Seriál Bílý lotos: Zprvu zábavný pohled na movité bílé lidi postupně hořkne
Šestidílná série, kompletně napsaná a režírovaná jednapadesátiletým americkým scenáristou, hercem, producentem a režisérem Mikem Whitem, patří ke stěžejním hraným televizním dílům těchto měsíců. Letmým pohledem se může zdát, že běží o odlehčený letní kus. Jenže postupně z Bílého lotosu, který vznikl v produkci HBO, až běhá mráz po zádech.
Začíná to uvolněně a rozverně, divák vzápětí skoro zapomene na úvodní motiv čekání pasažérů v letištní hale, přičemž do stroje, jímž rekreanti za moment poletí, se přednostně dopravuje rakev. Po bleskové expozici následuje střih a titulek oznamující návrat v čase o týden zpět. Bílý lotos se jmenuje luxusní havajské letovisko, do něhož právě dorazila nová várka turistů. Mike White zacílí na několik z nich a během první epizody je šťavnatě představí a rozehraje jejich příběhy.
Hyperaktivního, na pohled vrcholně úslužného, ale uvnitř často zpruzeného a k prasknutí napnutého ředitele resortu Armonda (úderný Australan Murray Bartlett) neodbytně urguje novomanžel Shane Patton, protože jemu a manželce Rachel bylo přiděleno jiné apartmá, než které měli zaplaceno. Pomalu hovořící i pohybující se osamělá dáma v letech Tanya McQuoid (famózně podaná americkou komediální herečkou Jennifer Coolidge) schraňuje v truhličce popel zesnulé matky a doufá, že ho tu nějak důstojně rozptýlí do moře. Rodinu Mossbacherových tvoří „boomerští“ manželé Mark a Nikole, kteří s sebou mají své dvě dospívající děti (dceru Olivii a syna Quinna) + Oliviinu kamarádku, míšenku Paulu. Řediteli Armondovi asistují manažerka resortního spa Belinda a mladý asistent pro všechno Dillon. Letovisko je sice zalidněno, ale jiní hosté tvoří pozadí, kompars. A když se v některých epizodách k této sestavě přiřadí další neanonymní figury, vždy jsou vztaženy k právě vyjmenovaným protagonistům.
Mike White po většinu z bezmála šesti hodin vyprávění umně proplétá vyprávěcí linie, někdy je na sebe naváže skvělým střihem, kdy poslední záběry jedné linie a první záběry následující linie spolu „komunikují“ třeba v gestu či motivu. Pouze v závěrečné epizodě některé pasáže protahuje, doslovuje a vypomáhá si také zpomalenými záběry – to vše proto, aby rozehrané příběhy nějak finalizoval. A k pointě, kdo se nakonec nachází v oné rakvi na letišti, která se objevila v úvodní expozici, vede trochu přepálená fabulace. Bílý lotos je satirou, v níž nadsázka je pochopitelná, respektive nutná, ale hodnota tohoto seriálu neleží ve výstřednosti dějů, nýbrž v pojetí figur a jejich vzájemných konstelacích a střetech. Ostatně v polovině série odvázanost téměř mizí, aniž vyprávění ztrácí drajv – White potýkání se postav se sebou samými a s druhými graduje, vyhrocuje a situace téměř úplně přestávají být legrací. Z chování figur jde především smutek a smích už je téměř vždy pouze hořký.
Whiteovi se podařilo, aby téměř žádná z exponovaných postav nebyla jednostrunná, nýbrž měla svoji pravdu a divák dostal šanci jejímu postoji porozumět. V některých situacích se toto porozumění v divákovi téměř hmatatelně přelévalo z jedné strany na druhou; nejpatrnější to bylo u rodiny Mossbacherových, kde se při konfrontacích figur dalo chvíli souhlasit s otcem Markem, chvíli s matkou Nikole (vynikající Steve Zahn a Connie Britton, která je v USA známá i jako zpěvačka), za moment se však dal respektovat naprosto protikladný postoj jejich potomků, sarkasticky odměřené a povýšenecké dcery Olivie (Sydney Sweeney) či jejího mimoňského šestnáctiletého bratra Quinna (Fred Hechinger).
