Na krásu se nehraje. A přece fotbal umí být estetickou záležitostí

Fotbalové mistrovství Evropy je v plném proudu. Hraje se od Sevilly až po Baku, od Glasgow po Řím. Lidé honící se za balonem jsou k vidění v televizi, zprávám z poloprázdných i plnějších stadionů se dá těžko vyhnout. Do mluvy dětí na ulici a v tramvajích se vkrádají podivná jména jako Insigne nebo Schick. Situace se periodicky opakuje. Jednou za dva (tři) roky prapodivná síla. Ale proč? A hlavně proč o tom má číst člověk i na webu ČT art?

Chléb, hry a peníze

Elementární skutečností je, že jedenáct a jedenáct hráčů kope na vymezeném prostoru. Zatímco jedni se pokouší dopravit míč do konstrukce z tyčí a síťoviny, ti druzí se snaží stůj co stůj tomu zabránit. A naopak. Občas nebo možná častěji se u toho běhá, ozývá se pískot od člověka, který má z nějakého důvodu nad ostatními zvláštní moc. Netřeba pokračovat ve výčtu specifik, která se s fotbalem pojí. Zajímavé na tom všem je, že se to může někomu líbit, že v tom někdo nalézá obzvláštní potěšení. Že se o tom píše, mluví hodiny a hodiny v podcastech… A ty neuvěřitelné peníze, co se kolem toho točí. Proč?

Fotbal je hra, kterou milují stovky milionů lidí. Nejoblíbenější a nejdiskutovanější sport, který kdy lidé vymysleli. Nemilý výsledek může kdekoho zarmoutit i rozplakat. Kvůli vypadnutí ve vyřazovacích bojích evropského šampionátu si mohou lidé brát vlastní život. Po vítězství se tančí, lidé se zamilovávají, opíjejí. Slaví i ti, co neměli tolik štěstí na to stát na výsluní, hýří, propadají pomíjivým lákadlům. Kvůli jednomu zápasu se dá rozpoutat i válečný konflikt. Kopaná může být silnou zbraní v rukou – povětšinou autokraticky smýšlejících – politiků.

Co se to s trivialitou organizovaného běhání za balonem stalo? Vymkla se hra kontrole? Vkládají se do ní významy, které dalece přesahují samotnou podstatu jednoduchého sportovního klání? Není pochyb, že pro někoho se fotbal stal nejen vášní, ale i nástrojem, který se dá použít nejen v travnatých arénách. Vedle nakynutého bochníku pořádná porce kvalitního fotbalu. A třeba i každý den. Ale vezměme to prozaičtěji. Pro jiného je to prostě jen práce jako každá jiná. Práce – živobytí. A pro dalšího to může být inspirace.

Němec, Kuka, gól, nádhera!

Fotbal jako inspirace? To už pak ovšem není jen taková obyčejná hra s dvaadvaceti kluky nebo s dvaadvaceti holkami a jedním pumlíčem. Už sama skutečnost, že u leckterého, někdy i méně znalého diváka může pěkný gól v samém závěru důležitého utkání vyvolat silný prožitek, který se druhdy podobá až prožité katarzi po zdařilém dramatu, stojí za povšimnutí.

Fotbalisté vstupují do osvětlené arény. Pokusí se interpretovat tuto záludnou a vynalézavou hru. Hymny zazní, hlavní aktéři jsou známí, píšťalka – opona. Pár přihrávek a zhruba tušíme, kdo je kdo. Pár faulů, neodpískaná ruka a zápletka je na světě. Asi není nutné pokračovat v opisech dramatu. Pokud se představení povede a diváka vtáhne, napětí nechybí a emoce vyplavou na povrch. Někteří fotbalisté své party ovládají hůře, jiní lépe. Prostě to umějí. Podobně jako film nebo obraz, tak fotbal jde popsat, interpretovat, zhodnotit. Jakpak tu skvělou útočnou hru jenom pojmenovat? Kupříkladu bílý balet?

Britská profesorka estetiky Ruth L. Sawová kdysi rozdělila umělecká díla do čtyř skupin a jednou z nich byly i věci vytvořené pro užitečný účel a vzbuzující potěšení. Řadila sem i sport v širokém pojetí. Navýsost velkorysá definice, námitky se pochopitelně mohou začít vršit.

Není totiž estetičnost fotbalu jen veskrze náhodná a vedlejší záležitost? Vždyť hráči nenastupují na pažit s tím, aby vytvářeli nějaké estetické hodnoty, chtějí si co nejlépe zakopat, potažmo vyhrát. Fakt, že se věčně zarputile se tvářící Jiří Němec nepříliš elegantně napřáhne a „sedlácky“ kopne, až balon obloukem přes polovinu hřiště přistane přesně na hlavě ladně sprintujícího Pavla Kuky, a ten ho jakoby nic posune drobným poťuknutím hlavou další polokružnicí za nebohého ruského gólmana, působí jako čirá nádhera opravdu arbitrárně. Cíl byl jasný: vstřelit gól a doufat v postup do čtvrtfinále Eura 1996.

Pavel Kuka oslavuje svůj gól na Euru 1996, foto: ČTK, video: i-vysílání (Zlatkopové z Wembley, 2021)

Existují sporty estetické. Gymnastka na prostných nebo krasobruslařský taneční pár se snaží ukázat nad rámec obecných svazujících pravidel i něco víc než jen tělesné dovednosti. Fotbalista takové cíle nemá, nemá k tomu vlastně ani důvod, „na krásu se nehraje“, jak říkají někteří trenéři i fanoušci.

Ano i ne. Pokud fotbal nemá primárně za cíl estetický prožitek, pak je to s fotbalovým diváctvím poněkud vachrlaté. Najednou se ztrácí jeden z důvodů, proč tuhle trivialitu sledovat.

Každému, co jeho jest

Jak vnímat fotbal? Někomu stačí 1:2, 3:0, 4:2. Jinému hluboce lidský příběh, jak se donedávna neznámý hráč třetí ligy během sezony vyšvihl až do reprezentace a rozhodl klíčový duel. Člověk má právo zamilovat se do pohybu, který je osmyslen. Smyslů je nepřeberné množství: gól, sláva (více či méně pomíjivá, více či méně lokalizovaná), silný emoční prožitek, prostý odpočinek, potěšení z dovedností, atmosféry momentu i nadčasovosti.

Fotbal nevisí ve vzduchoprázdnu. Zarytý fanoušek či totální fotbalový ignorant, ať chce nebo nechce, vytváří svým pozorováním pouto, které dokáže formovat podstatu sportu samotného. Fotbal si nebrblá sám pro sebe, ale snaží se oslovovat. Někdy úspěšně, někdy méně. Když začne být hovor oboustranný, vzniká prostor pro mnohé. Zpívají se písně, fotografové natahují krky a lehají si k brankám, kameramani zaostřují, otevírají se skicáky, „patlá“ se hlína…

Fotbal je krásná hra. Anebo ošklivá? Ať už ji někdo vidí jako běhání za kopacím předmětem, nebo navýsost estetickou událost.

Autor je redaktorem webu ctsport.cz