Tokijská olympiáda postrádá určitý typ krásy a dramatičnosti

Jakousi předehru k nynější olympijské „podívané“ poskytly pandemické poměry při sledování kupříkladu fotbalových lig vloni na podzim či letos na jaře. Zprvu byl fanoušek rád, že po tvrdém lockdownovém úhoru vidí alespoň fotbal jako takový, když už ho sám na veřejných hřištích rekreačně hrát ani nemůže. Ale – a nyní přicházím k ryze vlastní zkušenosti, o níž se domnívám, že je však obecnější – po několika měsících mě fotbal bez diváků přestával zajímat, ačkoliv jsem hleděl na nejlepší týmy a hráče. Bez diváků to bylo sledování svého druhu onanie, pozorování ekvilibristů, kteří hrají pro kamery, potažmo pro virtuální publikum, přičemž hlavním důvodem jsou vysílací práva a s nimi spojený obchod. Když chce fotbalový fanda vnímat emocionální, mnohdy přímo strašlivé slovní projevy a trenérské pokyny spojené s provozováním hry, nejlepší je zajít si na okresní přebor, kde to máte z první ruky a v esenciální podobě. Když však slyšíte pokřikovat trenéry a hráče na ploše obestoupené osiřelými tribunami pro desítky tisíc diváků, je v tom něco velmi smutného; připomíná to generálku ve velkém divadle, pouhou přípravu na něco opravdového.

Přeplněný stůl s přenosy

Olympijské hry bývaly výjimečným svátkem – pro sportovce i pro diváky. Bývaly slavností ve společenstvích, která ještě nepragmaticky vyznávala humanitní ideály, zároveň se ukolébávala v iluzích, jež byly drceny reálnými ekonomickými a politickými dějinami (včetně světových válek). Autentický idealismus existoval vedle devastace národů, zemí, měst. Příklady se nabízejí prakticky od počátku novodobého olympijského hnutí, pregnantně pak od časů první světové války.

Svátečnost kombinovaná s globálním dopadem olympiád byla samozřejmě úzce spjata s rozvojem médií, zejména televize, tedy s érou po druhé světové válce. V bipolárně rozkrojeném světě se olympiády stávaly symbolickým i zástupným kolbištěm mezi Západem a Východem, prvořadě mezi USA a SSSR. Kromě toho bojkoty olympiád byly výrazem některých jiných pnutí než jen mezi dvěma jadernými mocnostmi.

Kupříkladu jihoafričtí sportovci závodili naposledy na olympiádě v Tokiu v roce 1964, pak je Mezinárodní olympijský výbor (MOV) kvůli rasistickému systému v jejich zemi vyloučil. Když se o dvanáct let později konala olympiáda v Montréalu, žádali zástupci afrických zemí, aby z účasti na OH byl vyloučen i Nový Zéland, neboť jeho ragbisté sehráli v JAR několik přátelských utkání. MOV to odmítl s argumentem, že ragby není olympijský sport. Takže v Montréalu na protest nestartovali sportovci ze šestadvaceti afrických zemí.

Nic však tyto turbulence neměnily na skutečnosti, že především letní olympiáda bývala bezkonkurenční sportovní událostí. Zejména pro obyvatele nezápadních a nedemokratických států, v nichž televizní nabídka špičkových mezinárodních sportovních přenosů byla z dnešního pohledu chudičká. Ona však i obecně byla sportovní nabídka neskonale skromnější. Televizní technika a šíření signálu se z dnešního pohledu nacházely v raném stadiu. Kanálů přenášejících sport existovalo globálně nesrovnatelně méně. Letní olympiáda tudíž v druhé polovině dvacátého století bývala mimořádným podnikem, který mimo jiné demonstroval, kam se lidstvo v šíření sportovních přenosů „od minula“ technologicky posunulo.

V potaz je třeba vzít i další civilizační aspekty. Cestování bylo dražší a časově i jinak náročnější, než je tomu dnes, a špičkoví sportovci se nepotkávali zdaleka tak často jako nyní. Systém a průmysl sportovních akcí dosahoval zlomku současných objemů. Stávající sportovní fanoušek vybavený satelitními a kabelovými televizními sportovními kanály má k vrcholným událostem sportovního odvětví, které ho zajímá, v podstatě permanentní přístup. Sport jako průmysl a zábava je přístupný v historicky bezprecedentní míře. Olympiáda nadále zůstává exkluzivní akcí, ale nemá, neboť ani již nemůže mít, punc naprosté výjimečnosti, jaký měla dejme tomu před půl stoletím.

Osamělost vrcholového sportovce

Přenosy z letošního Tokia jsou nadto těžce poznamenány absencí publika a celého multi-kulti frmolu, který letní olympiády charakterizuje. Sledovat tokijský podnik jeví se být víc frustrující než strhující a inspirativní. Například když hrál český tenisový pár Siniaková & Krejčíková turnajové semifinále, soudnější divák nemohl nezírat: Utkání se odbývalo na kurtu, který připomínal prostředí regionálního challengeru včetně umístění kamer.

Komorní, osiřelá a striktní atmosféra činí z tokijských her specifické, v něčem ovšem výmluvné divadlo. Trumfující sportovci se většinou obrovsky radují, ale „fyzicky“ svoji euforii sdílejí prakticky jen s doprovodnými týmy. Vystupuje tím do popředí dvojdomost vrcholového sportu. Na jednu stranu je určen publiku, to jej má sdílet, mimo jiné bezprostředně, ve fyzické přítomnosti a sounáležitosti na „místě činu“. Bez přítomného publika je pro televizního pozorovatele velmi obtížné se do zápasu či závodu „dostat“. Na druhou stranu jsou vrcholné výkony dnešních sportovců aktivitou zcela se vydělující z dimenzí každodennosti a ze schopností téměř všech ostatních obyvatel. Sportovci se zuřivě či sebedojímavě radují, aniž by publikum potřebovali, neboť oni sami nejlépe vědí, nad kým a čím v tom okamžiku zvítězili, co v sobě překonali, jak neskonalé úsilí završili. Střízlivě nahlédnuto: V tokijském tichu názorněji vystupuje do popředí specifický druh osamělosti vrcholového sportu.

Estetická slast, kterou může i nesportovní fanoušek zažívat při sledování přenosu, kdy těla a mysli sportovců dokážou nevídané věci a ochozy jsou z toho u vytržení, se u tokijské olympiády prakticky nevyskytuje. Uvědomil jsem si to i nad stovkami, ne-li tisícovkami fotografií, které jsem procházel v agenturní nabídce, když jsem vyhledával ilustrace pro tento text; a vůbec mě zajímalo, jaké snímky jsou z Tokia v nabídce. Když pominu běžné záběry z klání, které informují o tom či onom sportovci a výkonu, zůstávají právě jen vydělené grimasy a gesta, ponořené samy do sebe, bez energie diváckého „kotle“, v němž by se olympijské drama vařilo. Ona osamocenost gest mi přijde jako určující znak olympijských her Tokio 2020, které se konají v roce 2021.