Spisovatelka románem o blízké budoucnosti vystihla něco z ducha a obav současnosti

Román Diane Cook (* 1976) Nová divočina, který se předloni dostal do užšího výběru Booker Prize, má mnoho vrstev a motivů. Ovšem od začátku jsou čtenářům a čtenářkám jasné minimálně tři věci. Nepůjde o žádnou idylku, v níž by se lidé harmonicky vraceli k přírodě a čerpali z ní klid nebo moudrost. Dále: Jsme zde vrženi in medias res – do světa po katastrofě, klimatické a společenské zároveň. Do světa, jehož historii nepoznáme, protože autorku zajímá především život člověka adaptujícího se na nové poměry, složité vztahy uvnitř skupin a zmenšená propast mezi člověkem a zvířetem. A za třetí: Víme, že po Baladě o Beatrici, jak se jmenuje úvodní část, nastoupí vyprávění, jemuž bude dominovat ženská perspektiva.

Bea se svou dcerkou Agnes žije ve státě Divočina, kam odešla v malé experimentální skupině. Zdevastované, prašné prostředí měst ovládá velmi kontrolovaný životní styl, nesvobodný režim a její dceři by civilizace doničila už tak podlomené zdraví. A tak se Bea rozhodla se svým mužem (nikoli otcem dítěte) zúčastnit mnohaletého experimentu, který skupině lidí – pod dozorem strážců – umožní žít nomádským životem v rozlehlých, dosud nezdevastovaných částech planety. Ty podle popisů ze všeho nejvíc připomínají Severní Ameriku rozlehlých plání a Skalistých hor.

Bea ani Agnes už nevědí, kolik je dceři let. Stejně jako celá skupina přišly o civilizační výdobytky a čas vnímají podle slunce a střídajících se ročních období. Několik členů skupiny již zemřelo, ke slabým se „tlupa“ chová poměrně drsně. Když někdo utone při brodění divoké řeky, lidé litují víc vybavení, o něž byli připraveni společně s mrtvým, než člověka samotného. Částečně je to dané tím, že lidské bytosti vydané napospas přírodě zvlčely, částečně tím, že skupinu vede Carl, který má sklony demokratická pravidla ohýbat a rozhodovat se operativně a do velké míry podle sebe.

Diane Cook. Dlouhé roky pracovala v rozhlase, později začala vyučovat tvůrčímu psaní. Vyhledává výpravy, na nichž je oproštěna od městských výdobytků a zažívá situace, v nichž je odkázána především sama na sebe, zdroj: dianemariecook.com

Bea zachránila život své dceři právě tím, že se do Divočiny vydaly, ale zároveň na svoji dráhu bytové architektky a na pohodlí civilizace jako takové nedokáže zapomenout. Stejně jako na zármutek a vztek své vlastní matky, která se s odchodem dcery a vnučky do Divočiny nikdy nesmířila. Agnes je naproti tomu dítě s vynikajícími instinkty, jakási nová původní obyvatelka přírody, která je pro ni výzvou a součástí zároveň, rozvíjí její novou duchovnost. Agnes netrpí svárem jako Bea, ničená vinou vůči matce i dceři zároveň, rozhodující se mezi Carlem a svým mužem Glenem stejně jako mezi svými city a vůlí přežít. Agnes zkrátka není lapená mezi minulostí a přítomností.

Environmentální alarm na pozadí celého dění je evidentní, kromě toho na vnímání Nové divočiny coby naléhavého civilizačního sdělení měla nesporný vliv skutečnost, že byla publikována předloni, v době pandemie, která umocnila rozpor života uvnitř a venku. Klimatickou krizi však Diane Cook blíže nerozvádí. To, o co se v New Yorku žijící autorka zajímá v prvé řadě, je život lidí po katastrofě, který stojí na jiných základech než život ve městech, ale rozhodně nezačíná od nuly. Jakou roli mají strážcové Divočiny a kniha pravidel? Jaké regule začne člověk uvykající disciplíně nomádského života opouštět jako první? Jaké zásady mu budou dávat smysl z etického hlediska, z pohledu soudržnosti skupiny? A existuje nějaká vize budoucnosti – a jaká?

Dystopický žánr formovali muži, stačí jmenovat nejznámější trojici George Orwell, Jevgenij Zamjatin a Aldous Huxley. Jejich díla 1984, My, Krásný nový svět byla určující pro dvacáté století a jsou platná i pro dnešek. Ovšem teprve autorky, jakými v současnosti jsou například Margaret Atwood (Příběh služebnice), Octavia E. Butler (Podobenství o rozsévači) a právě Diane Cook, nás upozorňují, jak zásadní mezery tento kánon má. Přežití v antiutopické (postapokalyptické) realitě je možné výhradně skrze nové zrození. A teprve v epoše, kdy se přežití člověka v nových klimatických podmínkách logicky stává klíčovým tématem, se romány soustředí na mateřství – a pojednávají jeho fyzický rozměr, dilemata a politické rozměry. Nejde tedy zdaleka pouze o vztah rodiče a dítěte, o jejich úzkou vazbu ve světě, jakou najdeme například v působivé románové Cestě Cormaca McCarthyho, nýbrž právě i o vnitřní dilemata, jimiž je napínána hrdinka Nové divočiny Bea. Jde o takové mateřství, jehož obraz není vůbec pohodlný, neboť zbavuje mateřství bezvýhradné aury obětavého opatrovnictví jako nedílné „součásti ženskosti“. Mateřství na sebe bere podobu revolty, nechtěného údělu, symbolu poslední linie ústupu v patriarchálním diktátu, láskyplného, avšak fyzicky prožívaného dilematu a podobně.

Diane Cook stvořila věrohodně působící příští svět, zakořeněný v mnohých obavách toho současného. Napsala čtivý příběh s arzenálem zvratů, do něhož vtělila snahu o změnu environmentální a genderové perspektivy stejně jako obavy o křehkou svobodu a společenskou soudržnost pod tlakem krizí. Příběh zasazuje bez iluzí do prostoru divoké přírody, do něhož jsou sny o svobodě a volnosti často projektovány. Díky tomu si sílu Nové divočiny patrně uvědomí různorodí čtenáři a čtenářky.

Obálka českého vydání, repro: Euromedia Group – Odeon