Co dělají digitální technologie s mozky dětí. Odbojář Klecan nebyl zrádce. Draze zaplacený levný textil

Knižní sedma je sérií tipů/anotací pro lepší orientaci na trhu. Některé tituly jsou „venku“ docela krátce, některé už delší dobu. Postupujeme tak úmyslně, neboť nemalá část loňského i letošního roku nebyla vinou pandemie provozně normální a leccos vydaného bohužel jen tak prošumělo.

Dáváte dítěti do ruky tablet?

Mary Aiken je profesorkou kyberpsychologie – tedy oboru, který studuje vliv technologií na lidské chování – na Capitol Technology University ve Washingtonu. A působí i na některých dalších vysokých školách a spolupracuje s několika institucemi. Před pěti lety publikovala knihu The Cyber Effect, která podstatně zvýšila autorčin kredit a dočkala se uznalého ohlasu. České vydání nese titul Nebezpečný efekt. Knihu lze přiřadit do „ranku“ publikací upozorňujících na rizika spojená s používáním technologií (za reprezentanta takových varování může být – z toho, co česky vyšlo – považována Digitální demence německého neurovědce Manfreda Spitzera). Mary Aiken v Nebezpečném efektu na základě zevrubného sběru materiálu apelativně upozorňuje – podobně jako Spitzer – co mohou digitální technologie provádět především s dětskými a dospívajícími mozky. Autorka sice formulovala své závěry v polovině minulého desetiletí a od té doby „prosíťování“ životů dále postoupilo, avšak její uvažování v souvislostech (např. jaký vliv má internet na sex, na vnímání vlastního zdraví, na sebehodnocení atd.) činí Nebezpečný efekt akceptovatelný a využitelný i na konci roku 2021. Pro představu jedna krátká citace: „Základní problém podle mě spočívá v moderním názoru (nebo mylné představě), že děti musejí být neustále vytížené a něčím zaměstnané. Sedátko Apptivity Seat bylo navrženo tak, aby uvězněnému bloumajícímu dítěti nezbylo, než být uchváceno technologiemi. Podobný přístup uplatňují rodiče nebo pečovatelé, když dají batoleti do ruky tablet ve snaze vyšetřit si pár minut pro sebe. (…) Opakovaně bylo dokázáno, že zcela zásadních je minimálně šedesát minut denně strávených nestrukturovanou hrou, kdy se dítě baví samo nebo s jiným dítětem, tedy bez zapojení dospělých nebo technologií. Právě při rozhodování a řešení problémů uplatňuje vlastní představivost a kreativitu.“

Klára Kašparová je podepsána pod layoutem svazku, repro: Zeď

Plodný, dravý a lidový dramatik

David Drábek (* 1970) náleží k nejpilnějším, nejhranějším a dá se i říci k nejodvázanějším českým dramatikům polistopadové éry. A také k nejvydávanějším. Například před deseti lety publikovalo nakladatelství Akropolis svazek Aby se Čechům ovary zachvěly, který obsahoval autorovy hry z let 2003–2011. Objemná, velkoryse pojatá a graficky veselá kniha Play Drábek nese podtitul Hry a adaptace z let 2010–2020, opět jej vydala značka Akropolis, opět jej edičně připravila literární vědkyně Lenka Jungmannová, takže návaznost je zde zřejmá. Play Drábek obsahuje autorovy původní hry Noc oživlých mrtvol v televizní country-show Beverlyho Rodrigueze, Velká mořská víla, Kanibalky: Soumrak samců a Kanibalky II: Soumrak starců + libreto k muzikálu Elefantazie. Doplňme, že poslední tři jmenované kusy jsou dosud na repertoáru Městských divadel pražských (MDP), kde je Drábek také kmenovým režisérem. Původní hry v knize doplňují autorovy úpravy Beaumarchaisovy Figarovy svatby, Šamberkovy komedie Jedenácté přikázání a fantasy příběhu Jamese Matthewa Barrieho nazvané Peter Pan a oceán naděje (i tento titul, pod stručnějším názvem Peter Pan, se v MDP hraje). Za Drábkovými texty následuje obrazová příloha reprodukující některé z autorových facebookových statusů, dále se ke konci knihy nacházejí tři studie a několik zdravic, neboť kniha byla zamýšlena k autorovým padesátinám (vyšla však až nějaký čas po nich, ale to v tomto případě nebylo nic tragického). A ještě několik veršů ze zdravice režiséra Jana Hřebejka: „David Drábek/ Je blázen, kterému rozumím/ Milovník kýče a originální člověk přitom/ Jeden z nejvtipnějších lidí, co znám/ Básník a ohňostrojvůdce/ Samorost a samožer/ Rodinný typ samotáře/ Srdcerváč a srdcechlácholič…“

