Režisér Šimon Holý: V Česku máme tendenci emoce schovávat. A to já nechci
Do kin vstoupil film režiséra Šimona Holého A pak přišla láska… S diváky se v něm pouští na „debatní pole“, jestli a jak může ezoterika lidem pomoci. Holý také patří do trojice tvůrců, kteří se svými provokativními texty (Nová česká intimita, Tady a teď, Odvaha k zranitelnosti) snažili letos v létě zčeřit české filmové vody.
Kristýna (Pavla Tomicová) se ve filmu A pak přišla láska… vydává hledat odpovědi na to, proč se jí v lásce nedaří, za kartářkou Zdenou (Tereza Hofová). Přemluví k tomu i svou dceru Sáru (Sára Venclovská), která více než u kartářky nachází útočiště u její neteře Lenky (Eliška Soukupová). Cílovka filmu je jasná – ženy 30+, které mají, nebo by mohly mít zkušenosti s ezoterickými praktikami.
Jak se muži točí film o ženskosti?
Mně osobně přirozeně a dobře. Vyrůstal jsem v ženském prostředí, mužů kolem moc nebylo. Není to svět, který bych neznal. Navíc film A pak přišla láska… není inspirovaný jen mými zkušenostmi, ale i zkušenostmi štábu – a ten byl velmi ženský, měli jsme kameramanku, zvukařku, střihačku, scénografku, kostymérku a k tomu čtyři herečky.
Režisér Šimon Holý, foto: archiv Šimona Holého
Ve filmu jste pracovali i s řízenou improvizací. Jak to probíhalo?
Měl jsem námět rozepsaný zhruba na čtyři stránky. U každého obrazu jsem přesně věděl, o čem bude, odkud kam se postavy mají dostat, co si musí říct. Na začátku každé scény jsme si to zopakovali. Zapnula se kamera a zachytili jsme to, s čím herečky přišly. Věděly, kam se mají dostat, ale to, jak se tam dostanou, co přesně řeknou, to už bylo na nich.
Hlídal jste stopáž jednotlivých scén?
Ani ne. Měl jsem spíš strach, abychom se vůbec dostali nad šedesát pět minut. Pravda ale je, že při psaní treatmentu (rozvinutější „osnova“ filmu, která se zpracovává ještě před tím, než se napíše scénář, pozn. red.) jsem odhadoval stopáže jednotlivých záběrů a říkal jsem holkám, kolik času na to zhruba mají.
Je to politický film?
Do jisté míry ano. Ale vše, co vytvoříme, za politické můžeme považovat, protože umění politické je – umění je názor a názor je politika.
V čem konkrétně politiku spatřujete tady?
Záleží, z jakého pohledu se na to podíváte. Pro někoho to může být politický film už jen kvůli samotnému složení štábu. Druhá věc je razantní minimalizování mužského narativu.
Pavla Tomicová ve filmu říká, že mluví o ženách tak, že mluví o mužích…
To je přesně moment, který ve filmu podrobuje kritice kartářka Zdeňka, která říká, že tohle slýchá pravidelně, ale nezajímá ji to. A to se snaží předat A pak přišla láska… – nemusíme pořád centrovat muže! V tomto případě problémem nejsou muži a vztahy s nimi, jak se postavy domnívají. Žena totiž ke štěstí nutně nepotřebuje vztah, ačkoliv to společenský tlak sugeruje. A vztah ideálně s mužem, protože tak přece vypadá normální hetero rodina a biologické hodiny tikají, takže musíme mít děti. To je přece úplný blábol.
Další politické téma, které sice nijak nerozebíráme, ale je podle mě zajímavé, je to, že jedna z postav je asexuální. Pracujeme s ne zcela viditelnou minoritou. Ostatní postavy o tom sice vědí, ale nikdo to moc neřeší. A pokud jste navíc součástí židovské minority, a ještě k tomu gay, musíte počítat s tím, že jakákoliv věc, kterou uděláte, bude do jisté míry politická, protože jsme politizované minority.
Máte pocit, že vás to, že jste gay, definuje?
