Navalnyj: Připomínáme dokument o ruském opozičním lídrovi
Zemřel hlavní kritik Putina, Alexej Navalnyj. Co nám o jeho životě a názorech prozrazuje dokument Navalnyj z roku 2022, který je stále v nabídce HBO Max? Připomínáme starší text o snímku, který je strhujícím doku-thrillerem o otravě Alexeje Navalného v roce 2020 a o následných měsících.
Navalnyj, snímek kanadského režiséra Daniela Rohera, premiérově uvedený na festivalu Sundance letos v lednu, upoutá nejen zpracováním na pomezí thrilleru a dokumentu a sledováním kroků, jež dopomohly k získání důkazů o politikově otravě, ale i tím, že ve světle současných událostí se snímek až nebezpečně dotýká samotné podstaty ruského režimu a okrajově i jisté stupidity praktik ruských elitních tajných jednotek. Současně poskytuje nečekaně intimní portrét Navalného rodiny, když dokumentuje jeho pětiměsíční rekonvalescenci po otravě v Německu.
Kromě toho všeho je Navalnyj dechberoucím portrétem současné datové a investigativní žurnalistiky. Jedna z hlavních postav filmu, novinář z Bellingcatu Christo Grozev, žijící ve Vídni, si prostě objedná a zaplatí data z ruského černého trhu, podle nichž dopátrá aktéry Navalného otravy. Pro ty, kteří Navalného kauzy sledují dopodrobna, zjištění filmu velká překvapení nepřinesou. To ovšem nic neříká o vypravěčské kvalitě snímku. Aby divák skoro zapomněl dýchat, to se v dokumentární tvorbě nepovede často.
Trailer ke snímku, zdroj: YouTube Telefony jako zbraň
Mrazivé jsou zejména dvě scény. Navalného nelidský ryk, který se ozývá z toaletní kabinky v letadle mezi Tomskem a Moskvou připomínající spíš zvuky z jatek, zachycující momenty otravy novičokem, a videonahrávka Navalného obličeje po protestní hladovce v ruském vězení. Jinak je Alexej Navalnyj vyobrazen jako uvolněný, vtipkující, nonšalantní, rozverný a intelektuálně schopný vůdce opozičního miniimpéria, jež vybudoval pomocí internetových sítí a šikovné práce s médii. Jeho pravé politické směřování nebo přesvědčení zůstává vlastně otázkou – ve filmu se z jediné konfrontační otázky šikovně vykroutí, aniž by ji však úplně ignoroval. Vymezení se vůči ruskému establishmentu a tamní míře korupce coby politická alternativa, zdá se, stačí – včetně toho ovšem, že se takový člověk dostane „do problémů“.
Útok s novičokem z 20. srpna 2020 film vylíčí poměrně syrově. Pasáž, kdy Navalnyj do kamery říká „Novičok? Come on! To je tak hloupé. Jako vážně?!“ působí jako trochu na sílu dělaný stand-up, ale všechny ironické úšklebky stejně vždy koriguje týž argument – oni to vážně mysleli. Agenti FSB, které Navalného tým ve spolupráci s bulharským investigativním novinářem Christo Grozevem odhalil, opozičního aktivistu tajně doprovázeli na jeho cestách po Rusku už od roku 2013. Pro útok si vytipovali – po několika „výstražných pokusech“ – dlouhý let ze sibiřského Tomsku do Moskvy. Během něho měl aktivista zemřít pomocí nervově paralytické látky – tedy ještě před tím, než letadlo dosedne. Provedení plánu překazil pilot, který v reakci na kritický stav cestujícího nouzově přistál dřív, a lékaři, již mu duchaplně podali neutralizující látky proti neznámé otravě.
Zoufalé čekání a doklepávání se na dveře nemocnice, kde Alexej Navalnyj leží, film přibližuje bez kontextu, jen pomocí záznamů z mobilních telefonů – které Navalného tým používá za každých okolností, jako jedinou přístupnou zbraň proti všudypřítomné policejní přesile. Nicméně vrchol dokumentu leží jinde: v pátrání a dopátrání obličejů a telefonních čísel konkrétních agentů Federální služby bezpečnosti – ruské tajné služby. A zejména v tom, když jim sám Navalnyj zavolá, aby si z nich vystřelil. Takzvaný prank dokládá nezměrnou míru humoru, kterou aktivista umí používat. Hrobové ticho na druhé straně telefonu po oznámení Navalného jména diváka asi nepřekvapí. Co překvapí, je konfrontace s vědeckým pracovníkem ruské tajné služby, který poté, co se Navalnyj představí jako asistent šéfa FSB, odtajní detaily plánování, provedení i rozhořčení nad nezdařeným průběhem otravy. To, co následuje po tomto spektakulárním odhalení, je kromě bujarých oslav, překvapeného a úlevného smíchu i moment zděšení nad osudem onoho agenta. Jen doplním, že od telefonátu s Navalným se po něm slehla zem. Upřímně – překvapí to dnes ještě někoho?
