Jedna báseň. Autoři čtou: František Hruška
V básních Františka Hrušky se především hraje o „já“. Kamkoli se podívám, nakonec uvidím sebe a svou bezradnost, schovanou za předstíranou sebejistotu. Když se setmí, místo dětí na ulici spatřím v odrazu okna opět sám sebe.
Básnický debut Františka Hrušky, nazvaný Převážná doba, otevřel edici Mlat nakladatelství Větrné mlýny, kterou řídí Hruškův vrstevník Dominik Bárt. A sbírku jazykové korektuře podrobil vzor a mentor několika básnických generací Vít Slíva.
Grafickou úpravu vyhotovila dvojice Čumlivski & Horváth, repro: Větrné mlýny
František Hruška: Převážná doba
Větrné mlýny, Brno 2021, 72 stran, doporučená cena 137 korun.
Když přichází ty
Převážná doba je bez stránkového obsahu a rozčleněna je do šesti oddílů: Tak zaprvé, Zadruhé, Zatřetí, Jen pokyny, Začtvrté, A zapáté. Ano, ty názvy znějí jen jako bodové pokyny, jako by kdosi s agresivní naléhavostí hádky či konfliktu potřeboval sdělit, vyložit, co považuje za podstatné, a pomáhal si číslovanými kroky řazenými podle důležitosti. Jako kdyby šlo o jakýsi dekret, petici, manifest nebo chartu, která v šesti bodech shrne, co je třeba vědět a uslyšet, co je vyžadováno.
Takto formulovaný a uspořádaný výčet požadavků by měl vést ke kýžené změně. Změně nikoli v uspořádání světa, ale změně v tom, kdo pokyny zadal, pravděpodobně sobě samému. Co mluvčí této poezie, ten, který „včera dopsal deník“, jak uvádí v mottu knihy, žádá? Přišel čas na reflexi, na obhlédnutí uzavřené životní kapitoly. A doba je vážná, převážná, až tak, že by samu sebe mohla převážit, převrhnout se, překotit na bok a vylít.
V Hruškových básních se tedy hraje především o „já“. Jak jen utéct před já, v tomto životním výseku, kdy „skoro vím“ – ale žel jen skoro, kdy jablko poznání je nadosah, už jsem se do něj zahryzl, jenže jeho ohryzek s jádrem nebyl dožvýkán a leží na polici? Oči se snaží víc zahlédnout než vidět, registrují ženy, lidi, „nejlepší zadky své generace“, jsouce vypůjčené bohem vševidoucím, ovšem když se konečně skutečně zahledí, zahlédnou opět sebe: Právě jsem viděl,/ když v tu chvíli jsem se zahlédl./ Snaž se vypadat dobře,/ přichází ty.
Je tak těžké napsat lehkou báseň
Jedním z nejtěžších úkolů je obstát sám před sebou a dostát sobě. Banální ponaučení setřese nátěr triviálnosti v okamžiku, kdy přestane být poučkou a začne být žito. Nejspíš právě to je cesta zachycená v prvotině Františka Hrušky. Jejím markantem, příznakem a uživatelsky ne tak docela přátelským nástrojem je psaní – psaní básní jako přirozenost, která může být vystřídána jen jinou přirozeností, jakou je třeba řezání dřeva; okamžiky, kdy život převáží nad reflexí života zejména díky prostotě a účelnosti nějaké činnosti, v níž nefiguruje ani tolik racio, jako spíše ruce. Psaní je možnost, jak se vevléct do života (Tak piš/ a popiš si/ chlupy celé nohy), paradoxně ho přestat pozorovat a reflektovat, ale žít jej.
Když se jede žít do ciziny, s kufrem, který býval náš společný, nechají se všechny básně doma v Ostravě. S básněmi se vede urputný boj na hledání a nenalézání: Někde musí být/ mezi vlákny dřeva/ dokonalý verš… Jen ho najít.
Hledání jednoduchosti (hledání sebe) je pochopitelně největší složitost, jednoduchý není ani pšouk nebo tahání šušňů z nosu. Pakliže jednoduchost symbolizuje čtverec, je často potřeba uznat, že jde ve skutečnosti o obdélník, tvar jiné dokonalosti: ne, ani čtverec, ani melodie v C dur nejsou jednoduché nebo jednoduše krásné. Proto je tak těžké napsat jednoduchou báseň, aby byla plná: básně totiž nejsou o slovech. Jsou v něčem jiném, třeba v prostoru mezi slovy, v nevyřčeném, v nádechu, napjaté pauze mezi verši, v neslovech. Je tak těžké napsat lehkou báseň. Je to těžké jako balvan.
Konečně se přestat bát
Nejbližší lidé, třeba ty, dívko, jsou těmi, jimž musíme pomoci, aby nám mohli svázat ruce. Motiv nutkavého pohybu v uzavřeném nekonečném kruhu se v mnoha paradoxech této sbírky opakuje na řadě dalších míst, zejména v prvním oddílu: včera jsem byl dnešní; doma, to je uvnitř/ které je venku; žít z cizí smrti; volají tebe/ kdož se míjíš/ v bodě smutného muže/ který se nemá kam otočit; Brzy bude pozdě; po schodišti nahoru/ aby zase začala dole; jak začneš a jak skončíš/ Jak skončíš a začneš; silnice stále vedou za roh/ a někam dál/ pořád kolem.
Čtvrtý a pátý oddíl shrnují cesty z domova a zase zpátky – dospění – když se syn vrací tam, kde už nic není takové, jaké to tam zanechal, a oči, které si tamodtud přivezl a jimiž je nyní domov nahlížen, jsou vyměněné za nové. Z matky, z mladé ženy kdysi tak blízké/ zůstal/ jen hlas, otci patří malá lež, která umenší jeho strach, jenž je nyní větší než můj vlastní: doma, to je uvnitř, které je venku. A v něm, v domově, hlasy, které nepřestanou volat vrať se, ani tehdy, když se vracíš o své vůli.
Ale vždy je možné podívat se nahoru – a uvidět a uslyšet ptáky (Ptačí svit/ A když se podíváš nahoru/ Uvidíš), podívat se nahoru a spatřit Ježíše, který nemusí být ve své roli. Nepřijít do kostela na mši, protože tam se víra neodehrává. Mít konečně možnost neudělat nic. Nebo prostě jen řezat dřevo. Uvidět prázdnou židli, která se nepohnula větrem, nýbrž zázrakem, znamením, silou vlastní židlí vůle. Zkrotit hudbu tím, že nebude krocena. Konečně přestat mít ten strach. Klidně se vrátit domů. Být člověkem, ne pouze úryvkem z člověka. Zaprvé, zadruhé i zatřetí.
František Hruška, foto: Ondřej Mazura, ČT art
František Hruška (* 1998) se narodil v Ostravě. V současnosti studuje nauku o zvuku na Institute of sonology při Královské konzervatoři v nizozemském Haagu. Básně publikoval například v Ravtu, Nedělní chvilce poezie.cz či ve sborníku Harakiri Czurakami. Věnuje se také hudbě. Sbírka Převážná doba (2021) je jeho knižním debutem.
Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
