Fotografka Majda Slámová: Je důležité ukázat, že válka ničí nejen domy, ale i zabíjí lidi
Fotografovala cvičení teritoriální obrany, následky bombardování, obyčejné obyvatele Ukrajiny i vojáky v předních liniích. Začátek války trávila fotografka Majda Slámová spolu s reportérem Vojtěchem Boháčem z platformy Voxpot na běloruské hranici v městečku Ovruč. Když válka vypukla naplno, přesunuli se přímo do Kyjeva a jeho okolí.
Majda s Vojtěchem se potom vrátili do Česka, ale netrvalo dlouho a na Ukrajinu odjeli podruhé. „Vrátili jsme se do Kyjeva, abychom se podívali přesně do těch míst, kde jsme byli poprvé. Jeli jsme také do Makariva, kde po nás tenkrát stříleli, do Hostomelu k letišti, které bylo klíčovým bodem při snaze obléhat Kyjev,“ popisuje fotografka cestu. Navštívili rovněž Borodjanku, Buču a poté se přesunuli směrem k Oděse, Mykolajivu, Baštance až na Donbas…
Jak se po druhém návratu z Ukrajiny máte?
Dobře. Teď jedu na víkend pryč z Brna do přírody na jeden festival, tak se těším se, že si odpočinu.
Byla vaše druhá návštěva Ukrajiny ve válce jiná? Stihla jste se na to více připravit?
Byla. Válka se už stala součástí tamního života, člověk si přivykne na novou realitu. Svým způsobem to po těch dvou měsících zevšední. Když jsme tam jeli poprvé, nebylo vůbec jasné, jak to bude vypadat. Při naší druhé cestě už byly karty rozdané, věděla jsem, co očekávat. Myslím, že jsem si také už dokázala držet větší emocionální odstup.
Jak moc se jednotlivé části země liší?
Diametrálně. Je opravdu velký rozdíl mezi západní částí země, která je blízko hranicím, ať už jde třeba o Lvov, kde je cítit vliv Západu a to, že lidé často odjíždí pracovně do zahraničí, a mezi východní částí země, která je hodně spjatá s Ruskem a chtěla by s ním mít možná přátelštější vazby. Evropská unie je této části země vzdálená mnoho skutečných i mentálních kilometrů.
„Fotila jsem hodně demonstrací nebo aktivistických akcí včetně docela nepřehledných situací. Po skutečně svědomitém rozboru toho, jak obvykle v takových situacích reaguji, jsem se rozhodla, že pojedu,” řekla jste pro magazín Vlasta, když jste na Ukrajinu jela poprvé. Reagovala jste pak na místě vždy tak, jak jste si myslela, že budete reagovat? Anebo jste samu sebe překvapila?
Byly samozřejmě situace, které jsem nesla špatně, třeba když otcové od rodin odcházeli do domobran a zbytek rodiny odjížděl na západ, nebo když se potkali sousedé v obchodě a říkali si, kdo přežil. Ale samu sebe jsem asi vyloženě nepřekvapila, nezhroutila jsem se ani jsem nereagovala vystresovaně. Spíš jsem se překvapila tím, že jsem to docela zvládala. Nechtěla jsem, aby se stalo, že zalezu někam do krytu, nevylezu, tam se budu klepat a budu z toho zdeptaná… Ovšem také jsme se nedostali vyloženě pod přímý útok, kromě jedné střelby při naší první návštěvě Ukrajiny.
Fotografka Majda Slámová s výbavou – dvěma fotoaparáty, helmou a neprůstřelnou vestou, foto: Stanislav Krupař
Jak vypadala vaše spolupráce s Vojtěchem Boháčem? Domlouvali jste se spolu na tom, jaké fotografie by se do reportáže hodily, nebo jste pracoval spíše každý sám a pak jste to poskládali dohromady?
Hodně debatujeme zejména nad výběrem fotografií. Je pro mě těžké vybrat jich jen pár, nejraději bych jich do výsledného materiálu dala mnohem víc, ale musíme to redukovat. Potřebuju také vědět, kudy významově jeho text vede, proto mi ho Vojta dává číst ještě před finální verzí, abych k tomu dokázala přizpůsobit fotografie. Ale i průběžně se vzájemně upozorňujeme na momenty, které by se v reportáži měly objevit.
Na místě se tedy pohybujete pospolu?
Obvykle ano. Nedávalo by smysl, kdybych fotila nějaké lidi a Vojta by dělal rozhovor s někým jiným, takže se snažíme být spolu, aby se text s fotkami překrýval. Ale stává se, že se i rozdělíme – Vojta sbírá rozhovory a já pobíhám kolem a fotím celkové obrazy situace.
