Viktor Špaček dokáže vyhmátnout esence skromných životů

V úvodní povídce Čistého, skromného života sledujeme vcelku absurdní situaci: Na návštěvu za vypravěčem Kamilem přijde milenec jeho ženy, který se strachuje o svou milenku – ani podváděný, ani podvádějící totiž neví, kde se dotyčná žena zrovna nachází. Návštěvník se u vypravěče opije do němoty. Ačkoli to vyhlíží, že takový námět povede k dramatickému víru událostí, není tomu tak. Na několika málo stranách Návštěvy, jak se povídka jmenuje, sice vyvstane pocit toho, že s milostným trojúhelníkem, o němž vypravěč už dlouho ví, bude třeba něco dělat – avšak nezdá se, že by se Kamil k něčemu takovému měl odhodlat.

Návštěva je pro Špačkův svazek typická tematizací jisté životní mizérie, zároveň se však úvodní číslo vymyká výrazným námětem. Většina dalších textů knihy se o žádný zřetelný spouštěč událostí neopírá. Vypravěči (všechny povídky autor napsal v ich-formě) nás prostě uvádějí do věcí a stavů, jež prožívají, a způsobů, jak se s nimi vypořádávají. Přičemž žádnou plejádu agilních aktérů zde nesledujeme. Povídky tak nestojí primárně na příbězích, respektive na ději, nýbrž na zachycovaných typech figur a jejich vnitřních světech. Čistý, skromný život obsahuje deset povídek, tedy docela dost postav-typů, které musel Špaček adekvátně vykreslit. Pokud by se mu to nepodařilo, vyznělo by to plytce.

Viktor Špaček, foto: Host – Kateřina Rudčenková

A jednou se tak také stalo. Vypravěčem povídky Kostěj je hédonik, svůdník s potetovanýma rukama, jemuž se přihodí v podstatě to nejbanálnější, co se podobnému hejskovi může stát – po jedné divoké noci otěhotní dívka, kterou sotva zná. Se zhýralým životem je konec. Navíc se z dívky vyklube „sekyrnice”, která otce dítěte postaví do latě a veškerou svoji lásku směřuje k synovi. Nevadí, že námět je ohraný, vadí, že to, díky čemu jsou zbylé povídky Špačkova desatera nadprůměrné, někdy skvělé, zde nefunguje. Nepodařilo se tu adekvátně zachytit vypravěčovo prožívání a uvažování. Jednak je autorův jazyk pro takový typ postavy trochu krotký, jednak zde zdárně neprostupují přítomnost, v níž vypravěče zastihujeme na začátku povídky, a obsáhlá retrospektiva, jež tvoří jádro textu. Ale proč psát zrovna o nepovedeném Kostějovi? Proto, že právě nad ním si je možné dobře uvědomit, na jak tenké hraně se autor pohybuje, jak snadno se může povídka překlopit z citlivé mikrosondy do nanicovatého vyprávění.

Kromě Špačkovy schopnosti formulovat sebereflexe hrdinů, tedy jejich verbální obkružování situace, do níž zabředli, tkví přednost autorova psaní v detailech, v momentech, v nichž se vyjevuje cosi jako esence daných stavů. Tyto momenty obvykle nestojí jako pointy povídek; zjevují se spíš náhle, ne však nahodile – text k nim dochází svou vnitřní logikou. Tak například muž se v metru setká s otravnými výtržníky a poté, co se vůči jejich agresivnímu chování nevyhraní, sní celou noc o tom, jak by si to s nimi vyřídil. Anebo: Mladý klavírista, který si po promoci „hodil kopyta nahoru“, získá poprvé v životě nepřítele a náhle je zpochybněno celé jeho „dosavadní bytí“. Tyto momenty jsou účelně a přesvědčivě zasazeny do sebereflexe nepříznivých životních konstelací. To podněcuje čtenáře Čistého, skromného života k tomu, že se ke knize – k některým jejím postavám či k dílčím momentům – za nějakou dobu možná bude chtít vrátit.

Obálka druhé povídkové knihy Viktora Špačka, repro: Host