Hra na oliheň není vizionářské dílo. Navazuje na japonské komiksy i korejskou kinematografii
Korejský seriál Hra na oliheň je překvapivý hit, k jehož úspěchu lidé hledají klíč uvnitř samotného díla a témat, která řeší, ale stejně tak i v mechanismech Netflixu. Na otázku, co udělalo z Hry na oliheň globální hit, neodpovídá ani tenhle text. Jde v něm o to dát si do souvislostí, čím Hra na oliheň je a z čeho vzešla.
Kořeny Hry na oliheň se ne úplně překvapivě nacházejí ve východoasijské popkultuře, která přitom je už dlouho výrazně globalizovaná. Jména jako Park Chan-wook, Hajao Mijazaki nebo John Woo dnes neznějí nijak exoticky – víme dost přesně, co od nich očekávat, a máme je dobře zasazené i do jejich domácího prostředí. Hra na oliheň má všechny ingredience, které bychom od korejských filmů a seriálů čekali – na jednu stranu je to portrét světa, kde panují vesměs kruté mezilidské vztahy, kde je přítomna spousta explicitního a živelného násilí, ale zároveň je vše podané v úhledném, esteticky líbivém nebo vyloženě křiklavě vyfintěném audiovizuálním podání. Co může tohle spojení ztělesňovat lépe než vzájemný boj skupiny postav na život a na smrt založený na dětských hrách a pojatých jako reality show? Tvůrce Hry na oliheň Hwang Dong-hyuk (* 1971) zároveň přiznává, že se při psaní vydatně inspiroval japonskými herními komiksy.
Bylo kde brát
V Japonsku vzniklo množství komiksů založených na hraní her s lidskými životy – patří mezi ně třeba i u nás vydané mangy Zápisník smrti, Gantz a Královská hra. Přinejmenším dvě hitové série mají velmi podobný koncept jako Hra na oliheň a Hwang Dong-hyuk je podle vlastních slov četl.
Jednak je to světově uznávaná Battle Royale, která vypráví o světě budoucnosti, kdy jsou středoškoláci z náhodné třídy odváženi na odlehlý ostrov, kde spolu bojují na život a na smrt, dokud nezbude jediný přeživší. Battle Royale se na Západ dostala hlavně díky hrané filmové adaptaci z roku 2000 s Takešim Kitanem v jedné z vedlejších rolí. Původně však jde o román Kóšuna Takamiho, z něhož vzešla i epická patnáctisvazková manga. V ní je mnohem víc vidět, že Battle Royale je v základu středoškolské vztahové drama, k němuž autor přimíchal akci a brutalitu, ale hlavně tragický patos. Kniha i komiks jsou plné srdceryvných scén, v nichž někdejší kamarádi ze školy či zamilované páry jsou donuceni činit fatální rozhodnutí zahrnující sebeobětování, zradu, vyznání nikdy nevyjevených citů nebo lítosti nad neuskutečněnými možnostmi.
Asi nejsilnější scéna celé Hry na oliheň, totiž pasáž hraní kuliček, nejvíce připomíná Battle Royale právě v tom, že postavy, které k sobě mají silné citové vztahy, najednou musí stát jedna proti druhé v boji o přežití. V Battle Royale je přítomna spousta prvků, které se ukazují být zásadní i pro Hru na oliheň – pojetí války všech se všemi coby spektakulární hry, která má svá pravidla, jež určují mocní a provozují je pro vlastní zábavu; emotivní příběh lidí ocitajících se v této válce; hořké vědomí, že i ten, kdo hru nakonec opustí jako vítěz, bude touhle zkušeností navždy negativně poznamenaný. Ostatně koncept Battle Royale si před Hwangem Dongem-hyukem vypůjčila Suzanne Collins ve slavné young adult sérii Hunger Games.
Záběr ze seriálu Battle Royale, který v roce 2000 natočil režisér Kindži Fukasaku, foto: Toei Co. Ltd. A jednak je tu manga Liar Game, která se na princip nebezpečných her podívala z trochu jiné perspektivy. Její první díl vyšel roku 2005. Zatímco Battle Royale i Hunger Games se odehrávají v dystopických totalitních budoucnostech, Liar Game je zakotvená v současném kapitalistickém prostředí. A nejde tu vyloženě o holý život, nýbrž o to, co je s naší existencí bytostně spojené – o peníze. Hlavní hrdinka se v první kapitole účastní hry, v níž ona a další hráč dostanou velkou sumu peněz. Jejich úkolem je svého protihráče ve stanoveném limitu o jeho peníze obrat. Hráč, který prohraje, skončí s obrovským dluhem.
V dalších dílech se hra stává ještě náročnější a zapojí se do ní víc hráčů, ale v principu jde o totéž – ani ne tak o velké tragické city, nýbrž spíše o zoufalství a o vládu peněz nad lidmi na jedné straně, a o prohnanost či schopnost přizpůsobit se „pravidlům“, v nichž jsme nuceni přežívat, na straně druhé. V hraných televizních a filmových adaptacích Liar Game se objevuje podobná křiklavá barevná estetika reality shows, na niž (ještě mnohem vypiplaněji) navazuje Hra na oliheň.
Hwangův seriál byl přirovnávaný i k novější manze As the Gods Will a k hranému filmu, který podle ní natočil Takaši Miike. V As the Gods Will středoškoláci hrají vražedné verze dětských her stejně jako ve Hře na oliheň – a ty dokonce mají obdobný infantilní design s tradičními japonskými figurkami jako daruma nebo maneki neko. V pozadí však tentokrát není kapitalismus, nýbrž nuda civilizovaného člověka, před kterého svět nestaví skutečné existenciální výzvy.
