Glosa: Magnesia Litera a hrátky na písečku
Letošní ceny Magnesia Litera, jejichž vyhlášení připadá na tuto neděli, se po dvou pandemických letech odehrávají ve standardních termínech a podmínkách, včetně přenosu na ČT artu. Některé detaily stojí za glosování ještě dřív, než budou známí letošní laureáti.
Jakákoliv soutěž roste s tradicí, ale také by její organizátoři měli mít schopnost původní myšlenky korigovat, pokud se ukazují jako neproduktivní. Magnesia Litera takovým procesem prošla, ovšem na pořadu dne je podle mě nové kolo inovací. Protože některé skutečnosti jsou stěží obhajitelné.
Vpravdě surrealistická kombinace „náhodného setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“ je znovu patrná v kategorii Litera za naučnou literaturu. Letos v ní figurují tyto publikace: Martina Pachmanová – Civilizovaná žena. Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury; Jaroslav Rokoský – Útěk z Leopoldova I.-III. Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu; Jan Žďárek – Ohroženi hmyzem? Neobvyklá setkání po 40 letech. Stačí se podívat na složení poroty: zasedá v ní výtvarná kurátorka a organizátorka (Lenka Lindaurová), ta skoro určitě navrhla Civilizovanou ženu; zasedá v ní historik (Jan Kalous), ten určitě „hodil do placu“ Útěk z Leopoldova; zasedá v ní biolog (Stanislav Komárek), ten skoro jistě navrhl Ohroženi hmyzem? Jak chcete tyto publikace poměřovat? Co ví Lindaurová nebo Kalous o hmyzu? Co ví fyzik David Píša (další člen poroty této kategorie) o setrvalém feministickém usilování historičky umění Pachmanové? Zkrátka: tato kategorie poměřuje nepoměřitelné a v rámci soutěže se stává jakýmsi etalonem přibližnosti.
Náhodné setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole? Knihy soutěžící o letošní Literu za naučnou literaturu, repro: ČT art
Když jsme u poroty Litery za naučnou literaturu, tak její pátou, a dosud zde nezmíněnou členkou je literární historička Zuzana Říhová. Je to táž žena, jejíž román Cestou špendlíků nebo jehel je nominován v kategorii Litera za prózu, v níž se nachází i román Amáliina nehybnost Kateřiny Rudčenkové, pro změnu členky poroty Litera za poezii. Dá se pochopit, že organizátoři při jmenování porot nemohou vědět, že jejich členové se mohou díky své vlastní tvorbě stát nominovanými aktéry klání. Pokud však tato situace nastane, má status soutěže takovéto porotce nahradit jinými. Protože být pod jednou hlavičkou porotcem i soutěžícím je podivnost nepřispívající ke kreditu akce.
Teď trochu z jiného soudku. Užitečné internetové periodikum Kanon na literaturu přináší vesměs týden co týden věcné komentáře především k tuzemské ediční a nakladatelské praxi. Poslední březnový den letošního roku ovšem trojice literárních vědců a editorů, kteří jsou pod „Kanonem“ podepsáni (Jiří Flaišman, Michal Kosák a Michael Špirit) přešla k humoru, což si mohli odpustit, neboť tím veřejně deklarovali, že neskonale silnější jsou v editorské a textologické specializaci, než ve vyrábění legrace.
Totiž: předloni 17. září zveřejnil Kanon text Prohlášení k cenám Magnesia Litera, pod nímž se nachází tyto podpisy: Dr Rajendra Chitnis, University of Oxford, Dr Peter Zusi, University College London. „Na fotografii vítězů všech kategorií Ceny Magnesia Litera za rok 2019 je zarážející absence žen. Jako zahraniční vědce, kteří český akademický a literární život soustavně sledují, nás takový výsledek překvapil, protože v žádné z kategorií neodráží českou literaturu za rok 2019 tak, jak ji známe. K našemu údivu tento výsledek, pokud je nám známo, nevyvolal širší veřejnou diskusi nebo reflexi a byl jednoduše považován za objektivní výsledek odborného hodnocení,“ začínají text zmínění autoři. Oba jsou na internetu k dohledání – jak jejich pozice, tak publikační činnost.
Redakce Kanonu na literaturu k tomu hned v tentýž den připojila svoji poznámku, v níž mimo jiné rozumně stojí: „Knižní ceny Magnesia Litera nejsou žádným celkovým obrazem české literatury. Je to záslužná, ale dílčí soukromá aktivita založená na spolupráci jen s těmi nakladatelstvími, která do této soutěže své produkty přihlašují. Kdyby se vedle vyhlašovaných cen zveřejnila zpráva o tom, kdo Literu neobesílá – a co tedy zůstává stranou zájmu všech devíti porot – vznikla by mapa, která by o dění v české literatuře podávala výmluvnější obraz než ona nehybnost vysílaná v televizi (resp. fotografie tuto parádu dokumentující), a ženský prvek by v ní rozhodně nechyběl.“
Na tento dvojblok letos 31. března redakce „Kanonu“ navázala příspěvkem Prohlášení k cenám Magnesia Litera 2. „Oč nám jde ale především, skandální není jen podíl mužů a žen v porotách a mezi nominovanými, ostudný je také jejich věk,“ praví se v textu, pod nímž jsou podepsány dvě „vážené britské emeritní bohemistky“, konkrétně „Dr. Henriette Küntová (Edinburgh) a Dr. Emmeline Litterová (Manchester)“. „Mezi vybranými jsou pouze tři osoby, které mají prokazatelně nárok na starobní důchod, což opět neodpovídá početním proporcím důchodců v české společnosti a ani v tamní psané tvorbě. (Mimo jiné ti tři důchodci jsou zase muži, jako by ženy v důchodovém věku již pro Magnesii Literu neexistovaly.) Jak by ne, když nominace byly uzurpovány pro lidi narozené v osmdesátých letech. A ani tomu se nelze divit, vždyť v komisích převažují zas hodnotitelky a hodnotitelé, jejichž rok narození spadá do let sedmdesátých. Zde se již jasně odkrývá souručenství dvou velmi, ale velmi sporných generací,“ praví bohemistky, jež dle všeho neexistují. Dohledat totiž nejdou.
Což o to, různá mimoliterární, obecněji mimoumělecká zohledňování, jež jsou patrná (nejen) v tuzemských uměleckých cenách, stojí za demaskování. Citovaná verze pražského bohemistického a akademického humoru se však svou před-aprílovou snaživostí nachází právě na úrovni toho, na co chce upozornit.
Všechno výše glosované má jeden společný rys – jsou to úkazy z nepočetné scény, kde téměř každý zná každého a hrají se tu více či méně pochopitelné, někdy i docela nevkusné hry, nezřídka vysloveně osobního charakteru. S tímto vědomím je třeba veškeré to dění posuzovat. A o to víc se soustředit na knihy samotné.
