Komentář: Doufejme, že se objeví nová Světlana Alexijevičová a obnaží, co se v ruské armádě děje
I když zpravodajství z probíhající války na Ukrajině sledujeme z mnoha kanálů a třeba i několik hodin denně, vidíme převážně jen její následky a celkově pouhý zlomek událostí. Co se děje „uvnitř“ válčících stran, a zejména té ruské, prakticky nevíme. Na to, doufejme, odpoví čas. A někdo, kdo v tom půjde do hloubky.
Sovětská armáda vstoupila v prosinci 1979 na území Afghánistánu, kde proti sobě stály sekularizované (a prosovětské) kliky a islamističtí povstalci. Rozpoutala se krvavá, deset let trvající válka. Sovětská veřejnost, potažmo veřejnost takzvaného celého socialistického tábora, o jejím průběhu nevěděla fakticky nic. Její citelné dopady pochopitelně pociťovali příbuzní zabitých a zraněných sovětských vojáků. Oficiální obraz však reálnou podobu toho, co se v hornaté krajině jižního souseda děje, vůbec neodrážel. Pomalu se to začalo měnit za Gorbačovovy „perestrojky“.
Zlom nastal v roce 1989. V únoru se sovětská vojska z Afghánistánu stáhla. A v tomtéž roce sovětská reportérka a spisovatelka běloruského původu Světlana Alexijevičová publikovala knihu Zinkoví chlapci. Autorka Afghánistán v čase války navštívila a to, co tam viděla, jí otevřelo oči co se týče povahy sovětského systému. Knihu založila na výpovědích sovětských vojáků, kteří v Afghánistánu bojovali, a pozůstalých, jimž mrtvé syny a manžele režim přivážel zpět v nejlacinějších rakvích pobitých zinkem. Popisuje obrovskou korupci, kšeftování a šikanu v sovětské armádě, užívání drog, ubohé vybavení vojenských lazaretů, rabování, obírání mrtvých, násilí na civilním obyvatelstvu, plošnou devastaci celých obcí.
Obálka českého vydání Zinkových chlapců, repro: ČT art
Zinkoví chlapci vzbudili obrovský ohlas včetně odporu, protože autorka prý znevažuje sovětskou armádu a hrdinství jejích příslušníků. Z desítek zpovídaných lidí se jich posléze několik ozvalo s tím, že výpověď otištěná v knize je poškozuje. Počátkem devadesátých let se proti autorce vedl v Bělorusku proces. Dokumentuje ho obsáhlá příloha v české edici Zinkových chlapců, která vyšla roku 2016. Součástí této přílohy je i citace z textu věhlasného běloruského spisovatele Vasila Bykava: „Zlověstný duch imperiální politiky, kterou se v Afghánistánu do důsledků prosadit nepodařilo, je stále zjevnější i v dnešním Bělorusku,“ napsal v lednu 1994 Bykav, který se autorky zastal. „Soud se Světlanou Alexijevičovou je jen další logická kapitola v dlouhém řetězci skrytých i zjevných symptomů tohoto druhu. Steskem po říších a teplých mořích nepřekypuje jen Žirinovského partaj, která má dost příznivců i v Bělorusku. ‚Rozpumpovat‘ posttotalitní společnost, ‚stmelit‘ ji novou krví – to je ten prostředek sloužící k dosažení stále stejného cíle, tedy k obnovení svržených ideálů včerejška.“ Prorocká slova.
Vasil Bykav, setrvalý kritik Lukašenkova režimu, odjel koncem roku 1997 do emigrace. Do vlasti se těžce nemocný spisovatel vrátil na jaře 2003, měsíc před svou smrtí; pohřeb byl demonstrací antilukašenkovských sil. Světlana Alexijevičová opustila Bělorusko v roce 2000, v Minsku pak opět žila od roku 2013, ale po předloňských represích zemi znovu opustila.
Světlana Alexijevičová převzala Nobelovu cenu za literaturu, Stockholm 10. prosince 2015, foto: ČTK/AP – Marcus Ericsson
Jestliže se svět bude chtít dozvědět, co se v ruské armádě dělo počátkem roku 2022, bude muset vyrůst nová – v přeneseném slova smyslu – Světlana Alexijevičová. Tedy osobnost (samozřejmě lhostejno, zda to bude žena či muž), která osloví desítky ruských lidí, již v nynější válce bojují a zabíjejí, i desítky lidí, kteří svého příbuzného v té válce ztratili. Už jenom rozhodnutí jít do takového podniku bude chtít osobní odvahu, protože s rozvojem technologií je pro tajné služby jednodušší sledovat jedince, který podniká něco, co se režimu nelíbí. Takový sběr osobních, subjektivních svědectví, která složí určitý obraz, bude také vyžadovat čas a vytrvalost. Vyjde-li vůbec taková kniha, a jejím autorem by měl(a) být ruský(á) občan(ka), bude to téměř jistě teprve tehdy, až se ruská agrese nebude nacházet v nynější horké fázi a atmosféra v největší zemi světa se politicky uvolní – obdobně jako se uvolňovala za Gorbačova na konci osmdesátých let. Viděno z aktuální perspektivy: Taková situace může nastat za hodně dlouho.
S jakými informacemi od svých velitelů intervenovali řadoví ruští vojáci na Ukrajinu? Co očekávali? Věřili, že na Ukrajině vládne nacismus? Čemu vůbec věřili? Jaké měli vybavení, zásobování, jakou péči? Jaká byla nálada v jejich jednotce? Jak se měnila taktika bojů? Brali nějaké drogy? S jakými pocity, v jaké atmosféře bombardovali civilní objekty a zabíjeli civilní obyvatelstvo? Rabovali? Co na jejich angažmá říkali rodiče a příbuzní? Jak se k pozůstalým chovaly úřady?
To všechno jsou otázky v zásadě odvozené od Zinkových chlapců. Znát na ně odpovědi by umožnilo lépe pochopit, co se nyní děje. Do jaké míry současná ruská armáda kontinuálně navazuje na armádu sovětskou. A na co se případně v budoucnu připravit.
