Emmanuel Macron ti trhá jídlo od úst: Další nekompromisní výpověď Édouarda Louise
Ve své třetí knize Kdo zabil mého otce je francouzský spisovatel Édouard Louis ještě přímočařejší než ve dvou předchozích. V popředí autobiografické prózy stojí autorův otec, dříve obávaný machista, teď člověk bez perspektivy. Louis elegantně přechází od sugestivních vzpomínek k drtivému politickému pamfletu.
Édouard Louis (* 1992) je literární hvězdou globálních rozměrů. Podíl na tom možná má skutečnost, že obzor autorových zájmů nekončí u literatury – je činný rovněž politicky. Své knihy doplňuje mnoha přednáškami, během nichž rozvádí to, o čem píše. Louisův beletristický debut z roku 2014 se stal ve Francii hitem a záhy byl přeložen do více než dvou desítek jazyků. U nás vyšel pod názvem Skoncovat s Eddym B. o dva roky později ve výborném překladu Sáry Vybíralové, jež se Louisovým textům věnuje i nadále. Ve svižně vyprávěné knize autor sugestivně popisoval krušné vyrůstání na francouzské periferii, kde se musel vypořádávat se svou homosexuální orientací i s nenávistnými projevy netolerantního okolí, mimo jiné vlastního otce.
Tři tituly Édouarda Louise dosud vydané nakladatelstvím Paseka. Pokaždé se na obálce pracuje přímo s portrétem autora, foto: Paseka
V roce 2016 Louis navázal na úspěšnou prvotinu rovněž autobiografickými Dějinami násilí. V nich popisoval vlastní traumatický zážitek: O Vánocích 2012 jej znásilnil a fyzicky ohrožoval mladík kabylského původu. Autor v publikaci, jejímž titulem se hlásí k Dějinám sexuality a k Dějinám šílenství proslulého filozofa Michela Foucaulta, nepopsal jen událost samotnou, nýbrž i způsob, jak se s ní musel vyrovnávat, jak podával svědectví na policii, přičemž se mu do úvah opakovaně vkrádají myšlenky na sociální pozadí sebe sama i útočícího mladíka.
Právě sociologický rozměr psaní je pro Édouarda Louise typický. V jeho před třemi lety publikované knize, která právě v překladu zmíněné Sáry Vybíralové nyní vyšla česky pod titulem Kdo zabil mého otce, ostatně čteme: „Nebojím se, že se budu opakovat, protože to, co píšu, nemá vyhovět nárokům literatury, ale nárokům nezbytnosti, naléhavosti, ohně.“ Spisovatel tím naráží na to, co explicitně popisuje v rozhovorech: Více než o literární hodnotu mu jde o to, aby jeho knihy měly mimoliterární dopad – aby čtenáři museli čelit popisovaným situacím, aby před nimi nemohli uniknout. Tedy aby literatura mohla změnit čtenářovy názory.
Édouard Louis na fotografii, z níž výřez použilo nakladatelství Paseka pro knihy Dějiny násilí, foto: Archiv Paseky – Arnaud Delrue
Tak jako se změnil autorův otec, s nímž se čtenáři seznámili už v Louisově prvotině a který je hlavní postavou autorovy třetí knihy. Svazek čítá necelých osmdesát řídce vysázených stránek. Je tedy jasné, že na přešlapování kolem horké kaše zde není místo. Na začátku knihy píše Louis o tom, jak svého otce nedávno, po několikaměsíční odluce, navštívil. A ten se z obávaného machisty proměnil ve fyzickou trosku. Sotva padesátiletý musí být v noci napojen na dýchací přístroj, jeho tělo je po pracovní nehodě zruinované, jeho obzory jsou bídné a jeho dříve radikální postoje se podstatně obrousily.
