Komentář: Proč je dobrou zprávou, že Tučkové Bílá Voda náleží k nejprodávanějším knihám

Aby bylo jasno: Žebříček SČKN není, nemůže být zcela přesný, protože nezahrnuje všechny prodeje a prodejce, nýbrž jen subjekty, které jsou ochotny své prodeje nahlásit a jsou do tohoto mapování zapojeny. I tak má žebříček svoji vypovídající hodnotu: ukazuje trendy či specifika trhu. Když výsledky týden co týden projíždíte – a teď budu hovořit o kategorii beletrie a nechám stranou kategorie naučná literatura a literatura pro děti a mládež – za krátký čas si nemůžete nevšimnout, že většina titulů v této hitparádě má společný jeden znak. Jde o knihy, které se nerecenzují, o jejichž literárních kvalitách se žádné veřejné debaty nevedou, protože to takzvaně snad ani není třeba, neboť jde o produkci spadající pod termíny zábava, napětí, oddych, dobrodružství. Tedy: pop literatura, čtivo.

Související článek

Diskuze: Jaký je román Bílá Voda a jaká je pozice Kateřiny Tučkové v současné literatuře

• Redakce

Pro představu: Počátkem roku trůnil týdny na vrcholu oné první desítky, která je zveřejňována, Patrik Hartl s románem 15 roků lásky. Když tenhle autor publikuje nový titul, je zaručeno, že hitparáda SČKN jej zaznamená. Totéž platí pro prózy Radky Třeštíkové. To jsou stálice. Stejně jako grafoman na poli historické beletrie Vlastimil Vondruška. U Haliny Pawlovské a Michala Viewegha už to není, co to bývalo. Jejich zatím poslední knihy (Milý Bene, resp. Děravé paměti) se do první desítky prodraly, ale neválcovaly ji.

Dosavadní výčet neznamená, že v žebříčcích dominují domácí autoři a autorky. Je to – velmi zhruba řečeno – tak půl na půl, některé týdny má zahraniční beletrie vysloveně převahu. Ale platí jedno: Žádná „velká literatura“ z překladové produkce se do top deset téměř nikdy nedostane. Tedy pokud sem nepočítáme knihy Milana Kundery, ale ten je přece „tak trochu, náš, že“ – překlad jeho původně francouzsky napsané prózy Nevědění v žebříčku na přelomu loňského a letošního roku figuroval. A stejný případ je překlad původně německy psaného románu Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta. Svým způsobem je to povzbuzující, ale zároveň smutně realistické – z nemalého množství dostupné zahraniční beletrie, jež snese přísná umělecká měřítka, se opravdu dobře neprodává skoro nic, pokud u knihy neexistuje česká stopa.

A pak jsou zde tuzemské autorky, které se vymykají tím, že dosahují vysokých prodejů, žebříčkům dominují a současně se o kvalitách jejich knih vede aspoň nějaká veřejná diskuze: Alena Mornštajnová, Karin Lednická a právě Kateřina Tučková. Všechny tři píší romány, všechny se pro náměty obracejí do minulosti, u všech tří převažuje ženské publikum. Všechny tři píší sdělné příběhy, pro někoho sdělné až moc, poetika jejich textů se dá označit za realistickou. Každá je však přece jen trochu jiná: Mornštajnová si dává záležet na stavbě příběhu, Lednická je kronikářsky rozmáchlá, pracuje i s historickými prameny, stejně tak Tučková, která však tu dokumentární rovinu nerozpouští – jako Lednická – do ságy, nýbrž ji více „přiznává“ a tematizuje ve stavbě románu.

Protože Mornštajnová svůj Listopád publikovala vloni a Karin Lednická své dosavadní dva díly zamýšlené trilogie Šikmý kostel předloni a vloni, je letošní jarní dominance Tučkové mezi nejprodávanějšími knihami naprostá a v něčem pozitivní. Můžeme totiž mít k autorčině Bílé Vodě sto a jednu výhrad, ale jde o text, který si zasluhuje pozorné čtení, bere si za svá důležitá témata, je to kniha-zápas, práce, která není sezónní a rychloobrátková – vždyť právě takové se v žebříčku SČKN vyskytují často. Nedá se říct, že by stávající prodejní dominance Bílé Vody, kterou si také osobně ověřuji dotazy v knihkupectvích, jež navštěvuji, byla takzvaně chybou v systému, naprostou výjimkou potvrzující pravidlo, to určitě ne, ale mezi aktuálními „best of“ knihami je to prostě dílo, které lze brát vážně.

Co však bohužel nelze brát vážně, je samotná kategorie beletrie. SČKN na ni uplatňuje podivuhodná kritéria. Co je beletristického na následujících knihách, které se v beletristické hitparádě letos také objevily? Viz: Tereza Brodská: Moje máma Jana Brejchová, Tomáš Padevět: Skutečný život Hany Hegerové, Karel Gott: Má cesta za štěstím? Pravda, naučná literatura to asi moc není, ale beletrie? Leda, že připustíme, že se v těch knihách dost fabuluje, což není vyloučeno. Jinak je ovšem patrné, že se Svaz českých knihkupců a nakladatelů s vytyčováním kritérií příliš nepáře.