Jak vypadá takový den fotografa-novináře ve válce na Ukrajině?
V běžném dni vstaneme a odjedeme na místo, kde sbíráme rozhovory, fotíme danou situaci, procházíme si to tam, abychom nacítili atmosféru. A když přijde policejní čas, zpracováváme materiály na hotelu a vymýšlíme další postup. Ale jsou i zajímavější dny. Třeba ten v Soledaru, kam jsme jeli kvůli solným šachtám, kde zaměstnávají lidi z celého okolí a odkud distribuují sůl do Evropy, dříve i do Ruska. Vinou války byly šachty zavřené. Poté, co jsme to zjistili, zašli jsme do parku, kde jsme potkali manželský pár. Zeptali jsme se na ubytování a on nás vzal k sobě. To už nebylo běžné setkání na ulici, pronikli jsme do domácnosti a strávili spolu několik hodin. I když ve válce žijí už řadu let, bylo vidět, že cítí, jak je to tentokrát jiné – z vitrín vyndali veškeré sklo, schovali ho do papíru a uložili do skříně. Druhý den nás vzali na prohlídku města, ukazovali, co je kde důležité, nasměrovali nás k věcem, které by nás ani nenapadlo hledat, třeba tamní boxerský klub.
V kolik hodin ta zmíněná policejní hodina začíná?
To je v každém regionu jiné. Kde je situace kritičtější, začíná už třeba v pět hodin odpoledne nebo v sedm večer. V Kyjevě, Lvově se to posunulo, tuším, na desátou.
Kolik fotografií jste si z Ukrajiny přivezla?
To jsem ani nepočítala, ale momentálně jich mám upravených asi pět set.
Do článků jde tedy použít opravdu jen malá část…
Vybrat, které uveřejníme, je to nejtěžší. Ale věnuju se také různým besedám, kde fotografie promítám, takže se upotřebí. Zároveň mám hodně fotografií, které jsou příliš citlivé na to, abychom je zveřejnili hned – například fotografie z fronty nebo z Mykolajiva, kde měli lidé problém s vodou.
Vizuální teoretičky Andrea Průchová Hrůzová a Sandra Lábová v našem diskusním pořadu …a to je co upozornily, že obrazové referování o válce na Ukrajině je odlišné v tom, že se ukazují zejména následky války – zničené budovy, zničená vozidla, uprchlíci… Vaše fotografie nejsou výjimkou. Čím to je? Zvolili jste tuto narativní linku cíleně?
K bojům se není úplně jednoduché dostat, vojáci na frontu novináře příliš nepouští. Teď se nám to ovšem i díky ukrajinským kolegům povedlo, v reportážích, které připravujeme, už uvidíte, jak válka skutečně vypadá v předních liniích. Už v začátku, kdy to všechno bylo nepřehledné, jsme se pokoušeli dostat do míst bojů, jenomže jsme se dostali pod palbu. To bylo hodně nebezpečné. Pro nás v této situaci tedy bylo důležitější sbírat příběhy lidí, jak se na situaci dívají, jak se změnil pohled na Rusko i například v místech, kam dříve Rusové jezdili na dovolenou.
Jak se tedy fotografuje přímo na frontě?
Na Donbase jsme byli přímo s vojáky tři dny. Spali jsme s nimi na jejich základně a dokumentovali jsme jejich běžný život – jak se holí, jak si čistí zbraně, vaří si, chystají si výbavu, připravují se k odjezdu… První den jsme s nimi nakonec odjet ze základny nemohli, protože tam létal ruský dron a hrozilo nebezpečí, že by mohl zaútočit. Místo toho jsme objížděli vesničky v první linii, kde lidé permanentně slyší, jak to na frontě duní. Druhý den se nám už podařilo s vojáky vyjet a podívat se, jak fungují. Na jednom z míst si například zrovna hloubili zákop.
V reportážích jste několikrát psali, že vás lidé prosili, ať je nefotíte, že to tak Rusům ulehčíte… Přemýšleli jste i nad tímto aspektem? Cenzurovali jste nějaký obsah proto, abyste to „Rusům neulehčili“?
To je otázka, kterou si pořád kladu – jestli moje fotografie nemohou někoho ohrozit. Zároveň to, co fotím, například problém s vodou u Mykolajivu, jsou věci, které Rusové dobře vědí – proběhlo to médii… Takže kdyby chtěli, zjistí to asi mnohem jednodušeji než zrovna z Voxpotu.
