Ředitel, bývalý ředitel a video

Počátkem ledna Česká tisková kancelář uveřejnila zprávu, že k Ústavnímu soudu putuje vleklý spor mezi současným generálním ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem a jeho předchůdcem Milanem Knížákem. Podruhé během jediného roku se v Brně musí „zabývat Knížákem“.

Loni v létě ústavní soud odmítl stížnost výtvarníka Davida Černého proti rozsudku, dle něhož má zaplatit bývalému řediteli Národní galerie Milanu Knížákovi sto tisíc korun za urážku v dokumentu České televize z roku 2011. Tentokrát má ústavní soud pro změnu zvážit, zda se Milan Knížák musí omluvit za výrok, který zazněl rovněž v ČT (konkrétně roku 2010 v pořadu Kontexty), že Jiří Fajt během devadesátých let, kdy působil v NG jako ředitel Sbírky starého umění, sbírku ekonomicky „zcela zruinoval“. Při vší úctě k právu domáhat se očištění svého jména lze nad spory tohoto typu pouze kroutit hlavou. Ani snad ne kvůli tomu, že je jimi nucen se zabývat už tak přetížený soudní systém, nýbrž kvůli skutečnosti, že je z podstaty zbytečné domáhat se omluvy od člověka, o kterém je veřejně známo, že se za své činy a názory nikdy neomlouvá. Jiří Fajt se snaží zbavit Národní galerie zatuchliny, která tam zůstala z Knížákovy éry. Je proto kontraproduktivní vracet soudními tahanice bývalého ředitele do hry.

Ve stejné době přitom čelí Jiří Fajt a jím řízená instituce jinému, patrně i důležitějšímu obvinění. Loni v prosinci teoretička a kurátorka Tereza Stejskalová zveřejnila kritickou zprávu o spolupráci s galerií při přípravě výstavy o studentech z třetího světa, kteří studovali v Československu, nazvané Biafra ducha. V článku uveřejněném webovým magazínem Artalk pojmenovala problémy managementu Národní galerie, konkrétně opakované změny produkčních, nemohoucnost v propagaci, špatnou a personálně nezajištěnou výstavnickou práci, neschopnost napravit nedostatky v instalaci dlouho po otevření výstavy nebo udržovat v chodu audiovizuální techniku. Stejskalová zkrátka nahlas promluvila o praktickém fungování instituce. V uměleckých kruzích se o tom sice již dlouho vyprávějí tragikomické ságy, doposud se však držely pod pokličkou. Patrně z bazální solidarity se současným vedením, které se již několikátým rokem snaží obnovit důvěru návštěvníků i umělecké scény k našemu největšímu muzeu umění.

Ke cti Jiřího Fajta slouží, že stížnost nepřešel mlčením. Reagoval na ni slušným, byť sterilně ředitelským dopisem. Kritiku označil jako „v některých bodech oprávněnou“ a jako „důležitý impuls pro další zlepšování a profesionalizaci naší instituce“. Následně nechal uspořádat veřejnou debatu Národní galerie jako hostitel a partner, kde se ze všeho nejvíce pokoušel rozkrýt, nakolik zoufalá situace souvisí s především s limity nastavenými zřizovatelem a zákonem. Příslib, že v budoucí outsourceované ostraze galerie budou lidé vyškolení k ovládání provozně náročnější, i když na výstavách umění již zcela obvyklé techniky, ovšem učinil až po opakovaných dotazech. „Pokud všechno dopadne dobře, budeme na začátku března uzavírat smlouvu, takže někdy před létem tento nový režim může nastat.“ Návštěvníci si tedy počkají už jen několik měsíců, než na výstavách budou fungovat videa.

Otázkou zůstává, jestli by se těmito neduhy Národní galerie bývala zabývala, i kdyby se o tom nezačalo psát. A také zda fungující videa nebudou pouze kosmetickou opravou fasády, jež neřeší například nedostatek kompetentního a slušně zaplaceného personálu na jiných úrovních produkce kulturních událostí. Na ten si nejspíš budeme muset počkat déle. Bude o řešení tohoto problému mít zájem také ministerstvo kultury, které má galerii na starosti?