Jedna báseň. Autorky čtou: Klára Vaníčková

Téma boje s vnitřním nastavením, s obtížně zvladatelným všeřídícím já a s bezmocí, kterou tento nekončící souboj přináší, je nyní hojněji básnicky uchopováno zejména u autorů nejmladší generace (například v nedávné době Alžběta Luňáčková, Michal Kašpar nebo Marcela Linhartová). Prvotina Kláry Vaníčkové Prosvítám je ovšem průřezem básnířčinou tvorbou uplynulých deseti let a ve sbírce jsou básně řazeny podle obsahového klíče, nikoli chronologicky, v rámci dekády 2011 až 2020 tak můžeme sledovat autorčin tvůrčí i osobnostní vývin.

Obálku dle původní osnovy Michaela Čtveráčka a za použití fotografie Jana Horáčka zhotovil Daniel Podhradský, repro: Dauphin

Klára Vaníčková: Prosvítám

Dauphin, Praha 2021, 78 stran, doporučená cena 268 korun.

Oni jsme my

Strach, rozervanost, temnota, nejistota, sebepřekonávání, senzorická přebuzenost (její součástí je i synestezie, zde prožitek barevného vidění hlasů lidí na ulici hned v úvodu sbírky) jsou emoce a počitky, které nesou zejména první třetinu básnického souboru: Vaníčková se dělí se čtenářem o každodenní úděl začlenit se do „běžného“ života, který začíná znovu každého rána (věřím na tmu v sobě / v rána, která nikdy nebudou jako jejich). Kdo jsou oni? Oni jsme my: všichni ostatní, které nepotkal stejný osud, ti objektivně zdraví, ti, co nebalancují na hranici pádu, ale kráčejí po trávou změkčené stabilizující rovince. Ti, co žijí v bezpečí vnitrozemí a hraničářům či jen jiným obtížně rozumějí.

Ono nezkrotné druhé já, to, které prosvítá skrze vnější psychofyzickou schránku, nastavenou okolí a světu, nese dokonce příležitostně i vlastní jméno: Emilia může být ta, již mluvčí oslovuje, s ní se poměřuje a potýká, ji pojmenovává (jako tu, která má tolik jmen a současně je bezejmenná) a básnicky ji oslavuje i umlčuje: ten někdo je ve mně, rozeřve se v mé hlavě, / kdykoli cítím klid. / hází mi pod nohy vinu, / neřekne, kde ji posbíral.

V některých básních se perspektiva prohazuje: tady ona pozoruje mne, dívku, která se chová nevhodně, šílí nebo se pokouší být normální, je tolik podobná své matce, jíž se podobat nechce, nedaří se jí žít. Promlouvá-li aktuální já, potom vždy zprostředkovává vlastní nesnadný svět, nekritizuje, spíše předestírá, usiluje o to být aspoň trochu pochopena (neporozumění je samozřejmost, se kterou / se musíme smířit. / porozumění je vzácnost), chce sdílet básněmi svoji temnou komnatu, a tím se přiblížit ostatním, od nichž se cítí oddělena:

pro mě je nebe dřevěná, nepropustná hranice,
strop, který každý den nahmatávám a snažím se
najít trhlinu.

Verše jsou právě proto takto srozumitelné: Jak vidím svět já? Takhle a takhle, pokuste se do mě vcítit, neomlouvám se, pouze ukazuji, co jsem nucena denně žít, jakmile rozevřu víčka.

…vyprávěj dál
o jiných oblohách,
ať nezapomenu, že existují

vyzývá mluvčí kohosi, snad jej, snad ji, aby pomohl najít útěchu v nezřetelných příslibech jiných světů, do nichž se lze uchýlit a k nimž se lze přivinout už jen tím, že uvěříte na možnost jejich existence. Drásající souboj s vlastní identitou i s jejím akceptovaným diagnostickým ukotvením, sebeneláskou i sebepoškozováním je přítomen v každé z básní (…místo, kde jsem, / není tady; nevím, kde začínám a kde končím) a básnířce se daří jej živě, barevně a otevřeně prostředkovat.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Mít aspoň chvíli jiný obzor

Kromě této nejednotné, ale okolnostmi násilím sjednocované dvojice-jedniny, tedy ona-já, je zde ještě on, muž, přinášející potenciání stabilitu lásky, oporu a kotvu v rozervanosti. K němu já utíká a vzápětí jej volá – jemu nelze ukázat ji, a proto mne nikdy nepozná. Přitom, jak by osamělý byt proměnily tvoje boty a kabát v předsíni. Jeho hlas a přítomnost jsou ovšem o poznání slabší; ten, v něhož se proměňuje v dalších oddílech, má sám co dělat, aby přežil.

Básně, v nichž prožíváme osamělost a zoufalství jejich mluvčí, střídají texty zachycující pobyt v psychiatrickém ústavu, přičemž nemá být zjevné, zda jde o odosobnění nebo naopak zosobnění mluvčí. Kratší „ústavní“ pasáž (flašky, křik, kapačky, prášky, popáleniny a řezné rány) se nakonec proměňuje v druhý oddíl Moje místa a archetypy, obsahující básně o krajinách, kam se lze obrátit pro okamžik spočinutí a chvíli vyhlédnout ven, mít jiný obzor, najít bezpečí známého: Jeruzalém, Gruzie, les znovu po deseti letech. Archetypem je had, bytost stejně dvojsmyslná jako já a ona.

Závěrečný oddíl Trauma, zotavení přibližuje proces (znovu)zrození, procitnutí ze tmy do světla:

kolikrát ještě
musím se znovu narodit,
abych zbyla
už jenom já?

Lze se péčí o nemocného uzdravit? Závěrečná část sbírky to naznačuje (teď jsem to já, kdo vypráví / o jiných oblohách); je možné po nových obzorech jen natáhnout ruce, už nevěřit na tmu, začít se znovu bát, ale jinak, objevit přirozenost a krásu strachu, objevit novou touhu.

Není ovšem možné čekat od básnické sbírky rozřešení či návod, co si počít se zrcadlem zlomeným v polovině, jak pečovat o obě jeho půlky, kde brát sílu na to lepit je stále dohromady, aby sebeobraz zůstal celistvý. Od toho poezie není. Sbírka Prosvítám ukazuje jednu z cest, která už byla prošlapána, její serpentýny i útulny.

Klára Vaníčková, foto: Ondřej Mazura, ČT art

Klára Vaníčková (* 1991), sociální pracovnice, básnířka. Publikovala v časopise Host, umístila se v několika literárních soutěžích, např. v soutěži Klementa Bochořáka a Hořovice Václava Hraběte. Prosvítám (2021) je jejím knižním debutem.

Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková

Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.