Trailer k seriálu Hra na oliheň, zdroj: Netflix Chytrý glokální produkt
Hra na oliheň má v sobě prvky všech výše uvedených sérií namíchané ve správném poměru. Oproti japonským mangám tu hráči nejsou středoškoláci, nýbrž prostě lidé, jež společnost vytlačila do bezvýchodné situace. Smrtící soutěže se účastní postavy, které se ocitly v zoufalé finanční situaci, a důvodem, proč ji hrají, je ten, že zde dostávají „férovější“ šanci dostat se k penězům než v normálním světě. Je to hra, která je zároveň tak nebezpečná a smrtící, že je staví před extrémní volby a činy, s jakými by jinak neměly co do činění. Celý mikrosvět, do něhož se postavy dostaly, zároveň odhaluje, že podstatou civilizace jsou hry podle určitých pravidel, na kterých obvykle není nic spravedlivého a u nichž nám obvykle nezbývá nic jiného, než je hrát. A konečně je to velkolepý spektákl ukazující, jak velkou úlohu ve hrách dnešní společnosti hrají média. Ani míchání společenské kritiky a populárních žánrových schémat však v korejské kinematografii není nic nového: nejeden předchozí snímek – od Joint Security Area (2000) přes Mutanta (2006) až po současné filmy Vzplanutí nebo Vlak do Pusanu – je na takovém mixu založen.
Hra na oliheň možná zafungovala rovněž díky svému chytlavému psychedelickému vizuálu, který se inspiroval v estetice dětských seriálů, ale také bludišť ve stylu M. C. Eschera nebo v křiklavém stylu k-popových videoklipů. Máme tu co dělat se spojením něčeho, co je globálně srozumitelné a zároveň lokálně ukotvené. Hra na oliheň je zkrátka chytrý glokální produkt spojující globální a lokální žánry a témata. Dotýká se extrémních třídních rozdílů v korejské společnosti, zároveň je to zábavná i jízlivá kritika kapitalismu, který momentálně, ať chceme nebo nechceme, „spojuje národy“. Vychází z asijské tradice příběhů o smrtících hrách, ale vedle toho posiluje univerzálně srozumitelné principy formátu reality show. Je to korejský seriál, avšak produkovala jej a distribuuje ho globální streamovací služba Netflix.
Prostě se to sešlo
U Netflixu se ukazuje, že dokáže vygenerovat globální hit i ze série, která není v angličtině, je plná asijských herců a kromě chytlavého vizuálu s jednoduchými piktogramy a surreálními prostředími na sebe nijak zvlášť neupozorňuje. Vygenerovat je tu nejspíš to správné slovo, protože Hra na oliheň nebyla zamýšlená jako hit srovnatelný se sériemi jako Stranger Things nebo Zaklínač. Také její nasazení neprovázela masivní mediální kampaň – seriál se prostě jednoho dne na streamovací službě objevil stejně jako desítky podobných titulů, jež společnost chrlí. Spíš tu zapracoval lavinový efekt, kdy počáteční úspěch produktu může spontánně exponenciálně bobtnat.
Že i filmové publicistické weby Hru na oliheň zpočátku přehlížely, není k divení. Tento seriál totiž náleží mezi obsahy, které Netflix produkuje mimo americké prostředí a jež jsou určeny především pro lokální nebo lépe řečeno lokální a diasporní trhy. Například indické seriály jako Posvátné hry nebo Ona jsou produkované s tím, že se na ně budou dívat především Indové, ať už přímo v Indii, nebo jinde na světě. Korea je společně s Japonskem dalším takovým trhem, kde Netflix expanduje, protože zde nachází dostatečně velké potenciální publikum. V Koreji dokonce buduje vlastní filmová studia.
Hra na oliheň také není prvním korejským seriálem vzniklým pro Netflix. Už před ní tu byly relativně vysokorozpočtové projekty (svým vzhledem mohou směle konkurovat korejským filmům určeným pro kina), které dokonce měly určitý globální dopad: viz zombie fantasy zasazené do korejské feudální historie Království či apokalyptický horor Sladký domove!. V Japonsku to pak platí pro vysokorozpočtovou adaptaci herní mangy Alice in Borderland.
Úspěch Hry na oliheň tak nejspíš není zásluhou ani Hwanga Donga-hyuka, z něhož PR týmy Netflixu promptně vyrobily dalšího z vizionářů, který dostal šanci realizovat svůj vysněný projekt díky velkorysé streamovací platformě. Ale úspěch toho seriálu není ani zásluhou Netflixu samotného, který nelze chápat coby jakousi kolektivní inteligenci, protože fakticky jde o složitou korporátní strukturu složenou z relativně samostatných celků. Dnes se o Hwangovi Dongu-hyukovi sice objevují heroické články popisující, jak psal Hru na oliheň v době, kdy byl existenčně na dně. To však bylo v roce 2008. Od té doby se z něj stala poměrně výrazná osobnost korejského filmu, která má za sebou mimo jiné domácí komerční hity Silenced a Pevnost. Na jejich základě jej ostatně asijská produkční sekce Netflixu oslovila. I proto není namístě chápat Hru na oliheň jako zjevení či vizionářské dílo. Spíš je to produkt, jehož úspěch zkrátka překonal očekávání.
Hra na oliheň / Ojingeo geim (Jižní Korea, 2021, 9 epizod, celková stopáž 8 hodin 11minut)
Tvůrce, scénář a režie: Hwang Dong-hyuk, kamera: Lee Hyeong-deok, hudba: Jaeil Jung, střih: Nam Na-young. Hrají: Lee Jeong-jae, Park Hae-soo, Heo Sung-tae, Ha-joon Wi, Lee Yoo-mi, Yoo Gong, Jung Hoyeon, Anupam Tripathi, Oh Yeong-su, Paul Nakauch a další.