Všechny výtečné jednotlivosti tu však pracovaly ve službách celku – satirického obrazu americké vyšší střední třídy, přičemž srozumitelnost té výpovědi je internacionální, protože v globalizovaném (západním) světě se určité modely chování a kulturní vzorce permanentně přelévají přes hranice států i přes kontinenty. Když Nikole, po většinu času srostlá s notebookem, protože obchodní partneři by vlastně neměli vědět, že pobývá na dovolené, říká pohrdlivé Olivii, že jediné, co její generace umí, je kousat do ruky, která ji živí, velmi dobře to rezonuje i ve středu Evropy, neboť právě takový pocit dnes zažívá řada českých padesátníků. A když jsme u Nikole: to ona je v manželství s Markem tím silnějším partnerem. Markovo mužství je vratké, znejistělé, mezi ním a dcerou Olivií komunikace prakticky neexistuje, dcera jej má za zoufalce. Mark se usilovně snaží o „chlapský“ kontakt se synem Quinnem, zasvěcuje jej, ale oba jsou v tom bezradní a měkcí. Quinn však začne obdivovat místní skupinu mladíků, kteří v lodi s pádly vyjíždějí na moře – táhne ho to k nim, jeho, který do Bílého lotosu přijížděl jako totální závislák na sítích; jako kdyby se v něm náhle probudil instinkt. Homosexuální ředitel resortu Armond do sype sype různá povzbuzovadla, asistent Dillon za dávku drog zapaří i se šéfem. Novomanžel Shane Patton (Jake Lacy) sice dokáže šikanózně pronásledovat Armonda za to, že apartmá, které si vybrali, je obsazeno, a ke své Rachel (Alexandra Daddario), vykolejené bohatstvím arogantní suverenitou manželovy rodiny, se chová machisticky, ale když na kontrolu novomanželů nečekaně dorazí Shaneova afektovaná matka Kitty (výstižná Molly Shannon), syn ani nemukne; ostatně matka vše platí. Muži v Bílém lotosu na tom nejsou, jemně řečeno, úplně nejlíp.
Nabírání klidu ve spa – masírující Belinda Lindsey (Natasha Rothwell) a masírovaná Tanya McQuoid (Jennifer Coolidge). Záběr ze seriálu Bílý lotos, foto: HBO Vztah k druhým a vazba k bližnímu je ve Whiteově seriálu do značné míry určena původem a penězi, výhodností kontaktu pro mě samotného. Kontakt je kontrakt. A hostům, téměř výhradně bílým, mají být v resortu Bílý lotos poskytnuty takové služby, aby se každý jeden klient cítil jako král, přičemž personál se má naopak rozplynout v neviditelnou, ale fungující službu. To se však nedaří – jednoduše proto, že hosté si s sebou přivážejí traumata či smutky, jež se tady, stranou každodennosti, z nich vyvalí a oni nemají, komu by si postěžovali než na tmavou empatickou manažerku spa Belindu, kterou však použijí jako ozvučnou a terapeutickou desku, aniž by je Belinda jako člověk zajímala. Společenská stratifikace zde sice nosí civilizovanou masku, ale zůstává krutá a neprůchodná. Privilegia jsou jasně daná.
V odlehlém ráji s vybraným jídlem a pitím a s báječnou obsluhou se snadno hovoří o opravdovosti, spravedlnosti a bohatství, či o tom, jak žít, přičemž aktéři mezi řečí neopomenou upozornit personál na to, jak jim v kuchyni či na baru mají speciálně připravit zvolenou lahůdku. Mike White všechny figury v jejich rysech a projevech přifukuje do typizace a karikatury, ale ono to velmi dobře funguje, protože tímhle postupem – hodným kvalitní satiry – tvůrce činí zřetelným a čitelným to, co běžnému pohledu může zůstat skryto nebo se to projevuje jen rozmlženě, nikoliv v celé své nahotě a hrůze.
Společenské nůžky se rozevírají. Jak ještě dlouho a za jakou cenu si privilegovaní z vyšší střední třídy – zdůrazněme, že Bílý lotos není obrazem těch nejbohatších, kteří mají své soukromé, běžně nepřístupné resorty – budou takto přepychově, v podstatě cynicky užívat? Je tohle civilizačně dlouhodobě udržitelné? Kdy a jak se za ten cynismus začne platit bolavá daň? Takové otázky se nad seriálem, v němž ani jednou nezaprší a havajská obloha je stále jasná, zjevují jako temné mraky.
Bílý lotos / The White Lotus (USA, 2021, 6 epizod, celková stopáž 5 hodin 53 minut)
Tvůrce, scénář, režie: Mike White, kamera: Ben Kutchins, hudba: Cristobal Tapia de Veer, střih: Heather Persons, John M. Valerio. Hrají: Murray Bartlett, Connie Britton, Jennifer Coolidge, Alexandra Daddario, Lukas Gage, Jon Gries, Fred Hechinger, Jake Lacy, Brittany O’Grady, Jolene Purdy, Natasha Rothwell, Molly Shannon, Sydney Sweeney, Steve Zahn a další.
