Olympijské hry jsou pro pořadatelská města neudržitelné
Rozhovor s filmařkou Harunou Honcoop
Jak olympiády ovlivňují urbanismus a rozvoj hostitelských měst? Co jim přináší a co to stojí? Daří se olympijskou infrastrukturu recyklovat? Proč stále více měst od pořádání olympijských her upouští? O tom i o jiném hovoří česko-japonská dokumentaristka Haruna Honcoop.
Připravujete dokumentární film s názvem Olympijský mezičas o architektuře a urbanismu měst, která pořádají nebo se chystají pořádat olympijské hry. O kterých městech konkrétně natáčíte?
O Tokiu, Pekingu a Paříži. Všechna tři města už olympiádu v minulosti hostila, takže lze dobře porovnávat jejich olympijské dědictví. Zajímá mě, jak nakládají s urbanistickým a architektonickým řešením míst, kde se olympiáda přímo koná a jak sportoviště buď dál recyklují, bourají, nebo je nechávají chátrat. Případně zda staví na „zelené louce“, jako Peking, který se připravuje na zimní olympiádu, i když nemá hory. Takže infrastrukturu buduje zhruba 250 až 300 kilometrů na severozápad ve městech Jen-čching a Čang-ťia-kchou. Celé je to trochu bizarní, protože Číňani nejsou velkými vyznavači zimních sportů.
Jak si vás to téma našlo?
V roce 2017 jsem pobývala na Pekingské filmové akademii a přemýšlela, o čem bych mohla natočit svůj další film. Peking se už tehdy připravoval na zimní olympiádu v roce 2022 a dělal kolem toho velkou propagaci. Prakticky všude byly k vidění různé PR bannery s propagandistickými hesly, což bylo pět let před startem olympiády trochu absurdní, tak mě to zaujalo. Peking se honosí tím, že bude prvním městem v historii, kde se budou konat jak letní, tak zimní olympijské hry.
Letní olympiádu v Pekingu 2008 jsem z hlediska inscenace národních „PR cílů“ vnímal jako nástup Číny, která se přestává krčit a hlásí se o slovo jako globální velmoc. Jaký vzkaz o Číně ponese nadcházející zimní olympiáda?
Horizont čtrnácti let od pořádání minulých olympijských her je poměrně krátká doba a myslím, že se Číňané přihlásili o olympiádu znovu kvůli změně politického vedení, aby i současný generální tajemník Si Ťin-pching měl zářez pořadatele olympiády. Zároveň tak Čína může dál světu ukazovat svůj rozvoj. V posledních desetiletích všude vidíte jeřáby a země je jedno obrovské staveniště. Do výstavby bytů a kanceláří tam proudí obrovské peníze. Aktuálně si také mohou chtít opravit pošramocenou reputaci kvůli covidu-19. Jen je otázka, zda to nedopadne stejně jako nyní v Tokiu, kdy na olympiádu nesměli diváci.
Nechystají se některé státy Peking 2022 bojkotovat?
To už se děje. Například i předseda Senátu ČR Miloš Vystrčil vydal v tomto ohledu směrem k Číně a MOV prohlášení, aby se čeští političtí představitelé her neúčastnili. To, co se stalo předloni v Hongkongu, je bezprecedentní stejně jako porušování lidských práv a situace Ujgurů v Číně. Pořádání olympiád totalitárními státy, jako je Rusko nebo Čína, je od počátku špatně. Mezinárodní olympijský výbor ve švýcarském Lausanne by neměl kandidatury od těchto států vůbec přijímat.
Měl by pak MOV vůbec z čeho vybírat? Na pořadatele zimní olympiády v roce 2022 kandidovalo proti Pekingu pouze kazašské Almaty…
Zimní olympiády jsou náročnější na přípravu, a navíc nejsou tak populární jako ty letní, takže měst, která se o pořadatelství hlásí, je mnohem míň. Platí to však i obecně: V posledních desetiletích zájemců o pořádání jakékoliv olympiády ubývá. Takovým příkladem je Brisbane, které bylo pouze jediným kandidujícím městem na letní olympiádu v roce 2032. Když se podíváte na ekonomickou bilanci pořádání olympijských her v posledních dekádách, uvidíte, že je strašlivá. Města se dostávají do červených čísel, a i když jim pak zůstane vystavěná infrastruktura, splácejí olympijské dluhy ještě i dvacet třicet let.
V tomhle mají zřejmou výhodu města, kde olympijskou infrastrukturu není třeba budovat od základů. Pro letní olympiádu v Paříži 2024 má nově vzniknout jen plavecký stadion.
Jenže i v Paříži se kvůli olympijské vesnici v Saint-Denis bourá stávající zástavba. Zmíněný plavecký stadion má vzniknout v jedné z vůbec nejchudších pařížských čtvrtí – v Aubervilliers – na místě velké zahrádkářské kolonie. Pro místní je to obrovský problém, protože budou odsunuti jinam. V tak chudé čtvrti navíc lidé po skončení olympiády nenajdou dvacet eur, aby si šli zaplavat do nového bazénu. Pro místní Francouze tak jde o nedostupnou záležitost a hlasitě proti olympijské výstavbě protestují. Vlastními těly brání půdu před bagry.
Takže tamní olympijská výstavba vede ke gentrifikaci?
