Kostymérka, šička a péče o kočky

Ukázka z výstavy Ester Krumbachové
Pohled do výstavy Ester Krumbachové v pražské galerii tranzitdisplay, foto: tranzitdisplay

Životní cesty kostýmní návrhářky, scenáristky a režisérky Ester Krumbachové a vizuální umělkyně i galeristky užívající pseudonym Sráč Sam se sice neprotly, ale osud každé svým způsobem předurčil minulý režim. Ester Krumbachové (1923–1996) vzal na velkou část jejího produktivního tvůrčího období práci u filmu. Mladinkou Sam (* 1969) zase přesvědčil, že si má najít ostrov vlastní svobody.

Kolik paží by chtěla mít Sam?

Sam se s manželem odstěhovala na statek v České Bříze, která leží asi dvanáct kilometrů na sever od Plzně a má něco přes pět set obyvatel. Zde od devadesátých let buduje vlastní kulturní centrum. Od nikoho nic nežádá, pouze nabízí. Za neformální atmosférou jejích akcí se k ní sjíždějí hosté z celé republiky. Ocitnou se v rodině, která je sama o sobě složitým předivem pokrevních i nepokrevních vazeb. Sam píše, maluje, vytváří objekty, s překvapivě dobrými výsledky fušuje i do architektury. A při tom všem vede galerii, pořádá rezidence a workshopy, vydává časopis. Svou představu o kultuře ovšem vždy chápe i jako programovou kultivaci mezilidských vztahů.

Ukázka z výstavy Sráče Sama Jemná rukodělba čili Sráč Sam v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci – pohled do výstavy, foto: GHMP

Na výstavě v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci však spolu s kurátorkou a její dlouholetou spolupracovnicí Denisou Bytelovou tuto pořadatelskou a komunitní část jejích aktivit nechaly stranou. Hned zkraje autorku představily pouze coby vyučenou šičku, aby k tomu pak opakovaně odkazovaly vyšíváním kreseb do papíru, užíváním šablon podle střihů nebo evokací textilní dílny. Dalším reáliím z jejího života se ovšem záměrně vyhnuly. Umění zjevně nechtěly zatížit popisnostmi. Tím by popřely přístup Sráče Sama ve vlastní tvorbě, přístup, který je především básnivý, využívající náznaků a metafor – k tělu, k jeho normativnímu pojímání, ke zmechanizovanosti či k ženskosti. Cílem autorky je transformovat vjemy, prožitky a postoje do poloabstraktního tvarosloví. To sice mnohé skryje, ale zároveň diváka ponouká, aby opustil kategorické posuzování ve stylu otázky „Co to znamená?“ a sestoupil na nejistější úroveň, v níž je důležité s metaforami vnitřně naložit a stát se aktivními „diváky-básníky“.

Po odchodu z výstavy Rozdíl v otázce jsem o Sam uvažoval. Na mysli mi vytanul obraz bohyně Kálí se čtyřmi pažemi. Kolik paží by chtěla mít Sam? Z osobní zkušenosti soudím, že by se nespokojila s konvenčním počtem. Sedm a čtvrt? Obohacen touto vizí jsem vstoupil do pražského tranzitdisplaye, kde všechny stěny výstavy o Ester Krumbachové zdobí monumentální kresby mnohorukých (!) okostýmovaných figur.

Jemná rukodělba čili Sráč Sam v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci - pohled do výstavy Fotografie z výstav Ester Krumbachové a Sráče Sama, foto: tranzitdisplay a GHMP

Ester, která k nám pořád promlouvá

V pražském tranzitdisplayi jsou specialisty na práci s archivy. V posledních letech se navíc soustředili na debatu o roli žen ve společnosti a kultuře. Na výstavě o Ester Krumbachové se protíná obojí. Vydobyla si uznání v oboru, kterému do té doby téměř výhradně vládli muži. A nejen to. Spolu s Věrou Chytilovou, s níž spolupracovala na několika filmech včetně Sedmikrásek (1966), je dnes považována za průkopnici ženského pohledu na to, co může sdělovat a jak může vypadat film.

Jedinečnost výstavy o její osobnosti spočívá už jen v tom, že kurátorky Edith Jeřábková a Zuzana Blochová jako vůbec první mohly vybírat z pozůstalosti paní Ester. Vybraly ukázky z textů a dopisů, vystavily kresby, návrhy kostýmů, šperky-amulety, fotografie z natáčení filmů i zcela soukromé polaroidy. Výsledkem je mimořádně vrstevnatý obraz umělkyně pronikavého úsudku, kritických postojů, ale také bohaté imaginace, emocionálního prožívání, utrpení, nasranosti i smyslu pro humor. Už pouhý dopis adresovaný vlastním kočkám je dojemným dokumentem o lásce člověka ke zvířeti, který by si jednoznačně měl přečíst racionálně bezcitný předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, aby pochopil, že i zvířata mohou „umírat“.

Ukázka z výstavy Ester Krumbachové Pohled do výstavy Ester Krumbachové v pražské galerii tranzitdisplay, foto: tranzitdisplay

Jakkoli je mnoho materiálu na výstavě vysloveně intimní povahy – dotýká se autorčiných nemocí či lásky k alkoholu – jeho prezentace není motivována bulvárním zájmem, nýbrž snahou postihnout průniky života a tvorby za podmínek, kdy Krumbachová byla donucena se stáhnout z veřejného života. Není překvapivé, že se mezi nimi vyskytne i reflexe možností ženy. Například v ukázce z nedatovaného filmového námětu (sic!) píše: „Všechno, co jsme měly, bylo totiž podmíněno jen mládím a krásou. Zatímco i staří a oškliví muži si klidně vládli. A teď konečně nastala doba pro nás staré a ošklivé ženy, abychom mohly natočit tento film. Nejenom výlučně o mládí a kráse, ale hlavně o tom, co všechno musela udělat žena, aby se vydrápala mezi lidi, kterým se jinak říká homo sapiens.“

Organickou součástí této v základu „archivářské“ výstavy jsou rovněž práce dnešních vizuálních umělců se vztahem ke světonázoru Ester K. Právě díky jejich příspěvkům z archivu vyskakují náměty a přístupy, které pozvaní autoři, autorky a jejich kurátorky považují za inspirativní pro současnost. A zpětně ukazují, že Krumbachové feminismus, zájem o tělesnost, smyslovost a magičnost mají své pokračovatelky a pokračovatele.

Paralel mezi oběma výstavami je přitom překvapivě víc, než jsme zmínili na začátku. Obě autorky vycházejí ze svých „ženských profesí“ kostýmní návrhářky a švadleny, u obou hrají roli v uchopování jejich „ženského hlediska“. Zároveň nám expozice představují autorky stažené z veřejného života; u jedné fakticky a nedobrovolně, u druhé kvůli výstavě a z vlastního rozhodnutí. V obou případech to má za důsledek, že je s námi komunikováno intimně o osobních tématech a křehkých vztazích mezi životem a uměním. Proto stojí obě výstavy za naši pozornost především.

Sráč Sam: Rozdíl v otázce.
Colloredo-Mansfeldský palác, Galerie hlavního města Prahy.
Výstava potrvá do 25. února.

Ester Krumbachová. Sněžný muž – Nosit amulet – Zamotávat archiv.
tranzitdisplay, Praha.
Výstava potrvá do 21. února.

Související