Jedna báseň. Autorky čtou: Alžběta Luňáčková

Debut Alžběty Luňáčkové Pravý úhel je zkomponovaný podle svého titulu: od 90 stupňů klesá rameno pravého úhlu, který je vyobrazen i na minimalistické obálce, ke čtyřicítce. Právě tolik básní – každá má v názvu číslo určitého úhlu – ve svazku je a jejich zřetězení tvoří básnický příběh. Možná bylo cílem napsat 90 básní, jednu pro každý stupeň, ale takové perfektní souhry nebylo dosaženo. Polopřímky ramen totiž svírají především konstantní boj a odpor, jsou tichým vyjádřením nesouhlasu. Vzpříčení se absolutní perfektnosti, která je vrcholem úhlu, špičkou nekonečného V.

S čím se tu tedy bojuje, proti čemu se rebeluje? Sbírka ve čtyřiceti variacích vyjadřuje protest proti vlastnímu vnitřnímu ustrojení, prociťovanému jako institut na kladení požadavků. Vyžaduje se v něm mrtvolná dotaženost, neživotná precizní pravoúhlost, absolutní rovnoběžnost, rovnoramenná dochvilnost, pravidelné linie spisovnosti, esteticky působivé rysy chladné přesnosti, uspořádanost do nepřerušených linií, hladký průnik se strohou skutečností – ideálnost, poslušnost a dohotovenost. A spolu s nimi také tvrdost místo měkkosti, a to i tělesná: protože každá hrana je štíhlá, není na ní nic masitého, jen kost, rozhodně se zapovídají silná stehna. Těchto geometrických tvarů se ovšem nedaří dosíci, protože to ani není možné, jejich podstatou je přece právě to, že jsou nedosažitelné. Celistvá úplnost je kdesi za horizontem a není lidská, člověku je zapovězena, nelze žít proporčně podle pravítka a kružítka.

Vnitřní dráb (který se umí tvářit jako okolí) nikdy nespí, udržuje stálou sebekontrolu v chodu: a současně vyvolává nenávistnou lásku ke svým požadavkům – spolu s úzkostí až panikou, pocity viny nebo strachu a pochybností („Vidím ji, dravou depresi, jak krouží/ po pokoji a schovává přede mnou lahve.“). Mluvčí se stává členem sekty jednoho, kterou sám založil a udržuje, jejíž bůh s ďáblem v jednom sedí v jeho hlavě a srdci („Při usínání přemýšlím/ o oblíbeném emotikonu svého boha./ Ten, co potutelně mrká.“). Jenže, „na samotě není nic ušlechtilého“ – tedy ani ona nekráčí cestou k bělostné absolutnosti a nutně musí být zdrojem opovržení. A co se stane, „nebudu-li precizní růžolící maso,/ ale pravý úhel“? Jakou formu bezpečí a suverenity přináší taková troufalost hranatého života? Není porušení, rozbíjení rýsovaných linií jen variováním jejich bezchybnosti?

Hledání štěstí se může uskutečnit jako vyhledávání neštěstí, pátrání po harmonii se stát hledáním vzrušení, klidnou vzteklinou, zákaz udělený sobě samému může být dovolenkou. Laskavost dokáže být velmi krutá („Šelma šelmička, hodná holčička./ Bestie zmije, jedovatá geometrie.“). Péče o druhé může vést k zadušení, přijímání lze snadno zvrátit ve vyvrhování, jídlo otravuje, blízkost druhým přináší až oddálení, bolest umí být příjemná a vítaná, zdrobněliny mohou způsobit nevolnost, chlast neosvěžuje, pýcha je převlečená skromnost, mít věci pod kontrolou znamená, že se zcela vymkly.

Nedosažitelnost absolutní perfektnosti, kterou tak dobře vyjadřují geometrické útvary, mluvčí Pravého úhlu pociťuje bolestně a současně po ní touží, věčný souboj přináší totiž určité zraňující uspokojení – jako stát „v pravé poledne na ideálním místě“ a současně se vydat „na dlouhou cestu za chybou“. Marné snahy po správnosti, úplnosti a přesnosti neznamenají, že utopické hodnoty nejsou stejně nenáviděny jako obdivovány.

Výše popsaný svár se nese celou sbírkou: odboj vůči sobě samému ztělesňuje uvědomovanou bipolaritu (života) promlouvající osobnosti („Jenže jsem dělitelná/ na to, jak se vidím,/ a na to, jak si myslím, že vidím“), kohosi, kdo je „příliv a odliv“ zároveň, kdo je dělitelný na dvě poloviny.

Sbírkou prochází kromě obrazů nejrůznější geometrické symetričnosti ještě postava „pana doktora“, lékaře, který opatrně otvírá dveře tam, kde „čeká rozzuřené dětství“, kde pravděpodobně číhají vysvětlení pro dnešek, ospravedlnění aktuálního stavu, v němž je žádoucí se oslovovat infinitivem, v čtvercovém pokoji „dle letového plánu“ markýrovat soužití s cizincem, rodilým mluvčím pro věci lásky, a s „implantáty slibů“. Tam na sebe v rámci pohybu po slepé mapě saháme, „protože se to dělá“. Prostředí blíže neurčených nemocnic a oddělení pro léčby závislosti, chvíle „propouštění do domácí péče“, pohledy na dna lahví a slovo diagnóza jsou tu jakoby mimochodem, omylem odkopnutá zbraň používaná spíše k sebeobraně než k útoku.

Jediným hravým úskokem vůči hladkosti je v této sbírce první, nijak „úhlově“ neoznačená báseň, která vyjímá některá slova a části veršů z básně následující, čímž vzniká nová báseň: fragment, který vybočuje z kompozice sbírky. Možná je obrazem „destrukce“ – a „destrukce je způsob bytí, pane doktore“.

Bipolarita není nutně rozervaná nevyrovnanost. Mluvčí Alžběty Luňáčkové má v sobě cosi provokativně průzračného, sošně sterilního, jako když nahmatáte „hýždi z mramoru“. Má v sobě řízený čistý pravý úhel, nedokonalý v dokonalosti, protože zobrazující pouze dva možné výseky skutečnosti a nikdy oba současně, nikdy celek. I bezchybná krychle vrhá měkký stín. Myslím, že se Alžbětě Luňáčkové modlitbou za odvahu dokonale podařilo boj s nimi vyjádřit, napsat úplnou neúplnost.

Alžběta Luňáčková: Pravý úhel. Host, Brno 2020, 60 stran, doporučená cena 229 korun.

Alžběta Luňáčková v redakci webu ČT art, foto: Josef Chuchma

Alžběta Luňáčková (*1995) se narodila v Ostravě, v Opavě vystudovala gymnázium a už tehdy jí byla nabídnuto, aby vydala básnickou sbírku. Autorka však chtěla čas na zrání. Byla oceněna v literárních soutěžích Hořovice Václava Hraběte, Ortenova Kutná Hora či Literární soutěž Františka Halase. Průběžně publikovala časopisecky – v Hostu, Tvaru, Souvislostech, Protimluvu, Welesu, v Respektu. V letech 2018 a 2019 byly její verše zařazeny do antologie Nejlepší české básně. Pracuje jako copywriterka a korektorka, žije v Praze. Mezi autorčiny záliby patří běh, její jméno lze na internetu nalézt mezi doběhnuvšími olomouckého půlmaratónu v letech 2017 a 2018.

Obálku graficky upravil Martin T. Pecina, repro: Host

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.