Helééé, Pelééé, střílí gól. Ale pozor: nový dokument o tomto fotbalistovi zdaleka přesahuje sport!

Ve strohém interiéru je připravena židle. Za pomoci chodítka se k ní s námahou přichází starý muž, usedá; zdravotní pomůcku rázným gestem rukou odsune. Edson Arantes do Nascimento čili Pelé, narozen 23. října 1940. Začíná vyprávění fotbalistova příběhu, režiséři jsou dokumentaristé Australan Ben Nicholas a Brit David Tryhon. Časově se koncentrují výlučně na Pelého aktivní fotbalovou dráhu. Její nejranější, dětská léta jsou přitom pouze načrtnuta. Stejně tak závěr hráčské kariéry, který následoval po mistrovství světa v roce 1970 v Mexiku, kde Brazílie potřetí získala titul – a tím do trvalého držení pohár Zlatá Niké. Pelé byl u všech tří titulů (1958, 1962, 1970). Režiséři tedy kladou důraz na světové šampionáty neboli na Pelého reprezentační dráhu. Vědí, proč tak činí. Snímek Pelé si za téma vzal vztah Pelého a společnosti, včetně politiky. Jinak řečeno: co znamená či v Pelého době znamenalo reprezentovat Brazílii.

Obrázky z jiného světa

Když Pelé přijel v roce 1958 na šampionát do Stockholmu, děti si na něho, tvrdí fotbalista v dokumentu, sahaly, zda není nabarvený. Snažily se mu jeho tmavou kůži setřít. Některé z malých Švédů totiž poprvé na vlastní oči viděli černocha. Tento moment je jeden z těch, které ve filmu dokládají, jak byl svět před šedesáti lety jiný. Včetně fotbalu, samozřejmě. Stadiony se jeví být, z dnešního pohledu, anarchisticky nezabezpečené, diváci se tísnili na tribunách vestoje a při zvlášť vypjatých okamžicích vbíhali na hrací plochu. Pyrotechnika a házení komfet nebyly problémem. Zranění fotbalisté se při ošetřování na ploše museli spokojit s houbou namočenou v kýblu s vodou. Hra se z dobových záběrů jeví být po všech stránkách animálnější, odvázanější a pobyt na stadionu pro všechny zúčastněné, tedy aktéry i diváky, riskantnější. Neboť riskantnější tenkrát byl i sám život!

Jako všeobecně obdivovaný mladý muž. Záběr z filmu Pelé, foto: Netflix

Netflixovský dokument britské provenience má pro tuzemského diváka speciální příchuť, protože na šampionátu v Chile (1962) se Pelé zranil právě při zápase s Československem, jenž se hrál ve skupině C a skončil 0:0. Oba týmy ze skupiny postoupily, a nakonec se utkaly i ve finále, v němž Pelé nemohl ze zdravotních důvodů nastoupit, nicméně Brazílie, jak známo, zvítězila. Znovu se obě tyto reprezentace konfrontovaly na světovém šampionátu o osm let později. Na Brazílii při zápase v Mexiku zpočátku ležela deka, československý tým vedl 1:0, ale v průběhu utkání se jihoamerické mužstvo, a Pelé především, probralo a excelentně zvítězilo 4:1. Ostatně i to ukazuje, jak se doba proměnila – včetně významu hráčů české národnosti na fotbalových mistrovstvích světa.

Přibližně první třetina dokumentu se nese v předpokládatelném duchu: převažuje Pelého fotbalové umění, jeho strmá cesta k postavení nejuznávanějšího fotbalisty své doby a první globální fotbalové hvězdy, jejíž příjmy jsou milionářské, a to především díky reklamním kontraktům. Dojemná i selankovitá je scéna, kdy se stařec Pelé na vozíku dostaví mezi někdejší spoluhráče a vzpomínají na slavné chvíle svých kariér. V této fázi snímku víceméně letmo zazní názor, že přelom padesátých a šedesátých let byl dobrým obdobím brazilské historie. Pak dojde ke zlomu.