Živá grafická úprava svazku je dílem Martina Peciny, repro: Akropolis

Když Budapešť byla velké město

Otevření nové edice nakladatelství Academia, která dostala název Historie měst a území, připadlo práci věhlasného amerického historika maďarského původu Johna Lukacse (1924–2019). Zaměřoval se na dějiny dvacátého století a dosud od něj česky vyšly tři knihy. Publikaci Budapešť 1900. Historický portrét města a jeho kultury Lukacs psal v druhé půli osmdesátých a snažil se v ní, vysvětluje, „zkomponovat portrét města z mnoha rovin, včetně fyzického popisu a popisu života různých skupin obyvatel“. Nalezl zásadní důvody, proč se o takový portrét pokusit: „V roce 1900 byla Budapešť nejmladší evropskou (a s výjimkou Chicaga možná i světovou) metropolí. V průběhu pětadvaceti let se její populace ztrojnásobila, počet domů zdvojnásobil a město pulsovalo fyzickou a duševní energií. Mimo jiné se tím podstatně odlišovala od svého tehdejšího dvojčete, druhého hlavního města rakousko-uherské monarchie, Vídně roku 1900…“ Lukacs výklad rozdělil do sedmi kapitol, v nichž přibližuje atmosféru Budapešti té doby, její výstavbu a infrastrukturu, sociální a národnostní složení, politickou moc, která se ve městě koncentrovala, kulturní život a umělecký potenciál. Poslední dvě kapitoly už ovšem směřují k nedaleké budoucnosti, neboť Budapešť po první světové válce ztratila svůj kosmopolitní vliv a drajv. Svazek obsahuje řadu černobílých ilustrací, buď fotografií nebo reprodukcí výtvarných děl.

Grafickou úpravu edice navrhl a obálku zpracoval Aleš Douša, repro: Academia

Ten, jemuž cejch dal Julius Fučík

O této knize se v posledních týdnech docela mluví. Přináší totiž jiný náhled na osobnost dělnického aktivisty, interbrigadisty bojujícího ve španělské občanské válce a posléze protinacistického odbojáře Jaroslava Klecana (1914–1943). Julius Fučík o něm ve své Reportáži psané na oprátce mimo jiné napsal: „O práci mezi inteligenci (Národně revoluční výbor české inteligence – pozn. red.) řekl Klecan vše. Neměl jsem první dny v Petschkově paláci právě lehké. Ale toto byla nejtěžší rána, kterou jsem tu dostal. Očekával jsem smrt, ne zradu. A ať jsem soudil jakkoli mírně, ať jsem uvažoval o všech polehčujících okolnostech a ať jsem si připomínal vše, co Klecan nevyřkl, nemohl jsem najít jiného slova; byla to zrada. Ne pouhé zakolísání, ne slabost, ne zhroucení člověka k smrti mučeného a hledajícího úlevu v horečce, nic, co se dá omluvit.“ Spisovatel a diplomat Marek Toman (* 1967) před třemi lety publikoval román Oko žraloka, v němž čerpal z Klecanova života, ale notně v něm fabuloval (například, že Klecan protektorát přežil). Po vydání Oka žraloka se k Tomanovi začaly sbíhat další materiály, které Fučíkovy vývody zpochybňovaly. O tomto vývoji Toman píše zhruba v první čtvrtině knihy. Prostřední, nejrozsáhlejší blok náleží epistolárnímu objevu – dosud nezveřejněným dopisům, které Klecan psal své španělské lásce Paquitě z francouzských koncentráků v letech 1939–1941. A poslední částí publikace je Klecanův portrét-studie, který sepsal David Majtenyi (* 1976), jenž působí v Archivu Národního muzea coby kurátor sbírek Archivu Muzea dělnického hnutí. Kniha jako celek chce tedy být svého druhu rehabilitací člověka, který ve veřejném povědomí žije jako zrádce.

Grafické úpravy knihy se ujal Jakub Troják, repro: ČT art

Málo vídaný konzervativec

Roger Scruton (1944–2020), byl pozoruhodný britský, konzervativně založený filozof, estetik, politolog i hudebník; ovšem napsal také třeba knihu o víně, která byla jednou z řady jeho prací, jež se dočkaly i českého vydání. U nás byl relativně soustavně publikován mimo jiné proto, že tu měl řadu přátel. Pomáhal tuzemským disidentům v časech komunistického Československa; dokonce se učil česky. Byl to svérázný a citlivý muž činu. Ve zdejším tisku s ním vyšla řada interview. Ale rozhovor, který s ním vedl irský filozof, spisovatel a publicista Mark Dooley (* 1970), je jiný šálek čaje: je to zevrubný knižní dialog; základem pro něj bylo tři dny trvající povídání si v březnu 2015 – a následující rok kniha v originále vyšla. Hovory s Rogerem Scrutonem ovšem nejsou běžným svazkem typu otázka – odpověď. Dooley už totiž předtím napsal o Scrutonově díle dvě knihy a Hovory mají podobu víceméně portrétu členěného do čtrnácti kapitol, s četnými citacemi nabranými právě během těch tří dnů. Tuzemský čtenář zde najde i pasáže věnované filozofovi Janu Patočkovi a podzemním intelektuálním aktivitám během normalizace.

