Zlaté, stříbrné a bronzové umění

Třebaže u některých sportovních disciplín je hodnocen estetický dojem, nechce si moderní sport s uměním příliš zadávat. Dovoluje mu vytvářet veřejnou image a kulisu, rozptylovat diváky, být vděčným předmětem zájmu sportovních publicistů, pakliže zrovna není možné věnovat se výkonům, žebříčkům, aktuální formě borců, dopingovým skandálům atd. Jinak sport dbá o to, aby se umění k němu nepřikradlo příliš blízko. Souvisí to mimo jiné s metodami hodnocení. V umění je dáván velký prostor prožitkům a interpretacím, hodnocení je věcí shody a neopírá se o exaktní údaje. Zato sport má své stopky a pásma, rozhodčí a videorozhodčí. Odluka sportu od umění je všeobecně přijímána coby pochopitelná a oprávněná.

Baron Pierre de Coubertin (1863–1937), francouzský pedagog a historik, nejvíce známý jako zakladatel moderních olympijských her, foto: Archiv Olympic.org

Jak dosvědčuje historie olympijského hnutí, nebylo tomu tak vždy. V letech 1912–1948 se na všech letních olympiádách soutěžilo také v uměleckých disciplínách. Čas od času je to připomenuto, povětšinou ale pouze jako kuriózní vývojová „slepá ulička“. Přitom se jednalo o iniciativu zakladatele olympijského hnutí Pierra de Coubertina, který v duchu návaznosti na antický předobraz toužil začlenit umění do programu nově vznikajících her. V takzvaných „uměleckých soutěžích“ se hodnotila díla v oblasti architektury, hudby, literatury a výtvarného umění. Kategorie se sice relativně často měnily, umělci se však účastnili výhradně s díly se sportovní tematikou. S takovým se prosadil i skladatel Josef Suk v roce 1932 v Los Angeles, kde za sokolský pochod V nový život získal stříbro, přičemž porotci využili práva další medaile neudělit, anebo skladatel Jaroslav Křička o čtyři roky později v Berlíně, které se dvanácti cennými kovy ovládla – obdobně jako ve sportovních hrách – nacistická Třetí říše. Bronzovou medaili z Los Angeles si přivezl také český malíř a sochař Jakub Obrovský za komorní verzi plastiky Odysseus (známé také jako Vraždící Odysseus), svaly hrající akt antického hrdiny v okamžiku těsně před vržením kopí na nepřítomného (rozuměj nezobrazeného) soka.

Díky uměleckým soutěžím mají olympijské hry také své dva „jediné opravdové vítěze“, Maďara Alfréda Hajóse a Američana Waltera W. Winanse. Maďarský plavec se v osmnácti letech stal nejmladším a zároveň dvojnásobným vítězem na první olympiádě v Athénách (1896), aby o dvacet osm let později v Paříži spolu s Dezső Lauberem získal stříbrnou medaili za architekturu. Walter W. Winans pro změnu získal po zlatě a stříbře ve střeleckých disciplínách na olympiádách v letech 1908 a 1912. Druhý sportovní triumf ovšem potvrdil zlatem z uměleckých soutěží za plastiku Americký klusák. Právě tito dva mohli svého času být příkladem prostupnosti mezi oběma oblastmi.

Po prvních poválečných hrách v Londýně byla myšlenka uměleckých soutěží opuštěna. Jednak neodpovídala podmínce amatérismu, jež tehdy olympiádě vládla, jednak se ukázalo, že o účast v uměleckých soutěžích není valný zájem. Seznam oceněných umělců (a jedné umělkyně!) je v tomto směru, alespoň co se týká výtvarných umění, až na sporé výjimky jakýmsi mezinárodním seznamem Jakubů Obrovských, ve své době spíše konzervativních autorů, kteří se neprosadili do internacionálního kánonu dějin umění a dnes jsou známí nanejvýš v rámci kultur zemí jejich původu.

Úspěchy umělců také nejsou započteny do celkových medailových zisků. S tím souvisí polemika o nerovnosti, která v souvislosti s uměleckými soutěžemi na olympiádách zaznívá. Umělecké soutěže nikdy nedosáhly stejného formálního postavení jako ty sportovní, což patrně přispělo k jejich úhynu. Nejspíš pouze nadaní tvůrci alternativních historií by dokázali předestřít, jak bychom dnes pohlíželi na sport a umění, kdyby se k záležitosti uměleckých soutěží přistoupilo opačně. Vzali by pořadatelé časem na vědomí proměny, jimiž umění od minulého století procházelo? Přijali by fakt, že umění může být kritické? Byly by umělecké soutěže méně oslavou heroických vítězství (viz Vraždící Odysseus) a více pozorností k poraženým (viz Odysseův nezobrazený sok)? Byly by korektivem ke zbytnělému kultu těla? Naznačovaly by, že vedle soutěživosti existují také jiné typy interakce mezi jednotlivci? Vznikly by snad dokonce sportovní disciplíny, které by nemohly mít vítěze? Nebo by alespoň namísto architektů navrhujících stadióny a olympijská městečka byli odměňováni ti, co přijdou s jejich následným využitím? Anebo by naopak umění bylo ještě více chápáno jako „klikující autobus“ do stanice „zábavy a zapomnění“?