Esej: Proč je Duna takovým fenoménem, jakým je
Filmová Duna Dennise Villeneuva, která nyní běží v kinech, náležela k nejočekávanějším snímkům letošního roku a dost možná jde o nejdůležitější sci-fi dosavadního jednadvacátého století. A přece se nemůže rovnat významu, jaký zaujímá v popkultuře její knižní předloha!
Americký spisovatel Frank Herbert (1920–1986) začal publikovat nejprve nežánrové povídky. Nepatřil k těm, kteří na sci-fi vyrůstají a je pro ně primární autorskou volbou. Sám přiznával, že ji začal číst poměrně pozdě. Než se jejím psaním proslavil, vystřídal řadu zaměstnání, především v novinách. Právě díky článku (nakonec v zamýšlené podobě nikdy nepublikovanému) o oregonských písečných dunách začal vznikat jeho nejslavnější román. Spojily se v něm však i mnohé další podněty, včetně přátelství s psychology Ralphem a Irene Slatteryovými. Ti spisovatele a jeho ženu Beverly seznámili s díly Freuda, Junga či Heidelberga. A se zen-buddhismem. Sám Herbert zároveň na přelomu padesátých a šedesátých let experimentoval s psychotropními účinky hub (kromě jiného v těchto stavech nalezl „předobraz“ písečných červů a modré oči fremenů). Posledním velkým impulsem k Duně byla fascinace příběhem britského vojáka, cestovatele a arabisty T. E. Lawrence (známého jako Lawrence z Arábie).
Frank Herbert píšící, v mladším věku, zdroj: Reddit, foto: George Westbeau
Vyvolávání americké Středozemě
V původní podobě Duna vycházela na pokračování v časopise Analog v letech 1963/1964, a tamtéž pak i s roční odmlkou pokračovala. Pro potřeby knižního vydání Herbert texty upravil a přepsal. Výsledkem byla próza publikovaná roku 1965 a věnovaná ekologům. Dobové science fiction se vymykala rozsahem, tématy i dodnes fungujícím epickým stylem plným akce i psychologie a mysticismu.
Z dnešního pohledu je vtipné, že i když Duna vyhrála Huga a Nebulu, tedy nejprestižnější žánrové ceny, a je považována za nejprodávanější sci-fi historie, nakladatel ji zprvu považoval za neúspěch a dokonce kvůli tomu vyhodil redaktora Sterlinga Laniera, který její vydání prosadil. Mimochodem Lanier byl kromě jiného i sochařem a některé jeho práce byly inspirovány Tolkienovým Pánem prstenů; sám Tolkien jimi byl nadšený, ovšem nepřál si jejich komerční šíření, což Lanier respektoval. Zároveň Lanier poslal Tolkienovi i jeden výtisk Duny. A zde začínají být zajímavé osudy této knihy ještě zajímavější.
Režisér David Lynch a spisovatel Frank Herbert při prvním natáčím dni Duny; Churubusco Stuois v Mexiku City, 30. března 1983, zdroj: Reddit
Vyvolávání americké Středozemě
U nás totiž Duna poprvé vyšla v roce 1988 ve dnes stěží představitelném stotisícovém nákladu s doslovem Ondřeje Neffa. Ten tehdy konstatoval, že pozvolný, ale stále sílící úspěch Duny je reakcí na tehdejší potřebu americké žánrové obce nalézt „vlastního Tolkiena“. V polovině šedesátých let americká popkultura masově objevila Pána prstenů, docházelo k reedicím pulpových fantasy klasik Roberta E. Howarda a trh obecně se měnil. A brzy se objevily hlasy srovnávající propracovanost fikčního světa Duny s Tolkienovou Středozemí. Už před více jak padesáti lety se tak v americkém prostředí hledání „vlastního Tolkiena“ soustředilo na rozsáhlost textu a komerční úspěch. Přitom Tolkienův názor na celou záležitost zůstával dlouhou dobu neznámý. Před několika lety však byly ve sbírce jeho dopisů nalezeny dvě zmínky. V prvé děkoval Lanierovi za zaslání knihy. V druhé konstatuje „In fact I dislike Dune with some intensity“.
