Jedna báseň. Autoři čtou: Tomáš Gabriel

Broňka je jméno hlavní postavy – co postavy, hrdinky! Jde o básnický příběh pseudohistorické lidové osobnosti, jako by byl situován do předprůmyslové zemědělské kultury, zřejmě na území Čech, což ovšem zjistíme pouze ze zmínky o záškodnickém Pandrholovi, Trautenberkovi či Krkovičkovi, jehož bezcharakternost, obžernost, drancování a hrabivost přece už známe z pohádky – české. Utvrdí nás v tom ještě mapka vprostřed svazku, na níž se rýsují současné hranice České republiky s dominantami: kupříkladu s propastí Otčím, dolem Hlubina či s Nebio-zónou, jejíž poloha odpovídá Praze.

Obálka knihy s ilustrací Martina Lacka a v grafické úpravě básníkova bratra Jožky Gabriela, repro: nakl. Dusot

To byla žena!

Broňka – panna bez bázně a hany – v sobě kombinuje bojeschopnost bájné Vlasty se Šárkou i Libušinu selskou moudrost. Svým mládím a vizionářstvím Broňka nemá daleko k Johance z Arku. Podivuhodnou násilností se vyrovná starověkým náčelnicím, o jejichž existenci se bude jednou provždy pochybovat (kolem krku nosí trofeje: „ohanbí“ těch, které ztrestala). K boji Broňka používá svým slovutným jménem opatřený meč naplocho, zdobený emblémem slunce. Osvobozuje jím hospodářskou zvěř z lidského zajetí, trestá příkoří páchané na zvířatech majiteli pozemků a polností. Broňka je obávanější než mor a červenka dohromady. Venkované s cepíny a kosami ji uctívají více než Vesnu. Navrch je nepředstavitelně krásná a voňavější než „meruňkové strdí“.

Jakýsi básnický syžet sděluje fakta či orální historky o Broňce po její smrti, během improvizované vesnické tryzny z úst pozůstalých vesničanů, kteří hrdinku milovali. Smuteční řečníci jsou těmi, kteří titulní postavu čtenáři představují – v barvách, jimž tento může a nemusí uvěřit, na přeskáčku a neorganizovaně. Promluvy postav jsou značeny graficky, konkrétně barevně. V jejich očích je Broňka zobrazována coby bájné zvíře (labuť s nadpozemskými schopnostmi), jak se sluší a patří na polobohyni nikoliv nepodobnou Jánošíkovi či Velkému Chodovi Janu Sladkému Kozinovi.

Broňka, kritizující a napadající shánčlivost a tendenci k vlastnění živých bytostí či půdy, je obyčejné venkovské děvče, které se zcela samo toulá krajinou a páchá osvobozovací akce. Nelíbí se jí, jak je nakládáno s kuřaty, krávami či s koňmi (viděla tam kurník, v kterém slepé slépky žlukly, / viděla tam vepře, kterým vředy z nudy pukly, / viděla tam králíky a morčata jak mukly…). Ono starousedlictví z podtitulu sbírky je příčinou onoho zla – Broňka coby opozitum svůj vlastní příbytek nemá, je tulačkou-mstitelkou. Skrývá se v křovinách a zastává progresivní postoje, nacházející se zcela mimo nastíněný dobový kontext.

Humor na povrchu, vážnost pod ním

Jazykově Gabrielova poema (či snad hrdinský epos) kombinuje archaismy a historismy (strdí, jatelina, panoš, urozený cval, žebravý rytíř, pomeje a necky apod.) se syntaxí legend, mýtů či bájí (vzniklých za účelem nejrůznějších nacionálních povzbuzení), ale i s moderní a modernizovanou češtinou (technicky vzato; šutr; kýbl pomejí; textilní okapy), a ovšem také s nářečím (Co ty to držíš jak koňca gramlu, ty smolo!).

Autor legendu sepsal sice v básnické formě, ale veršem volným, s příležitostným, opět ironicky využitým rýmováním (nesčetné boudy, pejsků hlav hroudy, / kurník, znemožňující únik, / králíkárna, léta v ní marná). Toto ozvláštňující funkční střetávání dvou kódů má podobně vtipný efekt jako samo básnické vyprávění – forma se tu se snoubí s obsahem ve svazku pevnějším než kdekteré manželství. Vyžaduje čtenářské soustředění, protože nechat se strhnout vnější podobou příběhu nebo si vychutnávat nejrůznější rafinované i jednoduché vtípky a paradoxy znamená nevěnovat pozornost informacím, které jsou podstatné pro pochopení příběhu a sdělení včetně jeho sice navenek groteskně podaného, avšak ve své podstatě vážného poselství o potřebě lásky, pokory a nutnosti mít ke komu vzhlížet, i o mechanismech fungování komunit.

Těžko bychom našli v současné české poezii podobný text, jakkoli epika slaví určitý návrat na domácí básnickou scénu a vyrovnává se s nejrůznějšími současnými společenskými tématy. Sociální kritika či angažovanost mají v Tomáši Gabrielovi originálního, jazykově invenčního tvůrce, který to prostě dělal a dělá jinak – v Broňce se zhostil nelehkého úkolu poukázat na současné jevy historizujícím, nadto až parodicky laděným textem, který si nezadá s perzifláží, přitom zůstává u mýtotvorby.

Jako parodické lze rovněž vnímat ilustrace Martina Lacka. Popírají to, co je v dnešní práci s grafikou bráno jako naprostý základ – třeba čistotu linií nebo uměřenou barevnost. Oba autoři se tím možná snaží poukázat na to, že pojmy jako krása, dobro, volnost či novota jsou napříč staletími civilizačně a kulturně tvarovatelnou hmotou. A o závěrečném plánovaném zmrtvýchvstání pomlčme…

Tomáš Gabriel (* 1983) je básník a esejista. Studoval na Fakultě humanitních studií UK, pracuje jako softwarový analytik. Jeho básnická prvotina Tak černý kůň tak pozdě v noci (2012) byla nominována na Cenu Jiřího Ortena. Následovala sbírka Obvyklé hrdinství (2016), básnická skladba o dvou částech Prequel (2018), poéma Broňka aneb Konec starousedlictví v Čechách (2020). Vloni Gabriel publikoval novelu Čest chlapa. V roce 2015 byl editorem antologie Nejlepší české básně. Své básně, kritiky a další materiály publikuje v tisku a na svém blogu: pozdevnoci.blogspot.cz