Dřív bych vám řekl, že ne a že se chci sloučit s většinou. Jsem přece normální člověk a nikdo mě nemá soudit. Jenže realita je taková, že na většinu heterosexuálních lidí se nechodí střílet do barů a většina lidí se nebojí držet svého partnera na ulici. Já ale ano. A když jedu na dovolenou, zjišťuju si, jaká tam jsou práva pro gaye. Ať chci, nebo nechci, tohle prostě musím řešit, je to se mnou spjaté, je to věc mojí identity. Nežiju ve společnosti, která by mi umožňovala, aby mi to bylo jedno. A to mám ještě privilegium modrookého bílého hnědovlasého cis chlapa.
Řekla bych, že postoj k ezoterice, který se ve vašem filmu objevuje, není zcela vymezený. Na jednu stranu ji ironizujete, varujete před ní, na stranu druhou uznáváte, že lidem může pomoci. Má každá mince – i ta ezoterická – dvě strany?
Myslím, že ano. A jsem rád, že vám to z filmu není jasné. Divák si to má vyřešit sám. Podle mě je hrozně nebezpečné dělat tezovité filmy, sám u nich často vypínám. Nechtěl jsem se postavit za jednu stranu a nechtěla to tak ani většina štábu – střihačka se tarotu věnuje deset let, Terezu Hofovou zase zajímají alchymisté. A pak přišla láska… by měl působit jako debatní platforma. Můžeme mít úplně jiný názor než diváci a každý si v tom najde to, co ho zajímá. Na Finále Plzeň třeba byla psychoterapeutka, kterou nejvíce zaujaly psychoterapeutické přístupy věštkyně.
Vycházeli jste z toho, jak to doopravdy probíhá?
Těch přístupů je strašně moc a každý ze štábu měl jinou osobní zkušenost. Dělal jsem si i docela rozsáhlou rešerši toho, co se na tomto poli v Česku zrovna děje. Nejsou tu jen „ezošmejdi“, ale třeba i skupinky důchodců, kteří se scházejí na víkendových pobytech a řeší, co znamená pětka mečů. A to je pro mě neškodné a roztomilé.
V rozhovoru pro Radiožurnál jste řekl, že jste si myslel, jak je téma šarlatánství mezinárodní. Jenže agentury, jimž jste A pak přišla láska… nabízel, vás vyvedly z omylu. Bylo tedy vaším cílem vytvořit mezinárodně chápaný film, ale spletl jste se? Anebo to měl být film hlavně pro Čechy a jít s tím filmem „ven“ jste jen tak zkoušel?
Chtěl jsem, aby to byl film mezinárodní, protože si myslím, že na mezinárodní konfrontaci máme, jen na to často zapomínáme. Neřekl bych, že jsem kalkuloval, ale rozhodně jsem ho chtěl dostat za hranice.
Jak se to daří?
S tímto filmem se to moc nedaří, u Zrcadel to šlo výrazně lépe. S Láskou máme zvláštní smůlu – na některé festivaly nás vzali, ale pak nás z programu zase odebrali.
Čím si vysvětlujete, že u Zrcadel ve tmě to šlo lépe?
Do jisté míry za to podle mě mohla forma snímku, která byla výraznější a překvapivější, jiná než u klasického filmu. Festivaly často chtějí za každou cenu výrazné dílo. Promítané snímky pak často nemají obsah, ale je tam něco šokujícího, co festivalového diváka zaujme. Takhle jsem to dělat nechtěl.
Jsou vaše filmy pro každého?
Ne nutně. Najde se spoustu lidí, kteří by je natočili jinak – některým přijdou banální a hloupé, jiní jsou z nich nadšení a připravují o nich bakalářky.
Pro jakého diváka tedy točíte?
Jak kdy. U Zrcadel ve tmě mě divák příliš nezajímal, bavila mě svoboda toho, že můžu udělat film, jak chci já. U Lásky jsem o divákovi přemýšlel jinak; myslím, že se na ni z logiky věci mohou napojit ženy 30+. Teď připravuju titul Thinking David, což je částečně můj autobiografický portrét, ten zase směřuje k cílovce ve věku patnáct až třicet let a mým cílem je, aby si lidé, kteří jsou před coming outem, řekli po zhlédnutí filmu, že to bude v pohodě.
Co to je Nová česká intimita?
Na to se musíte zeptat Tomasze Wińského, ten ji napsal. Já bych vám líp popsal text Tady a teď.
K tomu se také dostaneme. On však ve zmíněném textu nepopisuje jen své filmy, dotýká se i těch vašich.