Autorem obálky je Jiří Mičkal, repro: Books & Pipes

Varování před vládou silné ruky

Z dosud vydaných svazků edice Crossover nakladatelství Argo, která přináší překlady důležitých knih o společenských, politických, ekonomických či technologických trendech, je svazek Mýtus silného vůdce. Pojetí politického vedení v moderní době nejobjemnější. Archie Brown (* 1938), náležející k nejpřednějším britským politologům, mimo jiné emeritní profesor na Oxfordu, v rozsáhlých kapitolách vytyčuje různé typy vůdců: demokratičtí vůdci, redefinující vůdci, transformační političtí vůdci, revoluční vůdci, totalitní a autoritářští vůdci. Speciální kapitolu věnuje sebeklamům „silných vůdců“ v zahraniční politice – dokládá ji na omylech Hitlera, Stalina, Chruščova, ale také na sebeklamech, jimiž prošla britská politika. „Kult vůdce, který se vynořil ve fašistických a v mnoha (ne všech) komunistických státech, byl zhoubný. Nicméně podvědomé ozvěny toho, čemu se v nacistickém Německu říkalo Führerprinzip (vůdcovský princip) a co ve Stalinově Sovětském svazu bylo od počátku třicátých let známo jako jedinonačalije (rozhodování jediné osoby), jsou patrné i v zemích demokratických. Setkáváme se s nimi v postojích politiků a politických komentátorů, kteří do rukou nejvyšších představitelů chtějí na celostátní i místní úrovni přelít větší podíl moci,“ píše Brown v závěrečné kapitole, v níž se snaží odpovědět na otázku „jaký je žádoucí typ vůdce?“. Kniha, jež byla v originále poprvé publikována roku 2014, je zakončena autorovým doslovem s loňským vročením a speciálně napsaným pro české vydání. Brown zde načrtává některé populistické a autoritářské tendence a akty, které se udály v posledních letech.

Pod grafickou úpravou knihy včetně obálky je podepsán Matěj Růžička, repro: ČT art

Až si navléknete tričko, tak si vzpomeňte

Knihám polské reportážní školy se v našich přehledech vydaných knih věnujeme ne snad pravidelně, ale často určitě. Toto je další přírůstek. Jde o debut novináře, reportéra a cestovatele Marka Rabije (* 1974), který publikoval před pěti lety a ihned se jím vyšvihl mezi finalisty polských literárních cen. Rabij se vypravil do Bangladéše poté, co se 24. dubna 2013 na předměstí bangladéšské metropole Dháka zhroutila osmiposchoďová budova Rana Plaza, v níž byla textilní továrna; zemřelo tam 1 134 lidí, další zhruba dva a půl tisíce byly zraněny. Rabij hned na začátku reportážní knihy přibližuje čas před tragédií: bez povolení byla k původní budově přistavěna čtyři patra. „Brzy po přestavbě se ve zdech objevily praskliny, některé na půl dlaně hluboké. Několik dní před katastrofou se už budova třásla jako nemocný člověk v horečkách a ze stropů každou chvíli odpadávaly kusy omítky.“ Lidé tam už pracovat nechtěli, ale dozorci vyhrožovali ztrátou platu nebo rovnou místa. A pak se to stalo… Rabij se od těchto skutečností odrazil ke zjišťování poměrů v tamních oděvním průmyslu a vůbec v tomto odvětví jako takovém – svět je zaplaven levným textilem a ten někdo někde musí levně vyrábět. Autor hovořil s konkrétními lidmi, autenticitu posilují jeho vlastní fotografie, které při pátrání, jak se v Bangladéši věci mají, pořídil. Drobná ukázka: „Ahmed provrtával pohledem moji košili. ‚V dobách, kdy se oblečení ještě objednávalo u krejčích, dokázali zákazníci rozeznat kašmír od obyčejné vlny. Dnes to nejenže nedokážou, ale ani se na to neptají. Oblečení má hodnoty etikety, kterou k němu přišijí. Proto je dnešní móda,‘ vykládal, ‚tak nechutně předvídatelná. Když Prada a Dior nabídnou v jarních kolekcích například světle modrou, na podzim a v zimě bude právě tahle barva dominovat v nabídce Zary, H & M i GAP. A další jaro, ne-li dřív, už bude světle modrá polovina zboží v obchodech a na trzích celého světa.‘“

Autorkou obálky je Pavlína Morháčová, repro: Absynt