Tolkienovo odmítnutí Herbertovy knihy a příběhu je poměrně pochopitelné. Ano, Duna představuje fascinující svět s propracovanými metatexty, historií, ekologií, faunou a flórou. Přesně to měl Tolkien rád. Silná je i ve fiktivních jazycích, které se inspirovaly arabským světem a Balkánem. Jenže zároveň je to svět plný násilí, drog a sexuálního napětí (z dnešního pohledu silně šovinistického). A především vypráví příběh o zradě sebe sama a o tom, jak revoluce požírá nejen vlastní děti. Tedy takový, který – bez ohledu na kvalitu – se Tolkienovi, vzhledem k jeho nátuře, prostě líbit nemohl.
Mnohem podnětnější je nakonec vztah Duny k vlastní americké žánrové tradici (z ní ostatně vycházejí i prvky, které jsou někdy považovány za inspirované právě Pánem prstenů). V prvé řadě se jedná o čítankovou ukázku populárních space oper. Proto je svět Duny feudální společností, v níž vládne padišáh imperátor a o moc soupeří velkorody baronů a vévodů. Proto, navzdory laserům a cestování vesmírem, hrají tak velkou roli chladné zbraně. A proto má příběh občas sklony k určité „telenovelosti“ (ostatně pojem space opera vznikl jako narážka na soap opera).
Zároveň je dnes Duna považována za svého druhu odpověď na slavnou sérii – nejprve povídek, posléze románů – Nadace od Isaaka Asimova (mimochodem, přesnější překlad, byť ne tak poetický, zní Základna – jak zjistili vydavatelé československého fanzinu stejného jména při komunikaci se samotným Asimovem). Nadace se soustředila na galaktickou říši, která stagnuje a degeneruje. Optimista Asimov vyprávěl o osudech nadace geniálního psychohistorika Hariho Seldona, která má díky vědě a rozumu zkrátit hrozící dobu temna ze třiceti tisíc let na pouhé milénium. Podobně jako v případě svých povídek o zákonech robotiky, i u Nadace Asimov nabídl v podstatě čtivé intelektuální cvičení „jak by to šlo udělat“. Herbert oproti tomu předložil vtahující, živelnou epiku. Hlavně však svůj příběh vystavěl jako tragédii a varování.
Záběr z adaptace Duny, kterou režíroval David Lynch: v zápase Kyle MacLachlan a Sting, foto: Universal Pictures Lidstvo je spáč, jenž se musí probudit
Zápletka Duny je jednoduchá i komplexní, a komplikovaná zároveň. Rod Atreidů je vytržen ze svého vodního světa Caladanu a donucen přesídlit na pouštní Arrakis, kterou před nimi spravovali jejich arcinepřátelé Harkonneni. (Pokud bychom měli filmového režiséra Villeneuva pochválit za jednu jedinou věc, je to vystižení tragiky rodu, který je vyrván ze svých kořenů, jak dokládají drobné detaily typu ukládání býčí hlavy do přepravky). Arrakis je zdrojem neskonalého bohatství, neboť pouze zde se vyskytuje melanž, rozuměj koření prodlužující život a umožňující svým uživatelům „skládat“ prostor a cestovat mezi hvězdami. Jenže zároveň je Arrakis pastí! Padišáh imperátor považuje Atreidy za rivaly a dohodl se s Harkonneny na jejich likvidaci. Tu přežije pouze mladík Paul se svou matkou, kteří utečou do pouště k divokým kmenům fremenů.
Až potud tedy běží o víceméně tradiční dobrodružný příběh. Ovšem Paulova matka Jessica náleží k sesterstvu Bene Gesseritu, které už po tisíciletí šlechtí lidstvo a připravuje příchod jedince, jenž bude kromě jiného schopen otevřít rodovou paměť lidstva z mužské i ženské strany. V rámci tohoto svého snažení sesterstvo rozeselo po celé galaxii mýty a mystické náznaky, aby jeho členky, ocitnou-li se v nesnázích, mohly přežít díky manipulaci s pověrčivými, řádně indoktrinovanými domorodci. A Paul se záměrně stylizuje do role mesiáše fremenů, což neodvratně vede ke svaté válce, která způsobí smrt miliard lidí a zcela přetvoří impérium i samotnou Arrakis.
První Duna přitom končí poměrně optimisticky – Paul donutí pádišáha imperátora k rezignaci a ožení se s jeho dcerou (přičemž Jessica utěšuje Paulovu milenku, že manželky nejsou důležité, protože skutečnou moc a srdce mají konkubíny) a svatá válka se jakoby omezuje pouze na Arrakis. To až v dalších dílech Herbert ukázal, že se hordy fremenů pod atreidskou zástavou prohnaly galaxií a nikdo, včetně Paula, tomu nedokázal zabránit – a to přesně z týž důvodů, díky nimž Paul nejprve fremeny dokázal využít.