Dribling mezi nebezpečnými vejci

Oním zlomem je ve filmu Pelé letopočet 1964. Na jaře onoho roku se v Brazílii chopili moci vojáci. Armáda argumentovala hrozbou komunismu. Svrhla levicového prezidenta Joaa Goularta, který se – což v dokumentu takto přímo nezazní – chystal znárodnit ropný průmysl, vyvlastnit půdu statkářům a rozdělit ji rolníkům či rozšířit volební právo na negramotné voliče. Generál Humberto Castelo Branco a jeho režim začali se zavíráním lidí z názorových důvodů, s cenzurou, se zákazem politických stran. Snímek poskytuje hlas výhradně mínění, že šlo o krok podporovaný USA, které na jihoamerickém kontinentu z obav před levicovým a komunistickým hnutím dávaly zelenou vojenským režimům a diktaturám. (Faktem je, že kolem roku 1960 se v Africe začal drolit koloniální systém a v roce 1959 se na Kubě chopil moci Fidel Castro se svou družinou. Kromě toho svět za sebou těžkou karibskou krizi a v Berlíně vyrostla zeď.)

Zkrátka: generál Branco se v dubnu 1964 stal prezidentem a politické poměry v zemi přitvrdily. A to zejména tehdy, když v roce 1969 stanul v čele státu jiný generál, Emílio Garrastazu Médici: cenzura ještě přituhla, odpůrci režimu byli ve velkém mučeni a někteří nadobro zmizeli (celkem vojenský režim podle dostupných údajů přímo fyzicky zlikvidoval 434 lidí). A znovu souvislosti, které už stojí mimo snímek Pelé: V letech 1968–1973 ovšem Brazílie prožívala nebývalý hospodářský rozkvět. A také jedna relativní aktualita: Jair Bolsonaro předloni na jaře, tedy hned několik týdnů po svém usednutí do křesla brazilského prezidenta, označil vojenskou éru let 1964–1985 prostě za „institucionální změnu“ vynucenou občany a nutnou pro zachování národních institucí, a takto by se prý o tomto období mělo příště učit ve školách… Ostatně ve filmu poznámku tazatele, že docházelo k mučení, člen někdejší diktátorské vlády Antônio Delfim Netto odbývá velmi blazeovaně: „Pochopitelně. Když má člověk moc, je jediným zvířetem, které je schopné zabít svůj vlastní druh.“

Pro Pelého a fotbal jako takový se s nástupem militaristů k moci nic nezměnilo. Alespoň tak to protagonista tvrdí. Režiséři k tomu nastřihávají hráčovo časově nespecifikované vyjádření, že do politiky jej sice lákají (není však jasné, kdy a kdo), ale že jemu všechnu energii zabere fotbal a nadto „stejně o politice nic nevím“. „Pelé zkrátka akceptoval režim a žil s ním,“ praví k tomu v dokumentu novinář Paulo César Vasconcellos. Pelého spoluhráč z brazilské reprezentace Paulo Cézar Lima volí tvrdší tón: „Přišlo mi, že se chová jako patolízal. Jako servilní černoch, který všechno akceptuje, neodmlouvá, nic nezpochybňuje ani neodsuzuje. Za to ho dodnes kritizuju. Protože jedno jediné prohlášení od Pelého mohlo spoustu něco změnit.“

Za ta slova režiséři ihned dali kontranázor: „Ve své pozici si nemohl dovolit prezidenta odmítnut,“ říká novinář a Pelého přítel Juca Kfouri, který činí srovnání s jinou gbobální sportovní star šedesátých let, americkým boxerem Muhammadem Alim, který nenarukoval kvůli válce ve Vietnamu. „Muhammad Ali věděl, že když odmítne povolání do armády, zatknou ho. Ale neriskoval, že ho budou týrat nebo mučit. To Pelé nevěděl. Diktatura je přece jenom diktatura. Víte, jak bolí, jenom když ji zažijete,“ argumentuje Kfouri.

