Povídky Dory Čechové nabízejí ne zcela obvyklý pohled na vztahy mezi ženami a muži

Novinka Dory Čechové (* 1971) obsahuje devět povídek a nese název Ženy, které potřebují muže. Ústředním tématem většiny textů je vztah mezi muži a ženami. Na záložce čteme doporučení od Ivany Myškové – rovněž pozoruhodné povídkářky. Podle ní Čechova „ještě věří ve velké příběhy a na malé ploše je vypráví sympaticky a úsporně“. A skutečně: První povídka, Husky, pokrývá široké časové období, sahající z relativní přítomnosti až do dob minulého režimu. Autorka zde odkrývá některé motivy, jež se budou na následujících stránkách opakovat – například emigraci – a zároveň můžeme po dočtení povídky vytušit, že spisovatelka nezachycuje „pouze“ určité klíčové momenty vztahů, v nichž se koncentruje víc, než by se na první pohled zdálo, což je model hojně využívaný současnými povídkáři. U Čechové se vztahy vyvíjejí, proměňují, vrství; zachycuje aktéry a jejich interakce komplexně.

O to více překvapí, když ve sbírce opakovaně narážíme na to, s jakou lehkostí se zde ty vztahy počínají. Dva do té doby víceméně neznámí lidé si v jediné větě odhalí své city i plány. V povídce Dům po babičce v retrospektivní pasáži čteme o tom, jak se protagonistka seznámila se svým budoucím manželem. I když se jen potkávali na cestě do práce, při první příležitosti jí „dlouhovlasý kluk“ řekl: „Jsi moc pěkná. Chci se o tebe starat, vezmu si tě.“ Vztahy jsou zde tedy často navazovány rychle a jaksi fatálně – a zřejmě proto se od nich protagonisté nedokážou odpoutat, i když je jasné, že by to pro ně mnohdy bylo úlevné.

Čímž se dostáváme k dalšímu rysu těch povídek. Název knihy naznačuje, že ženy jsou zde v závislé pozici. Čtenář současné české prózy, v níž téměř dominují silné ženské hrdinky, si možná zprvu pomyslí, že u Čechové půjde o ironii. Není tomu tak. Ženy jsou zde často vykresleny jako ty, které jsou k mužům připoutány. Ba jsou ve vztazích – alespoň na první pohled – nezřídka vylíčeny jako „ty horší“, ty, které partnerům překáží v jejich plánech, ty, které umějí jednat bezcitně. Vyskytují se tu samozřejmě výjimky, ale zmíněná tendence svazku Ženy, které potřebují muže v kontextu současné české prózy zarazí.

Předností textů Dory Čechové je, že postavy bývají zachyceny se svou minulostí, svými traumaty, se svými pro i proti, a tak většina zdánlivě černobílých rozvržení brzy získává polotóny. Snad s výjimkou povídky Jaša o manželském páru, který si rád dopřává dobré jídlo. Jaša s Bohumilem si to mohou dovolit: On vydělává hodně peněz, ona se stará o domácnost a zdokonaluje se v kuchařských dovednostech. Když Jaša potká bývalou spolužačku, obletovanou a pohlednou, chce se před ní vytáhnout. Závěr tohoto příběhu nebudu vyzrazovat, nicméně pointa je zde dost jednoduchá, předvídatelná, jde o nejslabší číslo knihy. Jinak jde o texty suverénní jak stylisticky, tak kompozičně. Zároveň soubor působí celistvě, jako promyšlená sbírka, nikoli jako snůška textů, jež se časem nakupily v šuplíku.

V současné české literatuře má Dora Čechova nejblíže asi k Lidmile Kábrtové, jež nedávno vydala Čekání na spoušť, knihu sestávající z devíti textů, které jsou sice propojené, ale obstojí samostatně. Čtenář, který oblibuje intimně laděné povídky, tak má do nového roku o dobrou literaturu postaráno.

Obálka její letošní, v pořadí třetí knihy vydané nakladatelstvím Labyrint, repro: Labyrint