Vítěz festivalu Sundance: Lhát slovy je snadné, lhát tichem obtížné
Jen málo filmů letos oběhlo tolik festivalů jako Utama. Debutující bolivijský režisér Alejandro Loyaza Grisi v něm uvozuje dramatický konflikt mezi tradičním způsobem života a klimatickou změnou, která jej ohrožuje. To jsou dobré důvody pro rozhovor s autorem, který navštívil Prahu a jeho snímek je nyní v české distribuci.
Úsporné, ale univerzální vyprávění Utamy soustředí svoji pozornost nejen na klima, ale i na melancholickou love story dvou kečuánských indiánů, vyprahlé scenerie bolivijských And nebo na tenké hranice mezi realitou a fikcí.
Aktuálně žijete sen mnoha filmařů. Natočil jste celovečerní debut, a hned jste s ním vyhrál jeden z nejprestižnějších festivalů v americkém Sundance. Jak důležité je toto ocenění?
Žiju svůj sen, uspět s prvním filmem není jednoduché a když se to podaří, je třeba si toho být vědom. Zároveň cítím velkou zodpovědnost. Po Sundance se o mém snímku hodně psalo, mnoho zemí jej koupilo do distribuce a Utama se dostala i do festivalového okruhu. Takřka celý rok jsem na cestách, poznávám různá publika, chod filmového průmyslu na různých kontinentech, inspirativní lidi. Bolívie je do velké míry zapomenutou zemí – ostatně francouzští a italští distributoři Utamu takhle přejmenovali. Ve světě se o nás píše v souvislosti s politickým převratem nebo kokainem. Svět ovšem nemá možnost nahlédnout pod povrch, nezná naši kulturu a přírodu, neví, že máme džungli, dešťové pralesy. Cítím velkou zodpovědnost, protože mám možnost ukázat světu i jiné stránky své země.
Zmiňujete různá publika a cestování. Dozvěděl jste se během cest něco nového o svém filmu, případně o sobě?
Naučil jsem se Utamě lépe rozumět. Mnoho tvůrců zastává názor, že po natočení filmu už není potřeba nic dodávat, protože význam se skrývá na plátně – tady máte mé dílo a poraďte si s ním sami. Já to takhle nevnímám. Cesty a diskuze jsou součástí mé práce, je třeba vysvětlovat, doplňovat, debatovat. Inspiruje mě to – díky návštěvě Prahy jsem se například dozvěděl ohromující příběh o historii Českého rozhlasu. Učím se o sobě, o svém filmu i o světě kolem.
Český plakát k filmu Utama, repro: Artcam
Lišilo se nějak přijetí filmu v Bolívii a v jiných částech světa?
Reakce byly podobné. V Bolívii se s filmem identifikuje víc lidí, mohou se snadněji napojit, vidí v postavách své příbuzné. Je však skvělé, že podobně reagovali i lidé v Německu nebo v Japonsku. Proto mám tak rád film jako médium. Jeho univerzální jazyk funguje po celém světě a říká nám, že nejsme zas až tak rozdílní. Naopak, skrze filmy jsme si blíž – můžete se napojit na afghánské dívky, bolivijské rolníky i francouzské spisovatele.
V posledních letech se hojně diskutuje o tenké hranici mezi hranou tvorbou a dokumenty. Utama je v tomto ohledu pozoruhodným příspěvkem do debaty: přestože má předepsaný scénář, používá mnoho dokumentárních postupů – má v sobě čitelný aktivismus, pracuje s neherci, inscenaci ředí observací a vypráví o relevantních problémech současné Bolívie. Jak vnímáte hranici mezi fikcí a dokumentem?
Musím říct, že mám rád oboje, fikci i dokument. Fikce má nezpochybnitelné výhody, protože nad ní máte větší kontrolu, nahlížíte do scénáře a postupně odbavujete předem vytyčené cíle. Současně si můžete více hrát s charaktery – na rozdíl od dokumentu není vaším cílem zobrazit reálné postavy, nýbrž charaktery, které k realitě nemají tak pevný vztah – mohou se realitě přiblížit i vzdálit. Asi proto preferuji fikci. Mám větší kontrolu nad narativem a mohu tvarovat charaktery svých vlastních postav.