Pojal to jako manifest, já se zase snažil vytvořit více debatní a názorový text, který není tak všeobjímající, ale souhlasím s většinou toho, co Tomek píše. Pro mě je Nová česká intimita snaha o proud v české kinematografii, který chce více tematizovat vnitřní pohnutky lidí, jejich motivace a to, co se jim v dnešní době děje. Otevírat rány, protože v Česku máme tendenci emoce schovávat. Není to žádná jasně daná konstrukce ani téma, ale ta blízkost, vztahy, to, jak k sobě lidé přistupují, to nás spojuje.
V textu Tady a teď vzpomínáte na Věru Chytilovou, která se studentů vždy ptala „proč“. Co je to vaše proč? Proč děláte filmy?
Po škole jsem dlouho nevěděl, proč bych je měl dělat. Ale pak jsem našel svoje kresby z doby, kdy mi byly čtyři roky. Zjistil jsem, že jsem jako dítě kreslil jenom reklamy, televizní pořady a komiksy. Pořád jsem vyprávěl příběhy. Tvoření světů a příběhů je tedy něco, co mám evidentně dané. Vždycky, když se pouštím do něčeho nového, snažím se na to svoje vnitřní dítě znovu vzpomenout.
V diskuzním pořadu Josefa Chuchmy u nás na webu filmoví publicisté Pavel Sladký a Martin Svoboda řekli, že se na vámi zveřejněné manifesty můžeme dívat účelově – že jste jejich zveřejněním těsně před premiérami v Karlových Varech chtěli přilákat pozornost ke svým filmům. Přemýšleli jste o tom takhle?
To je logické. Ve chvíli, kdy oba máme filmy ve Varech, proč bychom nevydali manifest, o němž jsme se už půl roku bavili. Jindy by mohli lidé říct to tradiční: „A co jste dokázali vy?!“ Tohle však říct nemůžou, debata je potom jiná – ukazujeme „tohle jsme my a tohle děláme“, ale vůbec se nevymezujeme „my versus vy“.
V textu rovněž zmiňujete pracovní podmínky audiovizuálních tvůrců. Jak by měly vypadat ty inkluzivnější a vstřícnější podmínky? A jak moc se liší od těch, které teď skutečně panují?
Na jednu stranu je na tom česká kinematografie – a celý její průmysl – nejlíp za dlouhou dobu. Máme funkční asociace, funkční aparát Státního fondu kinematografie, veřejnoprávní televizi, která naplňuje svou povinnost podporovat filmy, i když bez navyšování koncesionářských poplatků to půjde čím dál tím hůř, což teď bylo vidět na programové radě. To je třeba jedna věc, kterou bych rád změnil, aby byly vyšší koncesionářské poplatky a začaly se filmy podporovat ještě trošku jinak.
Na stranu druhou zůstává problém se zastupováním minorit a žen ve štábech. Další věcí je, že většina asistentů zvuku má „hodinově“ víc peněz než režisér nebo scenárista, protože fáze vývoje, kdy film připravujete, je velký problém – to děláte v podstatě zadarmo, za své.
Zavedl byste pro ženy a minority kvóty?
Obecně pro ně sice jsem, ale u filmu je to těžká otázka. Možná by bylo fajn, kdyby měl každý nastavené své interní kvóty – že si člověk bude sám schopný říct, že není v pohodě, když má ve štábu sto procent mužů.
Je pro vás film médium, které ovlivňuje názory společnosti?
Některá díla ano. Mě třeba opravdu zasáhl film Navždy mladí, který vypráví, jak Valeria Bruni Tedeschi v osmdesátých letech studovala hereckou školu ve Francii. Uvědomil jsem si, že bych chtěl, aby mi bylo znovu osmnáct a vše, co se děje, mi připadalo osudové. Stárnu a v některých věcech ztrácím zápal. Ten film ho ve mně znovu dokázal zažehnout.
Na Mezipatrech jsem zase viděl film Fogo-Fátuo. Je o teplém portugalském princi, který se rozhodne být hasičem. Ten film je absolutně svobodný ve formě, což může do jisté míry diváky i vytáčet, ale mě bavilo, jak otevřeně queer a totálně svobodné to je. Až mě to donutilo se zamyslet, jestli svoje queer témata neschovávám do příliš slušné košile, aby to někoho neurazilo.
A to se projeví ve filmech Thinking David a Chica Checa, které připravujete? U těch předešlých dvou mi queer linka příliš silná nepřišla.
