Nacionalismus, mír, transgender sportovci. Udýchá olympismus běh na dlouhou trať?

Kolik jen japonští pořadatelé museli překonat překážek, než vzplál v Tokiu olympijský oheň? Rok a půl trvající pandemické martyrium, bezprecedentní odklad. Jenže už dříve propukaly v organizaci drobné požáry.

Před šesti lety se rozhořel spor o logo. Japonec Kenžiro Sanó vytvořil jednoduchý motiv ve tvaru písmene T, které doplnil rudý bod představující slunce z japonské vlajky. Jenže téměř ihned se ozval belgický designér Olivier Debie, jenž upozornil na nápadnou podobnost s jeho vlastním dílem pro divadlo v Lutychu. A skandál byl na světě. Pořadatelé se bránili, že před finálním výběrem všechna možná loga prověřovali. Nakonec museli ustoupit, přiznat pochybení a vypsat soutěž novou. Z nových patnácti tisíc návrhů vyšla finální propletenina geometrických tvarů Asaa Tokola. Prstenec propojených obdélníků barvy indigo tří velikostí má reprezentovat různé země i kultury. Jejich umístění v kruhu působí harmonicky.

Šest barev (ne)spojuje všechny národy

V roce 1914 Pierre de Coubertin představil vlastní motiv pěti barevných kruhů na bílém pozadí. Všech šest barev mělo podle něj dokonale pokrýt různorodost vlajek všech zemí světa. Uvedl tehdy: „Modrá a žlutá (vlajku) Švédska, modrá a bílá Řecka, trikolóra vlajku Francie, Anglie, Spojených států, Německa, Belgie, Itálie, Maďarska. A žlutá a červená Španělska, stejně tak inovativní vlajku Brazílie a Austrálie i tu starého Japonska a moderní Číny. Toto je vskutku mezinárodní symbol.“

Harmonie se tedy měla skrývat v propojení oněch pěti kruhů. Historickým paradoxem je chvíle, v níž tato myšlenka vznikla. Končilo dlouhé devatenácté století, Velká válka měla udělat obrovský zásek v dějinách. Najednou nebyl čas na vizi humanity a ideály sjednocení národů. Internacionalismus byl zašlapán do bahna u Verdunu a ztratil se v mlhách u Marny. Olympijský svátek měl v roce 1916 hostit Berlín. Hlavní město císařství, které bylo jedním z hybatelů válečného běsnění. Pohřbeny byly zdaleka nejen jedny olympijské hry.

K principům olympismu náleží zapojení sportu do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti. Spojení sportu, kultury a výchovy usiluje o vytvoření životního způsobu založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na hodnotě dobrého příkladu, na sociální odpovědnosti a na respektování univerzálních etických principů. Tato vznešená poslání, zapsaná v Olympijské chartě, základním dokumentu olympijského hnutí, zůstala v čase první světové války zcela stranou.

Politika je silný soupeř

Pierre de Coubertin nevytvářel hnutí výhradně s tělovýchovným rozměrem. Symbolika měla upevňovat nadčasové pojetí sportovního soutěžení. Pedagogicko-filozofický základ si od devadesátých let devatenáctého století nebral zrovna malé cíle. Na základě výchovy, vzdělání, kultury a mezinárodní spolupráce měla být utvářena osobnost individua a nově a lépe být uspořádán společenský život. Proto pojetí olympismu v původních ideách nezahrnovalo pouze sport, nýbrž také umění, byť úzce související s motivy tělovýchovy. V roce 1912 se sám „pan zakladatel“ radoval ze zlata, z triumfu za literaturu. Ve vítězné Ódě za sport, kterou příznačně podepsal pseudonymy Georges Hohrod a Martin Eschbachs, tedy Francouze a Němce, zástupce dvou národů, které už stály dnešním pohledem téměř na pokraji války, naznačil ambice svých myšlenek.

