Ohlédnutí: Hudba, zvuk, krize. Dokumenty hledaly v Jihlavě novou cestu ke dnešku
Heslo jihlavského festivalu dokumentárních filmů bývalo „Myslet filmem“. Na aktuálním 26. ročníku, který skončil o víkendu, se sešlo vícero filmů, které chtějí filmem slyšet. Vnímat tak například klimatickou krizi, přírodu, společnost.
Francouzský film s názvem 7:15 – Kos vyhrál v Jihlavě hlavní cenu. Snímek můžete spolu s dalšími vidět i v digitální části festivalu do 13. listopadu na webu MFDF Ji.hlava. Režisérka Judith Auffray v něm inscenuje setkání dvou lidí, kteří se zajímají o zvuky ptáků. Vychází ze svých výzkumů na téma člověk a příroda a z reálií audiofilů zaměřených na biosféru. Dokumentaristka se tu z nemalé části pohybuje na poli hraného filmu. Snímá převážně noční dění, zařazuje do filmu záhadný element a dosahuje až kontemplativního účinku. Přiznává ostatně, že po svém navazuje na dílo thajského génia Apichatponga Weerasethakula, který podobnými snímky proslul a některé z nich – jako nejnovější, Memoria – mají za klíčové zvukové motivy.
Záběr z filmu 07:15 – Kos francouzské režisérky Judith Auffray. Sekce Opus Bonum, která na MFDF Ji.hlava reprezentuje přehlídku současného světového dokumentu, letos uvedla šestnáct snímků a zmíněný film z ní vzešel jako vítěz, foto: MFDF Ji.hlava 7:15 – Kos ve shodě s některými dalšími díly francouzské kinematografie poslední doby, například s letošním titulem Hora (Le Montagne, režie Thomas Salvador) transformuje potenciální přírodopisnou výpověď anebo žánr filmu o dobrodružství v přírodě v artový snímek. Zaměřuje se na novou intimitu člověka a přírody a pomocí magického elementu reflektuje i osobní nebo sdílenou krizi.
Slyšet osud
Snímek Lucie Králové Kaprkód bral cenu pro nejlepší domácí dokumentární film. Obě vítězná díla tedy vytvořily ženy, jinak ovšem nemají mnoho společného. Až na jednu věc, a to je důraz na zvukovou, respektive hudební stránku. Film Lucie Králové je dokumentární opera, režisérka v něm s pomocí libretisty Jiřího Adámka (re)konstruuje odkaz života a díla pozapomenutého skladatele Jana Kapra. Ten byl nejdříve nadějným sokolským sportovcem, po zranění se stal ctižádostivým skladatelem, laureátem Stalinovy ceny a prorežimním kulturním činovníkem. Jenže o komunismu postupně ztrácel iluze, přišel o podporu ze strany režimu a začal se věnovat avantgardní hudbě. Králová hledá originální a co možná nedefinitivní, sebereflexivní odpověď na to, co nám takový osud může říct o osobnosti i dějinách a jak na něj navazovat. Využívá bohatý Kaprův archiv němých filmů, vyprávění o jeho životě inscenuje nikoli bez ironie. Kombinací soudobé opery, archivů a setkání nabízí setkání se stopami a indiciemi, které po sobě Jan Kapr zanechal.
Skladatel, hudební režisér, publicista a pedagog Jan Kapr (1914–1988) na záběru z filmu Lucie Králové Kaprkód, foto: MFDF Ji.hlava Slyšet apokalyptickou budoucnost
Důraz na zvuk a hudbu provázel i některé další filmy, například francouzský Jazyk ptáků. Ten načrtává budoucnost, v níž veškeré ptactvo při několikátém exitu druhů zcela vymřelo a lidé se pokoušejí znovunalézt ptačí zpěv. Nastudovat a napodobit ho. Zpěvem, nástroji, zvuky.
Spojení zvuku a globální změny klimatu potom v nejkonkrétnější podobě přinesl český film Neviditelné krajiny Iva Bystřičana, natočený částečně u nás, částečně na Islandu. Koncept stojí na zachycení field recordingu muzikantů kolem Václava Havelky, usilujících o záznam zvuků souvisejících s technologiemi podílejícími se na změně klimatu. Jsou to například islandská hydroelektrárna anebo český ropný vrt. Informace o nich jsou však druhořadé, tématem Neviditelných krajin je hlavně vnímání i výpovědní hodnota zvuku samotného.
Záběr z filmu Jazyk ptáků Érika Bullota, francouzského filmaře a teoretika, autora řady snímků nacházejících se na pomezí dokumentární a experimentální tvorby, foto: MFDF Ji.hlava Slyšet se navzájem
Skutečnost, že si různé sociální vrstvy, generace anebo politicky a kulturně odlišně orientovaní lidé mají problém naslouchat, je jedna ze základních charakteristik dneška, redukovaná často na frázi. Globální klimatickou krizi zase mnozí lidé – včetně některých politických zástupců a zástupkyň – nechtějí vidět, nebo ji z různých důvodů pro zachování statutu quo rovnou popírají. Případně se podivují nad těmi, které situace přibližuje k zoufalým činům nebo k depresivním stavům známým jako environmentální žal. Nešlo by tedy zkusit vybudovat nějaké nové relace na základě slyšení, a to nikoli jazyka, nýbrž zvuku, hudby, přírody? Racionální argumenty totiž často selhávají, jazykově i fotograficky přesné informace jsou možná nepopiratelné, jenže je zaplavují nesmysly či dezinformace, a jejich vliv je tím oslaben. Diskuse není často vůbec možná. Má šanci nějaká nová senzitivita?
Zdá se, že se v současné kinematografii objevila z více směrů tato otázka, zpracovaná samozřejmě nejrůznějšími tvůrčími metodami. Jihlavský festival je jeden z těch v Česku „nejuvědomělejších“, který na podobná témata slyší, a tudíž prosákla i do jeho programu. Ať už podobným snahám přiřkneme jakoukoli estetickou hodnotu nebo potenciál dopadu, je zřejmé, že autorská dokumentární kinematografie dnes mimo jiné usiluje o vystižení nuancí, o hledání nových cest v podobě civilizačních i přírodních zvuků, které nejsou běžně slyšet. Díky tomu se například široce zastoupené a nejrůzněji traktované ekologické téma letos protnulo se zvukovými tématy a s tvůrčími experimenty.
Autor je (především) filmový publicista a kritik.
