Plavba na vlnách krásného literárního podivna. Zakousněte se do nevídaného perníku

„Perník Harriet Leeové vás nepohladí po dušičce. Není v něm zapečená žádná nostalgie, žádné ozvuky nevinného požitkářství ani předškolního veselí. Není pokorný ani vysušený.“ Tak britská spisovatelka Helen Oyeyemi (* 1984) začíná svůj příběh o matce, která vypráví své dceři pohnutou rodinnou historii. Pekařský výrobek je od začátku něčím víc než produktem určeným ke konzumaci. Je artefaktem. Symbolem, metaforou. Je strojem času. Je živý. Krásný i strašlivý. Nikdy nevíte, co s vámi udělá a kam vás jeho konzumace zavede. „Jako byste si pochutnávali na samotném srdci vyrvaném z člověka, který hrozně ublížil vaší lásce a myslel si, že mu to projde… Jste génius. Navěky jste mi zničila život. Děkuji vám,“ dozví se také Harriet Leeová a s pokorou svůj úspěch přijímá.

Ovšem samotný Perník je všechno, jen ne pokorný a čekající, co si z něj čtenáři vezmou. Oyeyemi splétá slovo za slovem, neustále překvapuje odbočkami, surreálnými detaily a vůbec je suverénní královnou vlastního světa.

Obálka nejnovějšího čísla literárního měsíčníku Host s Helen Oyeyemi na obálce. Uvnitř čísla je pak s autorkou obsáhlý rozhovor, repro: ČT art

Vítejte v rodině

Vše přitom začíná jako sladkobolná historka o svobodné matce žijící v Londýně, která tak úplně nezapadá. A s matkou Margot i dcerou Perditou má Harriet poněkud obtížný, byť určitě nikoliv negativní vztah. Jenže nejen dcery, ale i rodiny obecně jsou „záhadná minová pole plná utajovaných informací“. Navíc se poměrně rychle ukáže, že striktní výklad reality v případě Harriet a její dcery naráží na své limity. Jako když se popisuje jejich pětipokojový byt bez výtahu: „Každý schod je tak vysoký, že vyjít po schodišti neznamená jen kráčet vzhůru; je taky zapotřebí skákat, šplhat po čtyřech a plazit se. Když si objednají dovážku, jsou kurýři pěkně naštvaní, a pro Margot Leeovou znamená návštěva intenzivnější tělocvik, než by jí bylo milo, ale zase má slabost pro domy, které vypadají rozumně, než se do nich vleze. Tady se v každém patře může pokochat tapetou se lvím potiskem. Když jde na návštěvu k dceři a vnučce, bere si s sebou knížku, v druhém, třetím a šestém patře si udělá zastávku a chvilku si čte.“

Podobné pasáže je radost číst – a fascinující je, že na necelých dvě stě čtyřiceti stranách na jiné než takové pasáže nenarazíte. V recenzi z The New York Times (citované i na zadní straně obálky českého vydání) stojí, že „číst věty Helen Oyeyemi je jako chytit za ocas ohromné a nezkrotné stvoření, aniž by čtenář byť jen tušil, jaké že stvoření to vlastně je“. Pronikat stavbou autorčiných souvětí je opravdu jako objevitelská cesta do krajů, kde jsou lvi a draci a děti žijící ve studnách a rodičovské schůzky a perník a milion dalších věcí. V té samé recenzi se dále dočteme konstatování, že v moderní literatuře často nebývá problém přeskočit pár vět, řádků, odstavec, ovšem ne u Perníku. Nehrozí sice, že by vám utekl zásadní zvrat, ale je těžké si představit, že by si někdo dobrovolně krátil potěšení, které četba přináší.

Od subjektivního, ale stále ještě v realitě ukotveného pobaveného přehánění a pábení se však Helen Oyeyemi brzy odráží mnohem dál. Když totiž Perdita upeče rodinný perník sama, má to následky. Možná upadne do kómatu, možná odcestuje do matčiny a babiččiny rodné země. Harriet každopádně bude muset hodit řeč nejen s jejími hračkami, ale i s ní, aby zjistila, jak bude jejich vztah probíhat dál.

Všichni jsme z Andersajtánie

Harriet se narodila v Andersajtánii, hrdé zemi, která se kdysi dávno rozhodla odříznout od nevděčného světa. Oficiálně ji uznaly pouze tři země: Česká republika, Maďarsko a Slovensko – přičemž dvě posledně jmenované toto uznání posléze odvolaly. Dokonce jsou snahy překlasifikovat Andersajtánii na ryze imaginární stát! Dohadovat se, jestli je Andersajtánie jen metaforou nebo parodií některé reálnější země, je přitom zbytečné. Jak napovídá už motto Perníku, převzaté ze středověké anglické básně Sir Gawain a Zelený rytíř, a jak připomíná znovu překladatel Petr Onufer ve svém doslovu, nemáme zde co do činění s románem, nýbrž s romancí, jejíž vztah k realitě je volnější a blíží se spíše mýtu či alegorii.

Je to vidět nejen na zápletce plné barvitých epizod, které místy připomínají dokonce až animované kraťasy, jimiž Terry Gilliams propojoval skeče svých kolegů z Monty Pythona (ano, máme na mysli třeba slavné lovení domů), ale i na místopisu Andersajtánie, jejíž obyvatelé se potýkají se vzdáleností „byrokratickou“ a pak subjektivní, kdy krajina jakoby brání v pohybu i víře v jeho možnosti a orientační body jsou zvláštní. Jsou to „dřevák velikosti karavely, pozůstatek z dob obrů“, veliký čertík z krabičky, rozbitý tkalcovský stav a nakonec vyschlá studna, které se říkalo Gretelina, ale nevázal se k ní žádný příběh… Je to dokonalá krajina starých rytířských questů, jen v ní nežijí poddaní feudalismu, nýbrž dickensovsky nespravedlivého kapitalismu.

Objevování té krajiny a její podivná logika, ovšem i chování Andersajtánců jsou magickým zážitkem v nejlepším slova smyslu. Harriet prochází historkami a neustále se vracející symbolikou třetích znamení. Zažívá vzestupy i pády, ztrácí svou mytologickou velikost i kořeny a stává se pouhou učitelkou pečící perník… a znovu vše získává. Stále přitom hledá svůj svatý grál, jímž může být dávná (snad dokonce lidská, ale spíše ne) přítelkyně Gretel, nebo jen prostá láska. Cestou přitom naráží na nádherné životní pravdy, jako že když dojdou čtenáři knihy, vždycky může číst lidi, nebo že nikdy není pozdě na to začít hrát si s panenkami, a hlavně: Všichni jsme tak trochu Andersajtánci v exilu, protože „andersajtánství celkem neškodným způsobem pramení z pocitu odcizení vůči každému aktuálně známému typu společnosti“.

Perník, který je vystavěný jako vtahující literární bludiště, je tak paradoxně knihou, v níž je velmi snadné se najít. Potenciálně závažné existenciální proměny by však neměly nikoho odradit od zkoumání onoho zábavného bludiště, neboť vytříbenější zážitek najdeme jen těžko.

Obálka českého vydání Perníku, repro: Argo