Tchajwanský román Dity Táborské láká víc příběhem než exotikou

Zasazování próz do více či méně exotických prostředí je v polistopadové české literatuře oblíbené. Vzpomeňme jen na mongolskou Paměť mojí babičce Petry Hůlové, Cesty na Sibiř Martina Ryšavého či třeba debut dnes již zesnulé Hany Andronikové Zvuk slunečních hodin, odehrávající se částečně v Indii. Byť tato tendence v posledních letech poněkud oslabila (nebo možná už jen nepůsobí tak neobvykle, aby byla zdůrazňována), nadále vycházejí prózy knihy zasazené daleko za hranice ČR – připomenout lze rozsáhlý „čínský“ román Hodiny z olova Radky Denemarkové či prózy Matěje Hořavy odehrávající se v rumunském Banátu, respektive v Gruzii. Nabízí se pochopitelně téměř vždy otázka, nakolik taková díla chtějí zprostředkovat zkušenost s jinou kulturou, či nakolik je v nich dané místo pouhým pozadím děje, který si snadno můžeme představit jinde – třeba i v České republice.

Obaly prvních dvou knih Dity Táborské: vlevo prvotina Malinka (2017), vpravo na ni volně navazující Běsa (2018), repro: Host

Román Černé jazyky Dity Táborské (* 1981) se odehrává na Tchaj-wanu. A byť v jeho úvodu nalezneme několikastránkový text přibližující nedávnou historii tohoto území, lze tvrdit, že o Tchaj-wan tu jde až ve druhé řadě. Autorka cílí spíše na postavy a interakce mezi nimi než na Tchaj-wan. Ostatně ve zmíněném úvodu čteme: „Černé jazyky nechtějí být historickým románem – klíčové dějinné momenty Tchaj-wanu neobjasňují, ba dokonce je ani nepojmenovávají. Bez alespoň základního povědomí o nich však mohou být některá hlediska a souvislosti příběhu obtížněji pochopitelné.“

Ústřední postavou knihy je Bao, náměstek ministra hospodářství, jemuž úspěšná kariéra vynahrazuje nepříliš fungující osobní vztahy. Má dvě děti, s jejich matkou Sedrikou však nežije a s bývalou milenkou Emmou už se schází víceméně jen proto, aby si společně zaběhali. Nadto je Bao nesmiřitelně rozhádaný se svým bratrem Taem. Celý tento vztahový spletenec, jenž je nám živě představen v úvodních částech románu, se dá do pohybu, když Sedrika onemocní, Bao se seznámí s mladou ženou jménem Hana a Baův syn se pokusí navázat zpřetrhané vztahy s otcovým bratrem a jeho rodinou. Jak slupky z cibule se pak začne odlupovat jedno rodinné tajemství za druhým a jejich odkrývání dojde i k nedávné historii Tchaj-wanu.

Dita Táborská, foto: archiv nakladatelství Host

Naznačené schéma může být čtenářům současné české prózy povědomé. Podobných příběhů o rodinných propletencích a v minulosti skrytých tajemstvích je v současné produkci plno. Jistě, ony historické milníky, o něž se příběh Černých jazyků opírá, jsou jiné než kupříkladu v románech Aleny Mornštajnové, postavy narážejí na odlišné kulturní vzorce a vyprávění je okořeněné tím, že Hana je z České republiky a na Tchaj-wanu tak působí neobvykle. Jinak však ve fabuli žádný propastný rozdíl oproti produkci pomyslného tuzemského prozaického středního proudu neshledáváme. V případě Černých jazyků se nicméně ukazuje, že když o nějakém románu prohlásíme, že spadá do pomyslného mainstreamu, automaticky tím nemusíme hodnotit jeho kvalitu. Tak jako jsou dobré a špatné historické romány nebo prózy experimentální, jsou dobrá a špatná i díla středního patra.

Sledovat debatu

Ve svých předchozích dvou románech se Táborská uvedla jako autorka, pro niž je typická jazyková a vypravěčská živelnost: Často střídá vypravěčské formy, dynamicky přepíná z jedné postavy na druhou. I v Černých jazycích najdeme častá formální ozvláštnění. Opět se tu přechází mezi ich-, du- a er-formou a vypravěčská perspektiva klouže mezi několika postavami. Oproti předchozím knihám (především Běse z roku 2018) však Táborská na vypravěčské živelnosti přece jen ubrala – ku prospěchu věci. Zatímco v Běse jako by mnohdy chtěla předvést, co všechno s jazykem a způsobem vyprávění dovede, respektive co všechno si může dovolit (a ve výsledku to působilo samoúčelně), zde ono přepínání mezi vypravěčskými formami nepůsobí nerušivě, předvádivě. Román se tak jednak výborně čte, jednak – a to je důležitější – jsou postavy a události, jimiž ty figury procházejí, věrohodné. A ony kulturní a historické souvislosti nepůsobí jako předžvýkané schéma, nýbrž jako organická hmota dynamicky tvarující osudy jednotlivých protagonistů.

Je sice mimo rozlišovací schopnosti většiny českých čtenářů odhadnout, nakolik se autorce podařilo vystihnout prostředí Tchaj-wanu, ale při čtení se vše jeví jako uvěřitelné. Ostatně Dita Táborská působí od roku 2018 na zastupitelském úřadě ČR v Tchaj-peji, jak se lze dočíst v jejím medailonu, takže při popisování reálií sotva vařila z vody. Kdyby všechna zdejší díla literárního mainstreamu vykazovala obdobné kvality jako Černé jazyky, nebudila by tato pomyslná kategorie takové hodnotové vášně.

Obálka a grafická úprava knihy je dílem Terezy Bellanové, repro: Host

Dita Táborská: Černé jazyky. Brno, Host 2021, 279 stran, doporučená cena 349 korun.