To je samozřejmě problém olympijských měst jako takových. Ukázkově jsme to viděli v Londýně, kde se z olympijské vesnice ve Stradfordu, která byla přislíbena na sociální bydlení, staly luxusní byty. Obdobně se to dělo v Los Angeles nebo v Tokiu, kde se z kapacitních důvodů roku 2015 boural původní olympijský stadion, protože už nestačil podmínkám MOV. Kvůli jeho rozšíření padly i domy v okolí, z nichž vystěhovali tytéž lidi, kteří se museli stěhovat už kvůli stavbě původního olympijského stadionu v roce 1964. Dnes jsou vystěhovaní obyvatelé staří a zase jsou odsouváni. Olympijská výstavba je zasáhla dvakrát. V přímých přenosech z Tokia nyní navíc vidíme tento nový olympijský stadion pro skoro 70 tisíc diváků kvůli covidu-19 úplně prázdný.
Lze vůbec podobná rizika u takto rozsáhlých a dlouhotrvajících projektů odhadnout a ošetřit?
Nikoliv. Stejně jako se například po teroristickém útoku na newyorská dvojčata začala masivně prodražovat ochrana bezpečnosti na stadionech, tak se nyní v Tokiu neplánovaně a mnohonásobně zvedají náklady na sanitární zajištění her. Obavy budilo už to, že se má tokijská olympiáda konat pouhých deset let po ničivém zemětřesení, tsunami a úniku radioaktivity z elektrárny ve Fukušimě. Měly to být „recovery games“, které ukážou, že země je již v pořádku a dokázala se po katastrofě postavit na nohy. Japonský olympijský výbor proto schválně umístil některá sportoviště do prefektury Fukušima, kde symbolicky začínal i běh s olympijskou pochodní. Byla jsem se tam v roce 2019 podívat a dělalo to na mě dojem Potěmkinovy vesnice v tom smyslu, že se podařilo od radioaktivity vyčistit jen oblasti blízko sportovišť, v těch vzdálenějších vám dozimetr pořád pípá v ruce. Když jedete po tamní krajině, vidíte obrovská pole s černými pytli, které jsou plné svrchní půdy s radioaktivním odpadem. Dodnes nikdo neví, co s ním.
Když si odmyslím tu gentrifikaci, není právě rozsáhlá a rychlá obnova nějaké takto poškozené oblasti nebo městské části tím, co města na pořádání olympiád láká?
V něčem olympiády samozřejmě pro města přínos mají. Nepřekročitelné termíny urychlují výstavbu a výjimečný stadion od světových architektů, jako jsou Herzog & de Meuron, Zaha Hadid nebo Kengo Kuma, si také nepostavíte jen tak. Městům pak tyhle ikonické stavby slouží coby nové dominanty a turistické atrakce. Pekingské Ptačí hnízdo, architektonicky naprosto úchvatná a originální stavba, právě takhle funguje. Jen je třeba si uvědomit, za jakou cenu vzniklo – původní obyvatelé byli vystěhováni a jejich vesnice zdemolovány. Navíc je otázka, jestli je takový kolos do budoucna pro město ekonomicky udržitelný. Jenom rozsvítit takový stadion stojí spoustu peněz, jeho hodinový provoz je velmi drahý. Během roku proto příliš neslouží sportu, neboť se nenajde mnoho akcí, kam by přišlo oněch devadesát tisíc diváků.
Na problematický kontext vzniku architektonicky výjimečných staveb se časem obvykle zapomene…
Kdyby sportovci znali celé pozadí vzniku takových sportovišť, nemohli by se kvůli vlastnímu morálnímu kreditu olympiády vůbec účastnit. Jsem v kontaktu s bývalým olympionikem a americkým profesorem politologie Julesem Boykoffem, který spolu s dalšími kritiky olympijských her napsal chartu o tom, proč by se už další olympijské hry neměly vůbec konat. Nevěří, že by bylo možné je reformovat, neboť se podle něj opakuje stále tentýž scénář, kdy města na olympiádách tratí a profituje z nich jen MOV.
Také si to myslíte?
Možná by se dalo vybrat několik pořadatelských míst s existující olympijskou infrastrukturou, a ta by postupně rotovala. Na každém kontinentu by se například vybralo jedno místo pro zimní a jedno místo pro letní olympiádu. Už bychom nedělali olympiády v nesmyslných místech jako je Rio de Janeiro, Soči nebo Pchjongčchang.
foto: archiv filmařky
Haruna Honcoop (* 1982)
Česko-japonská filmařka. Vystudovala sinologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a během studií strávila dva roky na univerzitách v Pekingu a na Tchaj-wanu a žila i v Japonsku. Poté absolvovala Centrum audiovizuálních studií na pražské FAMU. Tam mimo jiné natočila osmnáctiminutový snímek Pravda nebo lež (2016) o česko-čínských vztazích, který obdržel cenu na filmovém festivalu This Human World ve Vídni. Následoval hodinový dokument sestávající z deseti krátkých experimentálních filmů, natočený napříč východní Evropou, Built To Last – Relics of Communist-Era Architecture (2017, Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry), který byl oceněn na festivalu Archfilm Lund ve Švédsku. Nyní pokračuje v doktorském studiu na FAMU a dokončuje dokument Olympijský mezičas (Olympic Halftime, producent: Vít Janeček – D1film), který bude uveden v roce 2022, a vyvíjí dva nové dokumentární filmy s plánovaným natáčením na Islandu a na Tchaj-wanu.