„Ó sporte, ty jsi mír! Spojuješ národy, které se cítí bratry v společném měření sil, disciplinovanosti a vytrvalosti. Tvým prostřednictvím se mládež učí vážit si sebe samé a poznávat a oceňovat dobré vlastnosti jiných národů. Změřit si sílu druh s druhem, převýšit ho – to je cíl soutěžení v podmínkách míru.“

Ušlechtilost citovaného apelu záhy neprošla testem reality. Jeden ze základních problémů se skrývá v samotném jádru mentorského nadhledu Pierra de Coubertina. Jeho romantická touha po životě bez válek, k němuž má napomoci právě i soupeření na poli sportovním, fungovala a funguje v omezené míře. Totiž jen potud, pokud se to státům a politickým představitelům hodí. Coubertin vycházel z toho, co dobře znal – z éry potýkání národů. Proti tomu chtěl vytvořit hráz podporující internacionalismus. Hry se například neměly konat už jen na jednom místě, jako tomu bylo v antických dobách; pořádající města se měla střídat. Ovšem časem si jak on, tak mnoho dalších začalo uvědomovat, že olympismus může jak sloužit míru, tak být nástrojem těch, kteří mají zcela protichůdné zájmy.

Hnutí narazilo ve třicátých letech na těžké úskalí. Olympiádu v Berlíně naplno využila nacistická propaganda. Odkaz antického Řecka se zde spojil s kultem těla i s militarizací německého obyvatelstva. Organizace her měla být výkladní skříní „dokonalosti“ hitlerovského režimu. Vůle zneužít olympijskou myšlenku triumfovala. Ostatně ještě po okupaci Československa počítal Mezinárodní olympijský výbor s pořádáním zimních her v roce 1940 v Garmisch-Partenkirchenu. A kde se mělo konat setkání sportovců celého světa hned poté v létě? V Tokiu. Jenže přednost dostal čínsko-japonský konflikt, kovů bylo třeba na jiné než mírové účely.

Vůbec první olympijská vítězka. Britka Charlotte Cooperová na OH v Paříži (roku 1900) porazila ve dvou setech Francouzku Hélène Prévostovou a získala tenisové zlato, zdroj: Twitter – Team GB

Horké konflikty nezvítězily nad mírovým poselstvím zdaleka naposledy. V roce 1979 vtrhlo sovětské vojsko do Afghánistánu. Pár měsíců na to byly na programu OH v Moskvě. Holubice jako by zesinavěly. Bojkot následoval bojkot (viz neúčast Československa a dalších zemí východního bloku na hrách v roce 1984) a politika znovu napřímo vstoupila do olympijských klání. Pokračuje to i v jedenadvacátém století. V den zahájení olympijských her v Pekingu se naplno rozhořelo válčení v Jižní Osetii. Sport byl pro Gruzínce v té chvíli na třetí koleji.

A ještě jedna historicko-politická souvislost. Národní pojetí s kořeny z 19. století bylo sice podáno v olympijském hnutí zprvu velkoryseji, takže se mohli například Češi zúčastnit her, ač nenabyli státní samostatnosti, na druhou stranu organizační pyramida stála na existenci národních olympijských výborů. Za dob studené války se mnohokrát diskutovalo o tom, zda by se nemohli soutěží zúčastnit emigranti ze zemí komunistického bloku, ale nikdy k tomu nedošlo.

Mezinárodní olympijský výbor však po velké uprchlické vlně v roce 2015 hledal cesty, jak umožnit závodníkům a hráčům ze zemí, kde se válčí, anebo jinak není umožněno sportovat, na OH startovat. V Riu de Janeiro se představilo pět mužů a pět žen ve třech sportech, v Tokiu už uprchlický tým čítal dvacet devět účastníků. „To, že přežili válku, útisk a úzkost z emigrace, z nich už dělá výjimečné osobnosti. Skutečnost, že teď mohou zazářit i jako sportovci na světové scéně, mě naplňuje nesmírnou hrdostí,“ uvedl zástupce Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Filippo Grandi.