Herbert podrobně zpracoval téma proroka, který je skutečný i falešný, který ukazuje cestu i je zmítaný okolnostmi. Právě proto jsou pokračování Duny tolik fascinující a ovšem mnoha fanoušky i nenáviděné. Protože ukazují, jak Paul prohrál. Není vítězným hrdinou, nýbrž největším poraženým. Vrcholu Herbertova snaha dosáhla ve čtvrté knize – Božském imperátoru Duny. Paulův vlastní syn Leto II. Atreides metamorfoval v lidskou podobu písečného červa a vládne impériu jako tyran po několik tisíc let. Hrdinou knihy je především Duncan Idaho, věrný služebník Atreidů, který se v první Duně obětoval, aby Paul přežil, a posléze byl několikrát oživen s různými záměry. V Božském imperátoru Duny je Duncan Idaho reliktem starých dob a jeho tragédie spočívá v tom, že Atreidy opravdu miloval a byl pro ně ochoten udělat cokoliv. Zároveň však vidí, co se z nich stalo…
Nakonec se vyjeví, že tyranie Leta II. Atreida (tedy pojmenovaného po Paulově otci, nejčestnějším a nejdokonalejším ze všech Atreidů) měla jediný cíl: Sevřít lidstvo natolik, aby po uvolnění tyranie došlo k masové expanzi – lidí i jejich potenciálu. Náš druh pak už nikdy nebude ovládnutelný jednou silou, jedincem, a bude schopen čelit výzvám, které na něj mohou ve vesmíru číhat. Skrze utrpení vypálené do rodové paměti si udrží vůli vyvíjet se a nikdy se už nenechat ovládnout. Leto II. Atreides tvrdí, že lidstvo je spáč, který se musí probudit – což je pro Dunu Franka Herberta zásadní imperativ ve více smyslech.
Záběr z Duny, kterou v roce 2021 režíroval Denis Villeneuve: uprostřed Jason Momoa, foto: Warner Bros Civilizace na vodě
Poslední dva Herbertem dopsané díly Duny, v rámci série nejčistší dobrodružné romány, líčí následující osudy Arrakis a dalších vtělení Duncana Idaho. Nastala éra expanze, během níž však lidstvo narazí na záhadného nepřítele. Jeho identitu není tak těžké uhádnout, bohužel finální odhalení už Herbert nezvládl dokončit. Předčasně zemřel v roce 1986. Bohužel především proto, že od sklonku devadesátých let svět Duny rozvíjejí jeho syn Brian Herbert (koproducent aktuální filmové verze) a Kevin J. Anderson (konzultant aktuální filmové verze). Společně napsali mnoho knih – a všechno to jsou stupidní mnohasetstránkové shluky textu, které je nejlépe konzumovat díky výcucům děje na Wikipedii a jinak ignorovat. Pokud měl Tolkien ve svém synovi Christopherovi oporu a zdatného opatrovníka odkazu, Frank Herbert měl bohužel milionovou smůlu.
Naštěstí Duna žije i jinak. Existuje nespočet počítačových her, komiksů, esejů, písní… Narážky na ni se objevují v různých dílech, například ve skvělém seriálu o časové smyčce Russian Doll. Duna inspirovala řadu dalších tvůrců. Právě zde začala fascinace kompletně pojatými cizími planetami, které nejsou pouze atrakcí, ale skutečnou postavou příběhu (příkladem mohou být série Zpěvy Hyperionu Dana Simmonse nebo Sněhová královna od Joan Vinge). Právě zde se propojila žánrová zábava s propracovanými úvahami o mysticismu, psychologii a náboženství, aniž by ztratila svou zábavnou podstatu. V tomto ohledu byla tím Dunou probuzeným spáčem samotná science fiction. A právě zde se do americké popkultury dostala fascinace pouštními kulturami – viz národ Aielů v Kole času nebo pouštní lidé v Démonském cyklu Petera V. Bretta.