Ona tam je, ale nijak zvlášť ji netematizujeme. Postava Marie v Zrcadlech ve tmě je bisexuální, ale to není zásadní, její sexualita je něco naprosto přirozeného. Ale Thinking David je příběh o klukovi, který se outuje na židovské obci, tam je téma úplně jasné – coming out. Chica Checa je zase příběh vesnické ženy, jejíž syn je drag queen.
Přijde mi zdravé vyvažovat queer filmy, v nichž je to ústřední, a filmy, kde to je prostě normální věc, kterou nepotřebuju tematizovat. Ve svém životě to také dennodenně netematizuju; prostě jenom jsem. Jenže pak narazím na společnost a zjistím, že to tematizovat musím.
V jaké fázi jsou ty dva nové tituly?
Thinking David budeme počtvrté hlásit na výrobu u Státního fondu kinematografie, trochu se s nimi taháme o význam toho filmu, což je bizarní. Už několikátý rok tvrdím, že antisemitismus a útoky na queer komunity rostou – říkám to každý rok a letos mi přijde, že už vážně není o čem pochybovat. Chica Checa má také hotový scénář a jdeme s ním na výrobu, herci jsou nacastovaní a koprodukce domluvená. Budu doufat, že za tři, čtyři roky se s nimi uvidíme v kinech.
„Nesnažme se ale o ,druhou novou českou vlnu‘. Opusťme tento mýtus a naopak začněme něco nového, co není jen remake nebo dozvuk něčeho, co už se stalo před šedesáti lety,” píšete v Tady a teď. Zrcadla ve tmě však na československou novou vlnu svým filmovým jazykem navazují. Neprotiřečíte si tedy?
Nemyslím si. U Zrcadel ve tmě jsem chtěl navázat na poslední segment kinematografie, který byl náročný, ale zároveň mu divák rozuměl. A to byla právě československá nová vlna. Zrcadla pro někoho mohou být náročná, ale zároveň si myslím, že jsou velmi divácky přístupná, když člověk jen trošku chce. Přijde mi, že česká kinematografie nenavazuje na to, co umí, ale často vídám spíše nápodoby jiných filmů. Nechci dělat novou českou vlnu, nejsem Věra Chytilová, nepotřebuju být dvojka něčeho. Jsem tu sám za sebe, v jiné době, v jiném kontextu.
Na FAMU jste vystudoval režii. Připravují filmové školy dostatečně studenty na střet s realitou po dostudování?
Nepřipravují. Nemyslím si, že učí správně. Nepoužívají se učebnice, které existují. Bylo by hezké, kdyby tam učili hlavně lidé, kteří filmy doopravdy točí, kdyby pedagogové rotovali a nezůstával dvacet let jeden člověk na stejném místě.
O filmu jsem se naučil nejvíc tři roky po škole, kdy jsem konečně učebnice a knihy začal číst. Ve filmovém byznysu se musíte naučit fungovat sám, mě to na škole nikdo nenaučil. Samozřejmě mluvím sám za sebe, nakonec animace tu funguje skvěle, česká tvorba dostává nominace na Oscary… Ale já z katedry nevyšel s pocitem, že bych něco uměl.
Film Šimona Holého A pak přišla láska…, foto: Aerofilms
Kam podle vás spěje český film?
Do zahraničí. Podle mě všichni začínají chápat, že objem českých návštěvníků to neutáhne. Zároveň čím větší rozpočty jsou, tím je větší problém zafinancovat to výhradně z Česka. Filmy musí být srozumitelné a prodatelné i do zahraničí.
Šimon Holý (* 1994)
Vystudoval režii hraného filmu na FAMU. Jeho celovečerním debutem byl loňský černobílý film Zrcadla ve tmě. Natočil jej za pouhých čtyři sta tisíc. Nyní do kin vstoupil jeho druhý celovečerní film A pak přišla láska… s Pavlou Tomicovou, Sárou Venclovskou, Terezou Hofovou a Eliškou Soukupovou v hlavních rolích. Skládá také hudbu, a to nejen ke svým filmům (Hranice lásky; Jiří, pes uprchlík; Všechno bude a další). Kromě toho na rádiu Wave moderuje podcast o popkultuře Kompot a v jeho režii vznikly podcastové seriály Rozchod a Zkouškový.
