Jedna báseň. Autorky čtou: Nela Bártová
Básnický debut Nely Bártové, nazvaný Na konci chodby je ráno, získal nominaci na letošní Literu za objev roku. Multimediální, víceformátovou knihu (obsahuje QR kódy odkazující na autorčin instagramový účet) ilustrovala v uhrančivé kombinaci růžové a fialové Kateřina Šillerová.
Nepřehlédnutelný je zájem Nely Bártové o mluvnost: Neformální, nekašírované promluvy, dialogy, „odposlouchané“ verbální interakce a vnitřní monolog – s jejich nehledanou, ale zde vycizelovanou estetikou – se odráží v prakticky každém z textů. O slovo se tu hlásí sama řeč.
Přestože Bártová pochází z Opavy, „jadrnou ostravštinu“ příliš nevyužívá (šla do obýváku kerysik rok / to byla sviňa černa / na se tu furt řehta viš); čtenář je nakonec vlastně překvapen, že se i přes onu mluvnost setkal převážně se spisovnou formou jazyka. Jen občas, pro ilustraci, osoby promlouvají v peprné obecné češtině, sem tam s útržky polštiny (nela nelča to bardzo piękne imię) nebo latiny či robotického překladu z angličtiny (teď už to roste / a už jsem nahoře) či opilecké slovenštiny. Autorce to napomáhá zrcadlit výsek z obrazu světa, který ji zajímá v první řadě: současní mladí lidi ztracené generace a jejich pobývání v něm, anebo spíš unikání z něj. K tomu se hodí drogy, paření, úniky dolů a k divokosti (útěk je nemožný / to se však nedá říct o úletu), poznávání snesitelnějších, přijatelnějších míst „za“, a to prostřednictvím posunutého vědomí a změněného vnímání, vytržení.
Knihu graficky upravil Matěj Doležel, využil ilustrací Kateřiny Šillerové, repro: Bílý Vigvam
Nela Bártová: Na konci chodby je ráno
Ilustrace: Kateřina Šillerová. Bílý Vigvam – Provoz, z.s., Ostrava 2021, 124 stran náklad 500 výtisků, doporučená cena 299 korun.
Kolik toho kdo stihne
Nela Bártová ovšem tyto zkušenosti a prožitky filtruje médiem básně, tím, jemuž se vesměs připisují nejkonzervativnější možné rámce – a především jej protahuje mříží promluv zástupných „figur“, generačně či sociokulturně vyhraněných postav vrstevníků její mluvčí. Vzniklý „kontrast“ vytváří od první básně – spolu s drsným vtipem a se smyslem pro grotesku či skeč v ostré scéně – dojem vybuzené jízdy periferií českého města, v němž se postromanticky střetávají skupiny či spíše izolanti zoufale rozjetých čerstvě dospělých, vržených do chladné přítomnosti (neznabozi a narkomani; růžovovlasí a modrovlasí), s jejich zatuhlými a zatuchlými rodiči (plešatými lidmi, jimž nemůžeme věřit nebo tlupou kravaťáků všechno natáčejících na své mobily), kteří vyčítají mladým lenost a pasivitu, ovšem sami toho v tomtéž čase stihnou až moc:
(…)
ti dnešní mladí?
vždyť ti nemají žádné hodnoty
ti akorát berou drogy
na těch svých tuc tuc
a pak vyspávaj do oběda
kolik já toho stíhám do oběda
skočit k vietnamcům
pustit si fotbal
nařezat staré
někdo tu trávu posekat musí
Drobné příběhy a události skládají pohnutou výpověď o subjektu-mladé ženě, která s sebou strhává na nebezpečnou cestu, na níž zaručeně zabloudí, hezkých pár kocourků, které se jí připletou pod nohy, není-li sama stržena jím. Silácké tvrdé gesto (jako vždycky si nepamatuju / barvu očí / aspoň mám důvod / chtít je vidět / znovu) však roztává v záblescích, v nichž se ukáže křehkost, osamělost a zranitelnost promlouvající (a neprahnu já snad / po všem živém?; se všema sama; jemně sjetý klub / s účastí jednoho člena; nakonec jsem nejšťastnější ve spánku; láska prochází nosem / ale my už si nerozumíme / ani na těch drogách). Mluvčí čelí marnosti tu zlehčováním, tu posměchem, tu zveličováním, a bezpochyby také obrannou (auto)stylizovaností (ne všechny jizvy / jsou důsledkem bolestí / klíč od zámku který jsme / nezamkli / leží na dně řeky).
