Až neskutečně aktuální osmdesát let stará kniha Miky Waltariho. Kremelský model se nemění

Nerozsáhlý text, členěný do krátkých, vesměs dynamicky podaných kapitol, psal helsinský rodák Mika Waltari (1908–1979) coby zprávu pro obyvatele své vlasti, jak by to bývalo „dopadlo s Finskem, kdyby se na podzim 1939 podřídilo požadavkům Sovětského svazu. Získáme názorný obrázek o politické taktice používané Sovětským svazem, který si může každý čtenář aplikovat na situaci v naší vlastní zemi.“ My dnes můžeme a musíme dodat, že poznatky lze aplikovat i na jiné země a jiné časy. Waltariho popis událostí vyvstává s mimořádnou naléhavostí právě teď, kdy Rusko vojensky napadlo Ukrajinu. Ale půjdeme-li proti proudu času, lze mnohé z Války o pravdu aplikovat na politický vývoj v poválečném Československu a koneckonců i na hybridní válku, kterou putinovské Rusko rozvinulo v 21. století bez ohledu na státní hranice.

Waltari nejprve stručně nastiňuje historii samostatnosti Estonska, Lotyšska a Litvy a vazby těchto krajin na carské Rusko, potažmo Sovětský svaz. Ten ve dvacátých a třicátých letech neustále tiše ingeroval do těchto zemí, prováděl agitaci, špionáž, organizoval páté kolony, nicméně soužití to v zásadě bylo mírové, ostatně s Lotyšskem a Estonskem měl SSSR uzavřeny smlouvy o neútočení. Vše se změnilo v roce 1939. Tehdy Sovětský svaz podepsal 23. srpna s nacistickým Německem smlouvu o neútočení, takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov, jehož tajný dodatek, o němž Waltari ovšem nevěděl, rozděloval sféry vlivu. Kromě jiného to znamenalo, že Sovětskému svazu připadne vliv na dění v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Realizace nastala vzápětí, byť „Sovětský svaz 18. září slavnostně a písemně prohlásil, že má v úctě neutralitu baltských zemí a bude ji všestranně respektovat. Totéž zaručil i Finsku,“ píše Waltari. Jak si tu nevzpomenout na moskevské ujišťování z počátku letošního roku, že žádný vpád na Ukrajinu nechystá, že jeho vojska prostě jen cvičí na svém vlastním území…

Zpět do devětatřicátého roku. Současně s ujištěním o respektování neutrality rozvinul Kreml vůči Estonsku informační kampaň a tvrdil, že se vedle této země nemůže cítit bezpečně (celkový počet obyvatel Pobaltí činil tehdy asi pět a půl milionu lidí). Moskva předložila Tallinu smlouvu o vojenské pomoci, která mimo jiné požadovala vydání některých základen, aby se tam mohli přemístit sovětští vojáci a SSSR měl záruku, že estonský prostor bude pro něj bezpečný. „Nad estonským územím začala létat ruská letadla, a tak byla 28. září estonská delegace přinucena smlouvu o vzájemné pomoci podepsat. To byl první krok k likvidaci estonské nezávislosti,“ konstatuje Waltari. A do října byly obdobné smlouvy podepsány i s Lotyšskem a Litvou.

Spisovatel Mika Waltari na snímku z roku 1934, zdroj: Wikipedia.org / Finnish Heritage Agency

Spisovatel líčí průběh dění s publicistickou věcností, ale i se smyslem pro souvislosti a pro vyhmátnutí podstaty mocenské hry. Sleduje, jak Moskva svůj postup v pobaltských státech koordinovala, vyslala tam komisaře a ti dohlíželi, aby se věci vyvíjely náležitým směrem. Není a nemůže být účelem této recenze převyprávět jednotlivé kroky, jež vedly k tomu, že Sovětský svaz Pobaltí vojensky ovládl a zpacifikované mocenské struktury pak samy požádaly o vstup do SSSR. Je daleko případnější si to ve Válce o pravdu přečíst, Waltari to podává zcela neiluzorně. Nemá a nemohl tehdy mít časový odstup od událostí, zato mu při psaní vedly ruku bezprostřední finská zkušenost s moskevskými praktikami a bazální smysl pro logiku.