Hodně přemýšlím o lidech z Donbasu nebo Mykolajivské oblasti, z vesnic, které byly pod ruskou okupací a kde nám vyprávěli, jak se tam Rusové chovali. Přemítala jsem, jestli je nevystavuju nebezpečí, když je fotím… Pořád hledám balanc mezi tím, jak je informace důležitá, jak moc přispěje k vytvoření celkovému obrazu o situaci, a tím, zda to nemůže někoho ohrozit.
Musela jste se někdy rozhodovat nad tím, kterou fotografii zveřejníte a která už je za hranou?
Musela. Pořád si v tomto stanovuju hranice. Je to pro mě úplně nové, nejsem žádná ostřílená válečná fotografka. Většinou nemám problém s tím fotografii udělat, ale problém pro mě je, kterou zveřejnit.
Stalo se mi to, když jsme běhali po lese s jedním vojákem a najednou před námi ležel mrtvý voják. Situaci jsem hned začala fotit. Když jsem pak nad fotkami seděla, vybrala jsem jen ty, kde je zobrazený tak, aby ho to nedehonestovalo. Měla jsem ale i detaily, kde bylo vidět například poškození hlavy. Věděla jsem, že to je už za čárou, takovou fotku bych ven nepustila. Je důležité ukázat, že jsou ve válce i mrtví lidé, že nejsou zničené jen domy, ovšem není důvod ukazovat takto poničené tělo.
Liší se vaše pocity, když fotíte a když si potom fotografie prohlížíte?
Ano. Na místě člověk nemá příliš času, aby nad situací přemýšlel a vyhodnocoval ji, jste prostě ve stoprocentním pracovním nasazení. Všechno to na mě padá až tady v Česku, kdy fotografie vybírám a trávím s nimi spoustu času. Po tom prvním výjezdu bylo zpracovávání fotek hrozně náročné, pořád jsem od toho musela odcházet, plakala jsem u toho. Teprve včera, po čtyřech dnech, co jsme se vrátili, jsem dodělala fotky z druhého výjezdu. Nejde to tak hravě, jak jsem si myslela. Dojíždí to, ale ne zas tak dramaticky. Navíc chodím na terapii, abych ze sebe ty pocity trochu vypustila.
Funguje fotoaparát v tomto případě jako prostředek odosobnění se od situace, jako bariéra před emocemi?
Jasně, za ten se člověk schová. Navíc mi pomáhá brát to jako práci, což mi radil i Vojta. Řekla jsem si, že tam jsem jako fotografka, že musím fungovat a přinést ten obraz. To mi hodně pomohlo.
Jak jste s lidmi, které jste fotila, komunikovala? Zdá se mi, že na některých fotografiích trochu pózují…
To jsou asi spíše výjimečné situace. Naopak se snažím počkat, až pózovat přestanou, až přijmou to, že tam běhám s foťákem, a začnou mě trochu ignorovat. Teď, když jsme přijeli k vojákům, byli úplně nadšení, že tam mají nový element, který je vytáhne z toho stereotypního života. Jeden z nich hned utíkal k rozkvetlému keři a chtěl vyfotit – prostě hrozný kýč. Pak jsem s nimi strávila večer, stala jsem se jejich součástí a toho, že tam občas cvaknul foťák, si už moc nevšímali.
Pro komunikaci je určitě hodně důležitý jazyk, nedovedu si představit, jak bych si jinak získala jejich důvěru. Jiná situace samozřejmě je, když fotím portrét k rozhovoru – to člověku řeknu, že si ho teď vyfotím, a působí to pak trochu strojeně.
Jak Ukrajinci reagují, když na ně člověk začne mluvit rusky?
Záleží na tom kde, třeba na Donbase je to úplně v pohodě. Přišlo mi, že když válka začínala, ukrajinština byla maximálně na vzestupu. Byl to pro ně způsob, jak se vymezovat. Dost často mi lidé odpovídali ukrajinsky, když jsem na ně mluvila rusky. Respektovala jsem to. Teď mi to už přišlo trochu jiné, ale možná to bylo těmi oblastmi, kudy jsme projížděli.
Je nějaký zážitek, na který byste raději zapomněla?
To úplně ne, k válce to všechno patří – všechno jsem to měla vidět, abych to mohla zprostředkovat. Samozřejmě nastaly momenty, které mě zabolely, když jsem třeba viděla staré lidi, jak se plahočí o hůlce s velkými kanystry k vodě, aby si mohli spláchnout záchod. Tam si člověk říká: Co komu udělali, že tohle musí snášet?
Máte v plánu se na Ukrajinu s Voxpotem vrátit?
Máme. Asi ne úplně hned, ale někdy ano.
Po válce, nebo ještě ve válce?
Samozřejmě doufám, že až tam pojedu příště, válka už nebude… Ale nejsem zas tak naivní, takže si nemyslím, že rychle skončí.
