Netflix pateticky pojal příběh fotbalisty Roberta Baggia

Roberto Baggio (* 1967) získal přezdívku Il Divin Codino (Božský copánek) podle typické části svého účesu, který nosil v nejslavnější éře své fotbalové kariéry. Ta začala koncem osmdesátých let a trvala až do prvních let jednadvacátého století. Hrál za věhlasné italské kluby Fiorentina, Juventus, AC Milán či Inter Milán, šestapadesátkrát nastoupil za italský národní tým a vstřelil za něj sedmadvacet branek. Nevysoký (174 cm) útočník Baggio byl pro italské fanoušky jedním z oněch božských chlapců, kteří fotbal posouvají do roviny téměř náboženského vytržení. A sousloví Il Divin Codino je v Itálii, prosycené fotbalem, pojem, který u širokých vrstev obyvatel zřejmě nepotřebuje valného vysvětlování. Český titul „božskému copánku“ pro lepší orientaci předsazuje příjmení jeho nositele: Baggio.

Italská režisérka, fotografka i hudebnice Letizia Lamartire má filmařsky na kontě zatím jeden celovečerní snímek (Saremo giovani e bellissimi / Budeme mladí a překrásní, 2018) a pár prací pro televize. V „Baggiovi“ sází na příběh překonávání protivenství, na sílu odhodlání být mezi nejlepšími a na vztahy. Fotbalová rovina tu samozřejmě nemůže nebýt přítomna, avšak pasáže z Baggiových hvězdných i tragických chvil na hrací ploše stojí na inscenovaných obrazech, kterých jednak není až tak moc, jednak nejsou natočeny s nějakou mimořádnou vynalézavostí. Jen zřídka se v obraze objeví archivní záběry se skutečným Baggiem v akci. Sedmadvacetiletý italský herec Andrea Arcangeli nejuvěřitelněji fotbalistu ztělesňuje v jeho osobní rovině: v kontaktu s otcem, s přítelkyní (a posléze manželkou), při jednání s trenéry, při depresích po operacích, které následovaly po těžkých zraněních kolen a při urputných rehabilitacích, jež Baggio s obrovským nasazením podstupoval, protože jej hnala touha hrát. Pokud se však pozorněji podíváte na vypracovaná stehna reálného Baggia a na tytéž partie herce Arcandeliho, hned je vám jasné, že těžiště tohoto filmu snad ani nemůže ležet v herních partiích.

Nejexponovanějším momentem snímku, který má ve své nabídce Netflix, je okamžik z finále mistrovství světa v roce 1994, kdy při závěrečném penaltovém rozstřelu Baggio svoji „desítku“ neproměnil a Itálie s Brazílií prohrála. Kromě toho, že šlo, jak italský fotbalista později řekl, o nejhorší chvíli jeho kariéry, má toto selhání svoje důležité místo ve filmovém vyprávění. V něm se totiž pracuje s motivem, že tříletý Roberto utěšoval tátu, který zhrouceně sledoval výprask Itálie od Brazílie ve finále mistrovství světa 1970, že on jednou, až bude velký, ten šampionát pro Itálii vyhraje. Na konci příběhu se sice vyjeví, že to tehdy fakticky bylo jinak, ale to již není podstatné – podstatné je, že dospělý, kariéru končící Roberto pochopí otce, který se desítky let tvářil vůči synovi odměřeně. Režisérka Lamartire zejména tady tlačí na melodramatickou pilu… Dá se předpokládat, že se u italského publika nad některými partiemi filmu slzami nešetřilo.

Vzdor celkové umělecké průměrnosti filmu Baggio: Božský copánek si z něj lze odnést (jakkoliv obligátní) poučení, nasát étos a také si položit otázku směrem k současnosti. Roberta Baggia počátkem kariéry zastavilo těžké zranění kolena, ale i díky obrovské vůli – k níž mu dopomáhala buddhistická víra, kterou přijal a praktikoval – se na trávníky vrátil a stvrdil svůj talent a naděje do něho vkládané. Zranění jej pronásledovala i v pozdějších letech, ale pokaždé se znovu postavil na nohy – nakonec hrál italskou nejvyšší soutěž až do roku 2004, do svých sedmatřiceti.

A ještě jeden rys provázel Baggiovu fotbalovou dráhu: Věděl, že góly dávat umí, takže žádal, aby tým hrál na něj, což se trenérům ne vždy líbilo. Baggio se již totiž vyskytoval na počátku dnešní éry s propracovanými herními strategiemi nárokujícími si totální zapojení všech hráčů do kolektivních úkolů. „Božští chlapci“ se sice nadále ve fotbale vyskytují, ale musejí se v herních činnostech daleko více přizpůsobit potřebám celku, než tomu bylo kdysi. A tak se lze ptát, nakolik by Roberto Baggio „koncertoval“ dnes. Současně však jsou to otázky bez odpovědi, protože takový je obecný vývoj sportu a nejspíš celého lidského konání: Co platilo včera, nemusí platit dnes.

A jeden zcela aktuální moment. Na právě probíhajícím fotbalovém mistrovství Evropy Itálie zatím válí – střílí góly a žádné nedostává. Film Baggio: Božský copánek je možné sledovat jako připomenutí generace otců těch italských hráčů, kteří na place dominují dnes.

Baggio: Božský copánek / Il Divin Codino (Itálie, 2021, stopáž 92 minut)
Režie: Letizia Lamartire, námět a scénář: Ludovica Rampoldi, Stefano Sardo, kamera: Benjamin Maier. Hrají: Andrea Arcangeli, Valentina Bellè, Thomas Trabacchi, Andrea Pennacchi, Antonio Giancarlo Zavatteri a další.