Přece však něco konkrétního z knihy ještě zmínit musíme, protože nám to přijde mimořádně výmluvné. Píše se rok 1940. Waltari přibližuje vlivový mechanismus v Litvě, v níž, stejně jako v Estonsku a Lotyšsku, byla média nátlakem nasměrována k podpoře Moskvy. „Kaunaské noviny využívají příležitosti k tučně vyvedenému titulku: ‚Shromáždění ve Vilniusu překonává obří manifestaci v Kaunasu. Přes 100 000 účastníků.‘ Podtitulek: ‚Naši vojáci žádají, aby se Litva stala sovětskou republikou,‘“ přibližuje spisovatel nastalé metody práce s veřejností. „Noví redaktoři si tedy v novinách začínají zvykat na své úkoly a základní pravidla propagandy. Možná je už někdo sepsul: s barvami se šetřit nesmí, kdežto u čísel musíme dbát na účelnost. Co na tom, že Vilnius má jen 300 000 obyvatel? Vždyť přece nejde o pravdu, ale o to, abychom Litvu v očích okolního světa přibarvili do ruda a litevský národ zmátli natolik důkladně, že sám nebude vědět, čemu věřit. Čím větší lež, tím snáze obyčejný člověk uvěří, že se v ní musí skrývat alespoň zrnko pravdy.“ Znáte lepší definici toho, pro co se nyní používají termíny dezinformace a fake news? A když pak Mika Waltari vypráví o způsobech, jimiž byly od „nepřátel“ vyčištěny pobaltské země, jaké pořádky v nich Kreml ustanovil, těžko se ubránit asociacím s nynějšími ukrajinskými územími, jichž se chopila Moskva.

Ve dnech 21. až 23. července 1940 se shromáždil loutkový parlament, vytvořený okupačními silami, a prohlásil Estonsko za sovětskou socialistickou republiku (ESSR) a „požádal“ o začlenění Estonska do Sovětského svazu. Síň parlamentu byla vyzdobena portréty Lenina, Stalina, Marxe a Engelse. Rudá armáda demonstrovala svou přítomnost. Foto: Estonský národní archiv

V souvislosti s českou edicí, která je po vydání v estonštině a litevštině teprve třetím překladem Waltariho publicistického vhledu, se sluší dodat několik skutečností. Překlad pořídili studenti v rámci semináře finské literatury na Masarykově univerzitě a vznikl pod odbornou patronací Markéty Hejkalové, finlandistky, která Waltariho díla sama překládá a publikuje ve svém nakladatelství Hejkal. Současně je autorkou Waltariho monografie (2007), z níž také čerpala při psaní své předmluvy ve Válce o pravdu. Na konci brožovaného svazku se nacházejí pečlivě vypracované medailonky osob, míst a organizací zvyšující informační hodnotu publikace. A shodou okolností v nakladatelství Academia před několika málo týdny vyšly obsáhlé Paměti finského maršála, tedy memoáry velitele Carla Gustava Emila Mannnerheima, který velel finským vojskům, jež se postavila na odpor Sovětskému svazu, když ten jeho vlast napadl v roce 1939.

A na závěr jeden detail svědčící o nynější akceleraci dění. „Finsko se dodnes snaží ‚východního medvěda‘ zbytečně nedráždit, není členem NATO, oficiálně o členství nauvažuje a bezpečnostní záruky pro sebe hledá v aktivním členství v Evropské unii – ale to už je jiný příběh,“ píše Markéta Hejkalová v předmluvě. Ovšem po vypuknutí války na Ukrajině podpora členství v NATO u finské veřejnosti výrazně vzrostla a Finsko 12. května oficiálně oznámilo zájem o vstup do NATO.

Obálka českého vydání v grafické úpravě Václava Mikesky, repro: ČT art