Jedna báseň. Autoři čtou: Roman Polách
Druhou sbírku Romana Polácha, nazvanou Délka života ve volné přírodě, by tematicky jistě šlo přiřadit k environmentálně uvědomělému proudu a ke společensky senzitivnímu psaní, ale jimi se nevyčerpává. Něhu, smutek, nadějeplnost a lyrický zápal zaměřuje stejnou měrou jak na přírodu (lidi, zvířata, rostliny) a její živly, tak na člověka.
Básnická kniha Délka života ve volné přírodě je opatřena – neobvykle – doslovem, a to divokým doslovem z pera básníka Ivana Motýla, a také ilustracemi Jana Slováka. Přestože rukopis vznikal sedm let, není to celek rozsáhlý: obsahuje asi čtyři desítky nečíslovaných textů bez názvu ve dvou oddílech: Ptáci vyhledávají blízkost lidí a Divoká noc naší doby.
Přirozené versus umělé – příroda versus průmysl – my v ní versus my mimo ni. Materiálnost versus duchovno. Krajina versus město. Člověk versus lidé. To je zhruba rámec protikladů, které Roman Polách klade, ovšem spíše k sobě a vedle sebe než proti sobě. Dokážeme se s přírodou ještě nějak domluvit? Patříme stále do ní – jako nezvedené děcko, jež přesto nelze je nemít rád? Nebo už jsme spíše pozáruční součástkou ze světa techniky? Kam individuálního člověka zavedla idea věčného růstu a rozvoje, které se tak rád podvolil – směřovala jej skutečně vzhůru? Jsme nejen ochotni, ale ještě schopni vyhovět nesmrtelnému kultu práce?
A také ovšem: Kdo je dravcem, skutečným predátorem člověku, v této divoké noci naší doby? Co je tedy dnes přirozené, a co umělé? Lyrický hlas, který je skutečně velmi blízký básníku samotnému (v textech jmenovitě vystupují členové jeho rodiny) nabízí odpovědi v paralelách, zveřejňuje svá pozorování: třeba – Jakmile jsme všichni v práci / zaplní ulice zvířata.
Obálka knihy, kterou graficky upravil Ivo Kaleta s využitím ilustrací Jana Slováka, repro: Graphic House
Roman Polách: Délka života ve volné přírodě
Doslov Ivan Motýl, ilustrace Jan Slovák. Graphic House, Ostrava, 2021, 58 stran.
Poměřuji a připodobňuji
Důležitou roli v Poláchově sbírce o délce života ve volné přírodě hraje město, ovšem jako prvek dávno už krajinný. A naopak: příroda se stává obcí, artefaktem, jakýmsi děsivým ekofaktem. Lidské výrobky a stroje nabývají dystopicky přírodního charakteru, jako by prorůstaly cévami a kostmi a byly schopné reprodukce. Nelze se tudíž chytit naučených definic, leda snad hodit granát volného času směrem ke krajině, totiž do hydry aut, a zaposlouchat se do motoru ptačího křiku nebo burácejícího motoru života.
Průvodním symbolem je ptactvo: neuchopitelní a nedosažitelní ptáci totiž touží žít v blízkosti lidí, jako by je přijali do svého světa lehkosti, čímž ovšem člověka zatěžují další zodpovědností a současně získávají právo o něm spolurozhodovat. Ptáci, kuny, kočky, všechna zvířata o sobě ve městě dávají stále více vědět, zejména v noci se činí, shazují památeční růžové popelníky, zneklidňují a očarovávají svou blízkostí, šmírují a donášejí, střeží pravidla, která stanovili.
V této sbírce se velmi často také poměřuje: uhlí u nás zabilo víc lidí než terorismus, hvězd je naštěstí ve vesmíru pořád / více než všech igelitových tašek na světě a ostatně víme, že při tvorbě selfíček již zahynulo více lidí, než jich sežrali žraloci.
Také se zde, jak patrno, hojně připodobňuje – často lidské ke zvířecímu, zejména ptačímu: tvorové řvou jako bagry, havran stojí jako pochůzkář, vrchní nebo kovboj, kohout je dragoun v rajtkách, kavka je rozhodčí, jiřička zpravodajka, vrabec je rozvědčík, sýkory jsou fízlařské zprávařky a nebe je taky policajt. Kamery neodbytně pozorující lidi jsou také havraní. Za co by nás všichni tito opeřenci rádi potrestali: za to, že se jim protivíme, že jim škodíme, nebo za to, že násilným „pomáháním“ a apelováním na nápravu naopak přispíváme destrukci? Komu podávají své svodky o lidech, se svědkem noci (noc svědek leží na lůžku)?
Když jen zmíníme výrazně upřednostňované genitivní metafory (kostel tramvají, anděl tramvaje, andělé zvířat, katedrály jehličnanů, betlémské světlo kapitalismu), tak dalším výrazným prostředkem výpovědi v této knize je personifikace, která nutně plyne z výše řečeného úsilí po polidštění přírody, po jejím přiblížení lidem aspoň ve slovech: ukecanost větru užvaněnost řeky, těhotně plné slunce, sníh padavě odbíjející na mši, a hodně, hodně větru: šílící vítr, vítr hystericky zavírající dveře garáže, opilý vítr, který člověka popadne neurvale za ramena a něco zásadního vykládá.
Konec jednoho světa?
Opakování motivů (ptáci v dozorujících uniformách, polidštěný vítr, město jako ekosystém ad.) je v této sbírce prostředkem její soudržnosti, soubor je jimi protkán a svázán, stejně jako zmíněnou společensko-kritickou a ekologickou zaujatostí (v básních se lze potkat kromě modly práce i s utečenci, chudobou, neznámou válkou, posledními zvířaty svého druhu, zkurvenými auty).
Jak nám asi vyjde kalkulace délky života, jaký je rozdíl mezi dobou přežití člověka v zajetí a dobou žití ve volné přírodě…? Není pravda že se nelze spolehnout na nic, odporuje básník dojmu, který bychom snad mohli mít ze čtení, protože tady je kámen / támhle se vyzývavě lomí světlo o slavnostní okna / pes tě vytáhne ven ke světu kocour čeká. Nakonec je možné se naučit číst v Braillově písmu hvězd. I v odlidštěném městě plném lidí je tedy naděje na užaslý pohled do chodu světa. Na liduprázdný svět. Je to krásné jak konec, konec světa.
Roman Polách, foto: Ondřej Mazura, ČT art
Roman Polách (* 1986) básník, bohemista. Narodil se ve Frýdku Místku, vystudoval teorii a dějiny české literatury na Ostravské univerzitě, kde vyučuje na Katedře české literatury a literární vědy Filozofické fakulty. Kromě toho vede seminář tvůrčího psaní. Věnuje se redakční práci a literární kritice, zaměřuje se na regionální literaturu, zabývá se angažovaností v literatuře (i ve své dizertační práci). V Ostravě spolupracuje se spolkem Fiducia, kde pořádá literární večery s debutanty. V měsíčníku Host vedl rubriku Hostinec, nově převzal rubriku Nová jména. Nově je také jedním z porotců cen Magnesia Litera za poezii. Po knižní prvotině Náhlý vítr, který je ti svědkem (2014) vydal vloni básnickou sbírku Délka života ve volné přírodě, za niž letos 25. dubna získal jednu z cen Jantar, udělovaných Moravskoslezským krajem nejvýraznějším umělcům regionu.
Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