Pohyb kritérií

Jedna z premis olympismu zní: „Požívání práv a svobod stanovených v Olympijské chartě bude zajištěno bez jakékoli formy diskriminace, jako je diskriminace na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnosti nebo společenského původu, majetku, původu nebo jiného postavení.“

Pierre de Coubertin sice lpěl na svobodném přístupu všech ras ke sportu a odsuzoval rasistické projevy, ovšem zůstal věrný antické tradici: V Aténách roku 1896 závodili pouze muži. Pravda, už o čtyři roky později se na olympiádě v Paříži ženy v prvních sportech objevily, ale jejich účast byla dlouhou dobu spíše trpěná. I proto ve dvacátých a třicátých letech byly pořádány Ženské světové hry.

V coubertinovských časech se hledělo spíše na ženský půvab a „ozdobnost“, ženy byly považovány za vhodné pro korunování vítězů, nikoliv pro překonávání rekordů. Zrovnoprávňování postupovalo pomalu. Převažovaly ryze mužské sporty, první atletky se představily roku 1928 v Amsterodamu. Počet ženských disciplín a jejich charakter zůstával omezen. První maratonkyně protnuly olympijskou cílovou pásku až v roce 1984. Až v poslední dekádě se změny v tomto směru urychlily a začaly se prosazovat čím dál víc smíšené disciplíny.

Když čtrnáctiletý skokan do vody Thomas Daley startoval na své první olympiádě (v Pekingu), psal se rok 2008 a méně než dvacet z deseti a půl tisíce soutěžících se otevřeně hlásilo k jiné než heterosexuální orientaci. O třináct let později jsou takových účastníků bezmála dvě stovky.

„Když jsem byl malý kluk, cítil jsem se jako outsider, jako někdo odlišný. Měl jsem pocit, že nikdy ničeho nemohu dosáhnout, protože jsem nebyl tím, čím společnost chtěla, abych byl. Doufám, že možnost vidět LGBT komunitu na olympijských hrách dá malým dětem naději,“ řekl Daley po zisku zlata v Tokiu.

Průlom v dějinách olympijských her letos učinila novozélandská vzpěračka Laurel Hubbardová, která se stala vůbec první sportovkyní startující pod pěti kruhy po změně pohlaví. Rozhoduje hladina testosteronu. Kýžená hranice? Deset nanomolů na litr. Odborníci nejsou zcela jednotní. Spočívá biologická výhoda pouze v této hodnotě? Jak poměřovat predispozice k vytrvalosti, síle, rychlosti? Diskuze není u konce a pro olympijské hnutí je nastolena další výzva.

Novozélandská vzpěračka Laurel Hubbardová, která se stala vůbec první sportovkyní startující pod pěti kruhy po změně pohlaví. Tokio, 2. srpna 2021, foto: ČTK/ZUMA Press – Mickael Chavet

Soupeřením k solidaritě

K nejvyšším olympijským symbolům vedle vlajky patří motto. Pierre de Coubertin použil heslo svého přítele Henriho Didona Citius, Altius, Fortius. Nyní bylo heslo rozšířeno: Citius, Altius, Fortius – Communiter. Rychleji, výše, silněji – společně.

„Motto je třeba přizpůsobit naší době. Je to milník v našem vývoji a vysílá jasný signál. Chceme věnovat zvláštní pozornost solidaritě – a to je to, co slovo ‚společně‘ vyjadřuje. Společné úsilí přináší rychlejší a lepší výsledky,“ řekl současný šéf Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach před startem olympiády v Tokiu.

Olympijské hnutí disponuje mocí slov a symbolů. Bez toho by olympijské hry nemohly být nejsledovanější událostí na světě a nemohly by tolik inspirovat. Ovšem právě díky tomu má Mezinárodní olympijský výbor ohromnou zodpovědnost za to, jak se sportem a vším apolitickým i politickým děním kolem sportu nakládá.

Autor je redaktorem webu ctsport.cz