Glosa: Lukašenko zametl i s tamním PEN klubem. Přituhuje, masky jsou strženy
V Česku zdejší PEN klub nikoho nezajímá. Zní to možná drsně, ale realita je v zásadě taková. Literatura zde váží skoro nic. Svým způsobem: díky za to. V Bělorusku je tomu jinak. Tam spisovatele „řeší“ hlava státu. Jistě s Lukašenkovým vědomím běloruský nejvyšší soud tento týden zakázal tamní PEN klub.
Těžko si odpustit drobné srovnání. Když v roce 1984 získal Nobelovu cenu za literaturu Jaroslav Seifert, média zde o tom informovala stručně, se skřípěním zubů, protože laureát byl kritický k Husákově režimu, mimo jiné podepsal Chartu 77. Mimochodem: 23. září tomu bude sto let, co se Jaroslav Seifert narodil. A PEN klub zde po celou normalizaci sice oficiálně zakázán nebyl, ale také reálně neexistoval, žádné aktivity nevyvíjel, nacházel se v hibernaci, měl status „spícího centra“. Probudil se až na podzim 1989.
Světlana Alexijevičová v roce 1988 v Kábulu. Výsledkem jejího sběru svědectví o sovětské invazi do Afghánistánu byla kniha Zinkoví chlapci, která vyšla rusky v roce 1989 a u nás roku 2016, foto: Archiv Světlany Alexijevičové
Když Světlana Alexijevičová obdržela Nobelovu cenu v roce 2015, tamní oficiální média, tvrdila autorka následující rok v rozhovoru s Martinem Veselovským, o tom mlčela. Ono interview stojí za zhlédnutí i dnes, neboť můžeme lépe posoudit, co se za uplynulý čas stalo jak s autorčinou vlastí, tak s Ruskem, o němž v rozhovoru spisovatelka minimálně stejnou měrou mluví. Je to zjištění znepokojivé: Autorčin neiluzivní náhled na oba režimy se potvrdil. V obou státech objektivně ideologicky a mocensky přitvrdilo. Obě země se stále více uzavírají před západním světem, jejich vůdci, byť se možná osobně úplně nemusí, k sobě z pragmatických důvodů lnou. Putinovi a Lukašenkovi jde o to udržet si moc tak dlouho, dokud to jen půjde. Západ je pro ně už zcela nepokrytě nepřítelem. Kdo z domácích občanů se zkaženou západní civilizací veřejně sympatizuje, zasluhuje vyobcovat, zastrašit, zdeptat.
V této logice se nese i nynější zákaz běloruské nezávislé organizace spisovatelů, kterou od října 2019 vede právě Světlana Alexijevičová. (Tamní PEN klub nyní upozornil, že 185 nevládních organizací bylo bez soudu a vyšetřování obviněno z ohrožení národní bezpečnosti.). Rada běloruského PENu sdělila: „To vše jasně svědčí o existenci politického příkazu shora ‚vyčistit‘ občanský sektor, což vlastně činí ze žalobců a soudců vykonavatele tohoto příkazu. A naše ‚vina‘ spočívá v nesouhlasu s represemi, s násilím, v obraně svobody slova a ideálů humanismu.“
Tak povídejte, drahý Alexandře, jak vlast čistíte od živlů? Lukašenko a Putin, Moskva, Kreml, 22. dubna 2021, foto: Kremlin.ru
PEN klub byl obviněný ze spolupráce se zahraničními agenty. Tím agentem není nikdo jiný než právě Alexijevičová, která spisovatelskou organizaci financovala z vlastních peněz, když v Bělorusku žila. Vloni v září odjela do Německa poté, co se do autorčina minského bytu pokoušeli vniknout neznámí maskovaní muži; tehdy k ní přijeli diplomaté ze sedmi zemí EU (včetně Česka), aby spisovatelku chránili před represí. A protože Alexijevičová v Německu zůstává, stala se v očích Lukašenka agentkou. Jejímu „agentství“ nikdo soudný nemůže věřit, a téměř jistě mu nevěří ani běloruští politici a soudci. Prostě běží o vyvolání strachu.
I když… do hlav lidem nevidíte. Učitelka v jedné běloruské škole nedávno roztrhala před žáky spisovatelčinu fotografii a zakázala jim čerpat z jejích knih, neboť Nobelovu cenu získala zradou na běloruském národě. Možná že pro takto nastavené občany spisovatelka agentkou je – tím spíš, že Bělorusko už jednou kvůli Lukašenkově režimu opustila, v roce 2000 – a vrátila se až roku 2011. Jen pro připomenutí: Druhý obdobně významný tvůrce moderní běloruské literatury Vasil Bykav (1924–2003) odjel do politické emigrace už v roce 1997 (pobýval i v Česku, přijal jej také prezident Havel). Do vlasti se Bykav vrátil už jen zemřít, s rakovinou žaludku přicestoval do rodné země měsíc před smrtí.
Vasil Bykav na snímku z roku 1994. V tom roce se Lukašenko ujal v Bělorusku vlády a Bykav byl jeho ostrým kritikem. Za tři roky byl ze země pryč…, foto: ČTK/AP
„…je jasné, že komunismus není mrtev, v té či oné podobě se bude vždycky vracet,“ podotýká Světlana Alexijevičová ve zmíněném rozhovoru s Martinem Veselovským. Komunismus má mocnou sílu dostat se do hlav a uhnízdit se v myslích, možná má tuto schopnost větší, než demokratické principy, neboť ty na jedince kladou větší rozhodovací nároky.
Jakmile začnou umělci z nějaké země odjíždět kvůli politice, měli bychom velmi zpozornět. I kvůli sobě samým, protože více než polovinu z našeho krátkého dvacátého století (1918–2000) umělci z českých zemí kvůli politice opouštěli vlast a mizeli do bezpečnějších a svobodnějších končin. Neexistuje žádná záruka, že tohle tady už nikdy nenastane.
