„Dvorní básnířka Twitteru“ přechází ve svém románu z beztvarých glos k rodinné tragédii

Před publikací románové prvotiny byla Patricia Lockwood (* 1982) už dost známá díky úspěchu svých memoárů o dospívání v rodině luteránského kněze Priestdaddy (2017) a také – především – díky působení na Twitteru; přezdívá se jí „dvorní básnířka Twitteru“; momentálně má na této platformě přes sto tisíc sledujících. Autorčino virtuální působení rovněž výrazně ovlivnilo její román No One Is Talking About This, který do češtiny pod názvem Nikdo o tom nemluví invenčně přeložila a doslovem vybavila Jana Hejná.

V době, kdy sociální sítě a internet zásadně ovlivňují lidské životy (od výběru sexuálních partnerů po prezidentské volby), lze očekávat, že se jim nebudou vyhýbat ani prozaici a prozaičky. Postmoderní americký klasik Thomas Pynchon kupříkladu ve svém dosud posledním románu Výkřik techniky (2013, česky 2017) prozkoumával spolu se svou hrdinkou hlubiny takzvaného deep webu; fenoménu dětských internetových hvězd se v právě česky publikovaném románu Děti nade vše věnuje Francouzka Delphine de Vigan. V knize Patricie Lockwood však internet prostupuje vyprávění komplexněji.

Hrdinka knihy je, tak trochu jako samotná autorka, slavná díky svému působení na internetu, jejž zde Lockwood překřtila na portál. Populární se stala, když do portálu napsala: Může mít pes dvojče? Zpočátku protagonistka před čtenářem vystupuje mlhavě. První část prózy je tvořena na pohled beztvarým sledem krátkých, oddělených a kauzálně velmi volně propojených odstavců, jež upomínají na tweety a statusy nejen formou, nýbrž i jistou nahodilostí, kdy člověk jednoduše popisuje to, co se (mu) děje, aniž by se staral, jak a zda to bude držet pohromadě.

Od prvních stránek jsou výrazně určující ironie a sarkasmus, které v textu fungují na více úrovních. Ve světě sociálních sítí už totiž „holá“ ironie nestačí, neboť je v záplavě tweetů, „memíček“ a neustále zdůrazňované nadřazenosti přispěvatelů demaskována, podrývána i sama ironizována. Ironickému tónu podléhá zprvu vše, čeho se vyprávění dotkne – zápisky týkající se osobnosti protagonistky, její „kariéry“ (už způsob, jímž získala věhlas, je přece dost zarážející) či zmínky o protagonistčině sestře, která „vedla život o dvě stě procent méně ironický, než byl ten její“.

Obálku českého vydání navrhl Ivan Brůha, repro: Odeon – Euromedia Group

I když Nikdo o tom nemluví vezme do rukou čtenář, jenž je s Twitterem a dalšími sociálními sítěmi sžitý (a kdo není, dost pravděpodobně román rychle odloží), zvolený způsob narace se mu zprvu může jevit jako problematický. Jednak není tak docela snadné odpovědět na otázku, proč si kvůli amorfní změti zápisků pořizovat knihu, když je většina z nás podobnému zážitku – navíc útočícímu na více rovin vnímání než pouhá slova – den co den vystavována na „skutečném“ internetu. Jednak se mnohé odstavce jeví samoúčelně; fungují sice jako sarkastický šleh, coby vtip, ovšem dohromady vytvářejí změť.

Uvedené pochybnosti se počnou rozptylovat v druhé části díla, kde vyprávění odstupuje od beztvarosti a těkavosti, ačkoliv formálně zůstává roztříštěné do drobných útvarů. Ukáže se totiž, že nenarozená dcera protagonistčiny těhotné sestry je postižena vzácným Proteovým syndromem. Ironický způsob stavění se ke skutečnosti (filtrované portálem), který dominoval první části, ustupuje do pozadí tím, jak se protagonistka spolu s rodinou soustředí na každé nadechnutí novorozeněte, protože dobře vědí, že zanedlouho přijde nadechnutí poslední.

Patricia Lockwood pózuje, listopad 2021, zdroj: Twitter – Patricia Lockwood

Díky druhé polovině získává skrumáž roztříštěných zápisků z první poloviny zpětné opodstatnění – ukáže se, že zvolená poloha je v románu testována a problematizována, nikoli pouze předváděna. Nikdo o tom nemluví není bezchybným románem a rozhodně jde o knihu, u níž čtenář potřebuje s vypravěčkou (a s autorkou) sdílet určitou (generační) zkušenost. Zároveň je to dílo, jehož životnost a naléhavost – jak v doslovu naznačuje Jana Hejná – bude dost pravděpodobně s postupem času slábnout. Přesto se po dočtení jeví debut Patricie Lockwood jako dílo hodné pozornosti. Virtuální prostor se zde organicky prostupuje s realitou (máme-li tendenci trvat na tomto rozlišení), a to do té míry, že jej nelze nijak lacině odsuzovat ani demaskovat. Možná je to stav, jejž bychom mohli promýšlet hlouběji – třeba i neironicky…