velmi neurčité. Na tomto místě jsme svědky průběhu „společného stáří“ jeho obyvatel, ale k zdejšímu životu patří pochopitelně i „pěstounská péče“: Za večerkou je taková místnost,/ kde se hraje ruleta o lidské orgány.
Poltergeist bloudí mezi stěnami ponurého příbytku, překračuje pozvracené rohožky, hledá kyčel, Vlasta hledá Jaroslava a Jaroslav Vlastě slibuje, že V neděli se probudíme na Marsu/ v solárním domě, jako by nevěděl, že se na Marsu již probudil. Mluví z cesty, je tedy zřejmé, že tento mrtvý má opět „smrt na jazyku“: „Zase jste se pomočil! Je mi líto, miláčku, na noc dáme/ náhubek, oslovuje dotyčného (asi) sestra. Poslední přání: s Madonnou v posteli, jasně. Jenomže druhý břeh je běh na dlouhou trať. Nadpřirozená smrt nastává podepsáním reversu. Vousaté dítě opět může bloudit lesem vzpomínek.
Tenká nit významu
Při četbě sbírky Poltergeist Martina Pocha nás nepříjemně pronásleduje pocit ztráty smyslu. Surrealistickou obrazností, precizními popisy rozkladu hmotné skutečnosti a dějovými skrumážemi jako by vedla jen velmi tenká a přerušovaná nit významu. Tato iritující poezie přesto nepovlává ve vzduchoprázdnu a není laciným únikem do ničím neukotvené imaginace. Obrazy stáří a staroby lze také číst jako metaforu stavu soudobé západní kultury, která přežívá samu sebe.
Pokud jde o českou společnost, ta má velký problém s ageismem a diskriminací lidí na základě jejich biologického věku. Nebudeme básníkovi podsouvat žádný moralismus, je-li jeho poezie od jakéhokoli moralismu sympaticky oproštěna, lze pouze poukázat na to, že volbou tématu vstupuje do určitého morálního kontextu. Básníkovy obrazy nás berou na cestu zničenou skutečností zaplněnou (téměř hmotnými) duchy. Skutečnost přitom překypuje posmrtným životem, asi jako rozkládající se tělo překypuje červy, roztéká se a obklopují ji duchové, kteří odmítají zemřít, ačkoli jsou již fakticky po smrti. Smysl bývalé existence, pokud kdy nějaký byl, uniká, ale o to více poltergeist lpí na tom, co zemřelo.
Knihu Martina Pocha tak můžeme rovněž číst coby zprávu o dalším syndromu typickém pro západní kulturu: o neschopnosti opouštět, neschopnosti ztrácet, o lpění na zažitém a osvědčeném. Pro básnickou praxi je však důležitější „jak“ než „co“. Letální skutečností cestujeme s Martinem Pochem často evokací, jako bychom byli usazeni v mysli umírajícího a vnímali skutečnost prizmatem jeho stavu. Básník nás dokáže uhranout, hermeticky uzavřít ve vzduchotěsném prostoru a poslat nás na zběsilou jízdu vesmírem na hranici bytí a nebytí.
Kamil Bouška
Autor je básník a knihovník.
Martin Poch, foto: Ondřej Mazura
Martin Poch (* 1984) se narodil v Ostrově nad Ohří. V letech 1999 až 2003 žil v Rokycanech, kde vystudoval gymnázium. Od roku 2003 žije v Praze: po maturitě nastoupil na obor národní hospodářství na VŠE, který záhy opustil, v letech 2004 až 2011 absolvoval studium estetiky a komparatistiky na Filozofické fakultě UK. Od roku 2009 pracuje v oblasti vzdělávání na pozicích tvůrce a manažer e-learningových kurzů. První básně prezentoval na internetových literárních serverech (pismak.cz a totem.cz), nejčastěji pod přezdívkou Swedish_Nigg. Později publikoval v časopisech A2, Tvar, revue Analogon, Weles aj. Knižně debutoval sbírkou Běhařovská lhářka (2009), následovaly svazky Jindřich Jerusalem (2013), Cesta k lidem (2015), Městys (2017), Poltergeist (2021) a Strana (rovněž 2021). V roce 2014 byl nominován na Cenu Jiřího Ortena, je zastoupen v antologiích Nejlepší české básně 2013 a Nejlepší české básně 2019.
Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