„Zlo vítězí, když ti dobří mlčí.“
Fascinující je i dění kolem následné publikace kauzy. Aby se Navalného tým opřel o co možná nejtransparentnější práci s daty, a vyloučil tak nařčení z komplotu, nechá ověřit zjištěná fakta i investigativní tým CNN, týdeníku Spiegel a španělských novin El País. Ti všichni Navalného verzi potvrdí a společně po měsících příprav na sekundu ve stejný čas publikují.
Co film trochu opomíjí nebo nedostatečně vysvětluje, to je způsob natáčení a utajování. Idylka v bavorském Černém lese, kde Navalného rodina spolu s filmaři a investigativním novinářem z platformy Bellingcat Christo Grozevem krůček po krůčku odhaluje detaily otravy, jako kdyby nevnímala hrozící nebezpečí. Navalnyj se svou ženou krmí místní osly a poníky, chodí ráno sám běhat, spolu s dcerou natáčí TikTok videa a umisťuje pravidelné příspěvky na ruské sociální sítě. Těžko uvěřit, že by se i potom, co se ho pokusili otrávit, cítil jeho tým uprostřed německého venkova opravdu takhle bezpečně. Anebo je to právě ona nonšalance, s níž Navalnyj vystupuje před kamerou i vůči členům týmu jím založené Antikorupční nadace, co mu propůjčuje zdání bezstarostnosti a samozřejmosti, s nimiž se staví ke své opoziční činnosti. Člověk by v autokraticky řízeném státě asi nečekal ustrašeného vůdce opozice, avšak míra přesvědčenosti a odhodlání, s nimiž Navalnyj vystupuje, je natolik silná, že pronikne i k divákům do nejposlednějších řad. Takovéhle věty by samozřejmě mohly znít jako levná óda sympatizující s jednou stranou konfliktu. Jenže Navalného odhodlanost změnit ruskou politickou situaci k lepšímu se prokáže nejen v tom filmu, ale rovněž v reáliích jeho aktuální situace.
Pět měsíců po pokusu o otravu se Navalnyj spolu se ženou dobrovolně vrátil do Ruska. Poněkud teatrálním způsobem to oznámil na internetových sítích. 17. ledna 2021 ho na příletovém letišti proto „hlídají“ a podporují stovky příznivců a protestujících. Policie nezvládá prostor „vyčistit“, takže pilot je přinucen hlásit technický problém a odklon na jiné letiště; Navalnyj se tomu směje a spolucestujícím se omlouvá. Na ruskou půdu tedy vstupuje poprvé od otravy bez doprovodného spektáklu, zato spolu se svou právničkou a ženou. U pasové kontroly začnou první problémy, i přes vehementní dožadování se vysvětlení Navalnyj přesně v ten moment opouští svět na svobodě.
Aktuálně víme, že je odsouzen novým „rozsudkem“ z března 2022 k dalším devíti letům vězení se zvýšenou ostrahou za údajné hospodářské podvody. Skoro není možné si představit, že fakticky poslední ruský opoziční vůdce s touto možností při svém příletu v lednu 2021 nepočítal. Film však přípravy na toto zatčení nebo na další Navalného činnost v Rusku netematizuje a nekomentuje. Jako diváci tak nevíme, s čím Navalnyj reálně dosedal na ruskou půdu. Jako studená sprcha pak po idylických momentech v Německu a po návratu plném odhodlání působí strohý záběr na oholeného, vyhublého a o úsměv se pokoušejícího Navalného za mřížemi. Jeho roztřesené ruce se formují do vítězného véčka. Film končí donebevolajícím otazníkem: Jaký bude další osud Alexeje Navalného? Přežije, anebo možná spíš – obnoví se vůbec někdy politická svoboda v Rusku? Bude mít současný režim v něčem zábrany?
Odhlédneme-li od individuálního osudu nejznámějšího ruského opozičníka, dostal doku-thriller Navalnyj kvůli dění v posledním čtvrtroce rozměr mimořádného společenského apelu obecnějšího významu. A nutí mě vyřknout trochu patetickou větu: Je to zatím nejlepší, nejděsivější a nejdůležitější kino roku 2022.
Na závěrečnou otázku v dokumentu, kterou zpoza kamery pokládá anglicky mladý kanadský režisér: „Co bys, Alexeji, vzkázal lidem v Rusku, v případě tvé smrti?“, Navalnyj rusky odpovídá: „Zlo vítězí, když ti dobří mlčí. Nevzdávejte to. Nezapomínejte, jaká obrovská síla se v nás ukrývá.“
Autorka je scenáristka a novinářka, žije ve Vídni.
Plakát k filmu Navalnyj, repro: HBO Max
Navalnyj / Navalny (USA, 2022, stopáž 98 minut)
Režie: Daniel Roher, kamera: Nikita Pavlov, hudba: Marius De Vries, Anna Drubič, střih: Maya Hawke, Langdon Page.