Triumf a jeho pozadí

Byl jsem v onom roce 1970 žáčkem prvního stupně, malý vášnivý fotbalista, který se nedlouho předtím zapsal do klubu. Tehdejší mistrovství světa jsem prožíval a Pelého obdivoval. Šlo mi jen o hru, i když politiku jsem kvůli osmašedesátému roku už docela vnímal. Ale Brazílie byla daleko, informací pomálu, a přece jen to mistrovství bylo hlavně o fotbale. Později jsem žádnou monografii o Pelém nečetl; když jsem se nořil do knih, zajímala mě jiná literatura. Proto mi „kontextuální“ snímek Pelé otevřel právě v souvislosti s mexickým šampionátem oči.

Na Pelého a svou éru vzpomíná Jairzinho, rodným jménem Jair Ventura Filho, který s brazilskou fotbalovou reprezentací vyhrál mistrovství světa roku 1970 (skóroval ve všech utkáních, která Brazílie na turnaji hrála). Záběr z filmu Pelé, foto: Netflix

Úspěch v Mexiku byl po krachu brazilského národního týmu na předchozím mistrovství světa v Anglii věcí národní cti (v roce 1966 soupeři na šampionátu podnikali na Pelého hony a zranili jej – „doslova ho ze hřiště vykopali “, poznamenává k tomu výstižně jeden sportovní komentátor). Vojenská klika u moci potřebovala anestetikum pro široké vrstvy. Hry a chléb. Pelé vzhledem ke zkušenostem z předešlých MS nechtěl na mexický šampionát odcestovat. Ve filmu tvrdí, že se nakonec rozhodl hrát tam nikoliv kvůli Brazilcům, tedy kvůli národu, nýbrž kvůli sobě a bylo to jen a pouze jeho osobní rozhodnutí, nikdo jej do ničeho nenutil. Současně přiznává, že na něj byl vyvíjen tlak, že „dostával nabídky promluvit si s vládou, zákonodárci, státními guvernéry“. Však také již citovaný novinář Kfouri poznamenává, že ve štábu národního fotbalového týmu převládali armádní činitelé, politici šířili i fašistické slogany („Brazílii miluj, anebo odejdi“) a živili nacionalistickou euforii: „Pelé o tom nerad hovoří, ale dostal zprávy od režimu, ať kouká na mistrovství světa hrát.“ Kfouriho slova nepřímo potvrzuje zmíněný ex-politik Antônio Delfim Netto: „Pro prezidenta to bylo osobně důležité.“

Triumf Pelého na mistrovství světa v Mexiku, rok 1970. Záběr z filmu Pelé, foto: Netflix

Když Pelé vzpomíná na to, jak se tehdy modlil k Bohu, aby mu pomohl v Mexiku zvítězit a on tak mohl ukončit kariéru v národním týmu bez pocitu dluhu, rozpláče se. Je to dojemné, ale jen chvíli a pouze trochu. Je to pohled na slábnoucího starého muže, které byl kdysi obdařen nevídaným talentem a bylo toho na něho naloženo víc, než mohl bez kompromisů unést. Ale co s tím dnes? Dělat, že prostě fotbal je fotbal a politika je politika a nemá smysl to míchat? Režiséři Ben Nicholas a David Tryhorn právě toto odmítli – a udělali správně.

Prezident-řezník Médici si triumf Brazilců v Mexiku přivlastnil. I lid byl vítězstvím nadšen, na chvíli se mohl radovat, oddychnout si. „To mistrovství rozhodně pomohlo víc Brazílii, než fotbalu,“ dodává Pelé. A my můžeme navrhnout: Co se takto, v souvislostech, podívat na některé osobnosti tuzemského sportu, kupříkladu a zejména atletky, které s nedemokratickou mocí také musely sehrát hodně kompromisnické hry? Hry neméně obtížné, než byly ty, které podstoupily na sportovních kolbištích…

Pelé (Velká Británie, 2021, stopáž 108 minut)
Režie: Ben Nicholas, David Tryhorn, kamera: Michael Latham, hudba: Felipe Kim, střih: Matteo Bini, Andrew Hewitt.