Bolívijský filmař Alejandro Loayza Grisi při diskuzi v pražském kině Edison Filmhub, foto: Alma Films/Artcam
Alejandro Loayza Grisi (* 1985)
Uměleckou kariéru začal jako fotograf a ve světě filmu se prosadil nejprve jako kameraman. V této roli se podílel se na natáčení dokumentárních sérií Planeta Bolívie a mnoha krátkých filmů jako Aicha, Dochera a Polvo. Svůj celovečerní hraný debut Utama natočil v roce 2021.
Protagonisté Utamy, indiáni z kmene Kečua, sice hrají podle předepsaného scénáře, ale současně je ztvárňují skuteční indiáni bez předchozích hereckých zkušeností. Jak moc se liší jejich žitá realita od vašeho scénáře?
José a Louisa jsou partnery nejen ve filmu, ale i v životě. Ve skutečnosti jsou ještě něžnější. To je asi ten primární rozdíl – ve scénáři je pár vypjatých momentů, kdy zvýší hlas. Nebylo snadné je k tomu přimět, protože v reálném životě jsou to velmi laskaví lidé. Scénář si osvojili rychle, občas jsme společně změnili nějaká slova, ale minimálně. Finální verzi scénáře jsem napsal s jejich synovcem, který mi pomohl objasnit některé reálie. Nakonec se mi povedlo dostat scénář do takové polohy, aby příběh vyprávěly mé postavy, to pro mě bylo hodně důležité.
Přestože sledujeme do venkovského prostředí zasazený film s jednoduchou zápletkou, v dalších plánech bobtná spousta témat: klimatická změna, generační spory, ohrožení tradičního způsobu života, možnost zániku tisíciletých kultur. Je ono množství témat důsledkem vaší dokumentární praxe z předchozích projektů?
Určitě ano. Všechny své cesty po Bolívii vnímám jako cennou zkušenost, protože mi postupně otevřely pestrou škálu témat. Změnil se mi způsob uvažování, jakým pohlížím na svoji zemi. Všechno – klimatickou změnu, tradiční kultury – jsem se do snímku snažil dostat, ovšem nikoliv jako odpovědi, ale spíše jako otázky, protože otázky jsou tím, co vás žene dopředu.
Nicméně za určující téma Utamy nepovažuji klimatický aktivismus ani otázku mizejících kultur. Přemýšlel jsem o dramatickém, milostném příběhu. Milostné příběhy jsou ve filmech všudypřítomné, ale často vidíme spíše šťastné začátky než složité konce. Zajímalo mě, jak zachytit dramatickou situaci lásky, která trvá celý život, ale vinou času se chýlí ke konci. Jak říci sbohem? Až poté jsem příběh obalil reáliemi indiánů a otázkou klimatické změny.
Pravdou je, že klimatická změna funguje v Utamě spíše jako tichá rozbuška ohrožující tradiční kultury a proměňující geografické vazby mezi centrem a periferií…
Ano, už mnoho let jsme svědky nucené migrace do měst kvůli nedostatku přírodních zdrojů. V sedmdesátých letech minulého století žilo přibližně sedmdesát procent bolivijské populace na venkově, dnes se mimo města nachází asi jen třicet procent lidí. Nejde jen o klimatickou změnu, na vině je také globalizace. Lidé se stěhují do velkých měst a venkovské způsoby života a přesvědčení tradičních kultur pomalu mizí. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem natočil Utamu, bylo ukázat divákům ve městech, jak lidé v jejich vlastní zemi trpí vinou klimatické změny. Ve městech jsme velice zpohodlnělí, kupujeme si potraviny, kdy se nám zamane, voda teče pokaždé, když otočíme kohoutkem. Kontrast mezi venkovem a městy je alarmující.