Hlavně mluvit
Z promluv kamarádů či snad náhodně odposlechnutých řečí zaznívá kromě bohaprázdného, ale výmluvného žvanění také snaha popsat všechno, co se vymyká rozumu nebo pochopení, a zachovat si nějakou tvář a identitu. Všichni, kteří jsou „citováni“, reflektují, že říkají pičoviny – dobře to vědí (zkusím se do toho / nezamotat; tady vidíte / že mě vůbec nemáte poslouchat; nechci říkat pičoviny / já to nemám rád), přesto žvaní dál, jako by se glosolálií mohli zachránit před sebou i v očích okolí.
Ráz obluzené vyspeedované či zpité zpovědi proložené nadrealitou snu, naštvaného nebo bolestného svědčení (čím hůř / tím líp) a současně beatnicky laděné obžaloby nebo dokonce generační výpovědi o nepůvabech reality je tlumen důrazem na jazyk, na jakoby orálně předaný příběh a s ním jakési lidové vypravěčství. To je navíc završené často vyhraněnou pointou, pracující na stále stejném principu (až začne působit refrénovitě), totiž se slovy protichůdných významů: dám ti všechno ale nechtěj víc; má první slova / a nejspíš i poslední; kde jsou ty vášně / co nikdo necítí; něco tady nehraje / a hudba to není; věřím člověku / co mě zradí…
Toto tvůrčí gesto podtrhuje spíše než autenticitu právě umělost, „udělanost“, vytvořenost zvolené poetiky, opracované se smyslem pro detail i pointovaný celek, na což spontaneita nestačí a stačit nemá.
Sugestivní výpověď o ne-normalitě svým charakterem (nedokonalost nekorigované promluvy, tripové jízdy, zoufalství či rezignace, ale současně vztek a odpor i zranitelnost) připomene zmíněné beatniky i atmosféru koncertu androšské, bigbítové či punkové kapely poskládané z hubených individuí, kterým se říkávalo závadová mládež. Jako by to označení nacházelo svůj předmět i osoby označující i v téhle „nové“ době, jejíž šeď je možno oživit snad aspoň pastelově barevnými vlasy.
Nenaplněná touha po čemkoli, v čem by se dal vystopovat život a živoucnost, touha po skutečné vášni, po něčem naplněném a naplňujícím, co nebude pouze gestem zklamané bohémy, nemizí. Stejně jako vůle po tichém či hlučném protestu, a s ním i potřeba sebevymezení.
Nela Bártová, foto: Ondřej Mazura, ČT art
Nela Bártová (* 1998) se narodila v Opavě. Grafický design, kresbu a ilustrace absolvovala na ostravské Střední umělecké škole. Poté začala studovat obor intermediální a digitální tvorba na Fakultě výtvarných umění brněnského VUT, ale nakonec školu dokončila v Ateliéru sochařství 2; nyní pokračuje ve studiích na pražské AVU. Kromě psaní poezie se věnuje hudbě, malování, tvorbě grafiky, skulptur a artových videí. Působí v opavském spolku Bludný kámen, který se zabývá současným uměním a experimentální hudbou. Tvoří vizuální část audiovizuálního elektronického dua Lowmoe a občas mixuje. Své texty doposud publikovala ve sborníku mladých autorů Harakiri, Psím víně, občasníku Foesie nebo online magazínu Bublina. Sbírka Na konci chodby je ráno je jejím samotným knižním debutem.
Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