Dopad Duny na její čtenáře je považován za jeden z důvodů, proč se slaví Den Země. Herbert totiž dokázal nasměrovat pozornost fanoušků od líbivých atrakcí ke strohým pravdám a limitům. Z Arrakis se ostatně vyváží neskutečně cenné koření, ale nejdůležitější komoditou je prostá voda. Snem fremenů není dobýt galaxii, nýbrž vidět na vlastní planetě zelené plochy. Důležitost vody a obecně základních prvků našeho života se skrze Dunu promítla do řady příběhů. Její ozvuky najdeme v Legendě o rozsévači Octavie S. Buttlerové i ve výborném sci-fi thrilleru Vodní nůž Paola Bacigalupiho.
Koření (a inspirace) musí proudit
Svým vlastním způsobem do melanže inspirací přispívají pokusy Dunu zfilmovat. Jako první to zkusil chilský surrealista, režisér, psychomág a komiksový scenárista Alejandro Jodorowski. Jeho vize obsahovala účast Salvadora Dalího i Orsona Wellse jako herců a Pink Floyd coby autorů hudby. Především se však na designu podíleli lidé jako H. R. Giger (který řadu návrhů poté uplatnil ve Vetřelci Ridleyho Scotta) a Jean Giraud aka Moebius, legendární francouzský komiksový tvůrce. Překvapivě se nakonec nenašel nikdo, kdo by odhadem čtrnáctihodinový film, nad nímž si Jodorowski vydupal absolutní tvůrčí svobodu (přičemž o své vizi dokázal přesvědčit i Herberta), zafinancoval. Přímými potomky neuskutečněného projektu jsou Jodorowského slavné komiksové space opery (řada z nich ve spolupráci s Moebiem): Incal, Technokněží, Kasta metabaronů a jiné.
První dokončenou filmovou verzí je tak snímek Davida Lynche z roku 1984. Fascinující vizuálně i hudebně, stejně jako změnami, k nimž Lynch sáhl, aby dílo vměstnal do přijatelné stopáže. Asi nejviditelnějším zásahem je představa, že Atreidi jsou zničeni, protože vyvíjejí novou zbraň založenou na hlase. Ve skutečnosti Herbert pracoval s konceptem, že rozhodující silou je vždy člověk – ve světě Duny například neexistují počítače a umělé inteligence, ale mentati, lidé s cíleně zvýšenou výpočetní kapacitou. A stejně tak je tomu ve válce. Herbert představil v Duně sardaukary, elitní síly pádišáha imperátora, jejichž údernost spočívá v drsných podmínkách, v nichž žijí a cvičí. Proti nim se postaví fremeni, zoceleni stejně, ba ještě víc podmínkami na Arrakis. Mystický motiv dokonalého přirozeného válečníka se v průběhu série několikrát vrací. Velmi dobře s ním pracuje nová filmová Duna ve scéně iniciace nových sardaukarů na jejich domovské planetě Saluse Secundus. Toto pojetí předurčeného válečníka je mimochodem dalším důvodem, proč je v Duně kladen důraz na chladné zbraně (logicky je potom vysvětleno, proč se více nebojuje lasery nebo střelnými zbraněmi – existují zde totiž štíty, které rychlé objekty nepropouštějí a po laserovém zásahu vyvolávají destruktivní reakci u zdroje výstřelu).
Paradoxem je, že v době svého vzniku byla knižní Duna výjimečná i svým divokým tempem a epickým rozmachem, zatímco dnes se objevují hlasy, že aktuální filmová verze je vlastně retro svou pomalostí. Bez ohledu na to zůstává jedna nezpochybnitelná pravda: Duna ve všech svých podobách zůstává světem, který čtenáře i diváky pohltí. Zároveň zůstává živým varováním, že náš svět je křehký ekosystém, v němž vše souvisí se vším. Stejně jako mají velkorody své plány uvnitř plánů, má je i příroda.
Duna rovněž ukazuje, jak nebezpečné jsou fanatismus a strach. Stačí si vzpomenout, že jedním z nejcitovanějších úseků knihy je litanie proti strachu: „Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.“ Strašidelné je, že na tento citát můžeme dnes, stejně jako na jiné ozvuky Duny, narazit i třeba na srazu obskurních spolků typu Svobodné Valašsko. Franka Herberta by nejspíš překvapilo, ale možná i pobavilo, že někteří spáči se prostě probudit nechtějí.
Každopádně však můžeme konstatovat, že koření i inspirace Duny proudí naší popkulturou dál a znovu a znovu probouzí spáče – na žánrové i osobní rovině. A koneckonců, také aktuální filmová Duna má být dílem, které probudí spáče kvalitní rozmáchlé filmové science fiction… Nakročeno má dobře.