Louis pak na několika desítkách stran vzpomíná na vyrůstání s tímto mužem, zápisky jsou psané v du-formě a jejich adresátem je právě otec. Týkají se jednak autorova strachu z tohoto muže, ale také vlivu periferního prostředí, jemuž dominovala maskulinita a z nějž se otec – na rozdíl od svého syna – nedokázal vymanit. Právě vinou maskulinity bylo otcovo vzdělání eufemisticky řečeno chabé, čemuž později odpovídalo i jeho socioekonomické postavení: „Maskulinita – nechovat se jako holka, nebýt teplouš, to znamenalo vypadnout ze školy co nejdřív a předvést ostatním svou sílu, ukázat svou nepoddajnost, a konstrukce maskulinní identity, jak z toho vyvozuju, tedy představovala rezignaci na jiný život, jinou budoucnost, jiný společenský osud, který by umožnilo studium. Maskulinita tě odsoudila k chudobě, finanční nouzi. Nenávist k homosexualitě = chudoba.“
Jednu Louisovu vzpomínku lze označit za určující leitmotiv. V roce 2001 uspořádá vypravěčův otec večeři pro přátele. Édouard Louis (tehdy se ještě jmenoval Eddy Bellegueule, jak vědí čtenáři jeho prvotiny) spolu s kamarády připraví pro dospělé imitaci koncertu skupiny Aqua. Sám se pasuje do role zpěvačky. Když však představení začne, otec se odvrátí, a byť se Eddy snaží zaujmout jej, seč může, otec odejde ven kouřit. „Dotkl jsem se tě toho večera, kdy jsem uspořádal falešný koncert, tím, že jsem dělal holku, a ty sis myslel, že tě proto kamarádi odsoudí, že ti budou dávat za vinu, že jsi mě jako holku vychoval?“ ptá se vypravěč o několik stran později.
Ti měli mít podíl na „zabití“ jeho otce: Nicolas Sarkozy a Martin Hirsch (s papíry v ruce); Paříž, 17. června 2009, foto: ČTK/AP – Francois Mori
Dojde však i na světlejší chvíle. Jednou otec o svém synovi prohlásí, že nikdy neviděl tak inteligentní dítě; jindy Louis vzpomíná, jak s ním otec projíždí po břehu moře a říká mu, že jedou po vlnách. Na konci knihy přechází autor od vzpomínek ke zcela explicitní politické obžalobě. Louis popisuje, jak tělo jeho otce zruinovala francouzská politická reprezentace: „V roce 2007 vede prezidentský kandidát Nicolas Sarkozy kampaň proti lidem, jimž říká ‚pobírači dávek‘ a kteří podle něj okrádají francouzskou společnost tím, že nepracují. (…) Tento typ ponížení ze strany vládnoucích tě nutí ohnout záda ještě víc.“ O dva roky později je otec během Sarkozyho vlády a jejího komplice Martina Hirsche, vysokého státního úředníka „pro chudobu“ i přes svůj katastrofální zdravotní stav, způsobený pracovním úrazem v továrně, přinucen najít si práci, aby mohl pobírat sociální výpomoc. Je přinucen pracovat jako metař. „Nicolas Sarkozy a Martin Hirsch ti drtili záda,“ píše jeho syn. (Poznámka redakce: Zmíněný Martin Hirsch na Louisovu knihu předloni reagoval vlastní knihou Comment j’ai tué son père, která by se dala přeložit Jak jsem zabil jeho otce, v níž tehdejší své administrativní a politické kroky obhajuje.)
U Louise dojde i na Sarkozyho následovníka Francoise Hollanda a rovněž na Emmanuela Macrona: „Srpen 2017 – vláda Emmanuela Macrona sebere nejohroženějším Francouzům pět eur měsíčně na sociálních dávkách, které jim umožňují najít si bydlení, zaplatit nájem. (…) Jeho vláda k tomu dodá, že pět eur nic není. Nevědí. Vyslovují ta zločinná slova, protože nevědí. Emmanuel Macron ti trhá jídlo od úst.“
Ještě podstatnější než výrazný politický výpad v závěru publikace jsou nicméně úplně poslední odstavce této útlé prózy. V těch se dozvídáme, že člověk, pro něhož byli cizinci a homosexuálově po celý život pohromou, kupuje knihy svého levicově orientovaného, homosexuálního syna, a dokonce podporuje i jeho politické aktivity. Louisova snaha měnit svými knihami – a šířeji vzato svým působením – čtenářovy postoje evidentně nese plody…
Obálka nejnověji česky vydané knihy Édouarda Louise, repro: Paseka
Édouard Louis: Kdo zabil mého otce. Přeložila Sára Vybíralová. Praha, Paseka 2021, 76 stran, doporučená cena 229 korun.