Bolívie prochází složitým obdobím. V roce 2019 probíhaly v zemi ostré protesty proti prezidentovi Moralesovi, který poté nakrátko uprchl ze země. Často se skloňuje korupce nebo rostoucí vliv čínských investic. Je v takto vyhrocené době dostatečný prostor pro klimatické otázky?
Určitě ne v takové míře, v jaké by to bylo potřeba. Stále ještě nejsme připraveni na příchod klimatických migrantů – nejen v Bolívii, ale na celém světě. Je to však realita, a ta jen tak nezmizí. Každá vláda by se měla připravit na efektivní přijímání klimatických uprchlíků. Nejde o nic menšího než o možnost přežití. A musíme myslet i na to, aby takové přežití bylo důstojné. Když se ocitnete v pozici migranta, ocitáte se automaticky ve znevýhodněné pozici. Pokud jste k tomu staršího věku, hrozí vám riziko nedostatečné státní podpory a chudoby. Přemýšlím o tom i ve filmu – moje postavy strávily na venkově celý život. Nechtějí odejít, protože nechtějí být závislé na nikom jiném, i kdyby by to měla být jejich rodina. Opět se dotýkáme důstojnosti: když přijdete o svůj každodenní život, přijdete tím také o smysl své existence.
Čínské investice jsou s klimatickou otázkou provázané. Číňané kupují hodně bolivijského masa, musí se tedy vytvářet nové prostory pro chov dobytka. Často se kvůli tomu pálí lesy, což je naprosto absurdní. Viděl jsem spoustu míst, kde bývaly lesy – je to velice depresivní. Bohužel schází snaha o komplexnější, složitější, ale současně šetrnější řešení.
Utama volí univerzální jazyk. Nejsilnější momenty filmů mnohdy nejsou o slovech, ale o tichu. Je práce s tichem něco, co vás jako režiséra zajímá?
Žijeme v době hluku, všechno je zrychlené, lidé se překřikují, musíte pracovat se zkratkou. Ticho tak paradoxně může být tím nejhlasitějším prvkem, protože je silné, protože na něj nejsme zvyklí. Současně je ticho pozoruhodné – ticho nelže. Je snadné lhát slovy, ale s tichem už to tak jednoduché není. V případě Utamy bylo užití ticha logické – postavy spolu strávily celý život, je tedy na místě se domnívat, že mnoho věcí umějí vysvětlit nebo chápat bez použití slov. Chtěl jsem otisknout i duši místa – vysokohorský venkov jako velký tichý svět, po kterém chodí několik introvertních lidí.
S nadsázkou bychom mohli říct, že Utama je tak trochu rodinný film. Produkci zaštítil váš bratr a na filmu se podílel i váš otec, Marcos Loyaza, režisér, jehož filmy se zúčastnily festivalů v Latinské Americe či v Rotterdamu. Měli jste o Utamě stejnou představu, nebo se projevil generační střet?
Myslím si, že naše názory se v tomto případě příliš nelišily. Můj otec má jiné nastavení, zažil diktátorské režimy, revoluce. Dříve jsme si moc nerozuměli, měli jsme rozdílnou perspektivu a táta byl velký šéf, od kterého jsme se učili. Ale v posledních letech se nám podařilo vybudovat generační most, což vnímám jako velké plus. V mnoha jiných profesích se generační mosty spíše pálí a nejsilnější generace pracuje odříznutá od těch ostatních, což neprospívá nikomu. S otcem se teď hodně bavíme, už se neučíme jen my od něj, ale i on od nás. Dialog je skvělý, často vás přivede na jiná, neznámá místa.
Utama v překladu znamená „náš domov“. Co si představujete pod slovem domov?
Místo, kde se cítím šťastně a bezpečně. Vidím svůj rodný dům nebo tropickou zahradu mé babičky v Santa Cruz.
Autor je studentem filmové vědy a spolupracovník MFF KV
Bolívijský filmař Alejandro Loayza Grisi před pražským kinem Edison Filmhub, foto: Artcam 
