Bůh, monstra a Stephen King: Seriál Půlnoční mše je horor o smrti a zmrtvýchvstání
Jeden z nejtalentovanějších hororových tvůrců současnosti Mike Flanagan svou minisérii Půlnoční mše prohlašuje za hluboce osobní, vysněný projekt. Zúročuje zde vzpomínky na vlastní dětství v katolické komunitě i zkušenost alkoholika. Příběh pojal coby zvláštní mix hororu a liturgie.
Oproti starším dílům Američana Mike Flanagana (* 1978), jako jsou vynikající Oculus či seriál The Haunting – Dům na kopci, je autorova novinka v něčem radikálnější. Sedmidílný příběh o tajuplných událostech obklopujících poněkud záhadného faráře v odlehlé ostrovní komunitě, má jednoduchou a nikterak invenční zápletku. Dala by se odvyprávět na ploše běžného celovečerního filmu. Jenže právě díky tomu, že Flanagan příběh roztáhl na bezmála osmihodinovou plochu, vytvořil tvar, který jedněm může připadat jako mistrovské dílo, a druhým coby úmorná nuda. Obě reakce se dají pochopit. Záleží na tom, jak divák reaguje na náladu série, jejíž vážnost má až obřadní nádech.
Ani tentokrát Flanagan nezapře inspiraci spisovatelem Stephenem Kingem. V posledních letech se na něho odvolává konkrétně i přeneseně. Adaptoval Kingovy romány Geraldova hra (úspěšně) a Doktor Spánek (relativně slušně vzhledem k problematičnosti předlohy a její vazby na slavnou knihu a film Osvícení). Ostatně i seriál The Haunting – Dům na kopci je spíše volnou adaptací Kingova románu To než prózy Shirley Jacksonové, podle níž je oficiálně natočen. Rovněž pokračování The Haunting – Záhadné sídlo Bly má v sobě ozvuky zmíněné knihy Osvícení. Seriálový formát ke Kingovi, jehož dlouhé romány často stojí na pomalém sledování civilního prostředí, do něhož se vkrádají nadpřirozené prvky, sedne o poznání lépe než celovečerní film. Však také King pracoval – když už to přišlo na pořad dne – na seriálech a minisériích (říkal jim „romány pro televizi“) evidentně raději než na filmech.
Půlnoční mše začíná silně „kingovsky“. V prvních dvou ze sedmi epizod dostaneme pouhé dietní náznaky nadpřirozené hrůzy, zato se mnohé dozvídáme o hlavních postavách a vztazích panujících na ostrovní vesničce Crockett Island, kde kostel představuje alfu i omegu zdejšího komunitního života. Při dalším sledování můžeme zachytit motivy připomínající některé Kingovy texty – román Prokletí Salemu nebo minisérii Bouře století. Důležitější však jsou hlubší souvislosti s autobiografickými kořeny: King i Flanagan se přiznávají k problémům s alkoholismem, které King důkladně tematizuje ve svých pozdnějších knihách; oba také prošli křesťanskou výchovou, zároveň však rozhodně nejsou nekritickými stoupenci víry v Boha, natož církve.
Na Půlnoční mši lze hledět jako na kingovský horor, který se sice bere naprosto vážně, nicméně žánrová potěšení a konvence v zásadě dodržuje, navíc v sobě nese několik docela radikálních dějových vratů. V závěru se sice tvůrcům vyprávění poněkud rozpadá pod rukama a máme pocit, že některé postavy činí nesmyslná rozhodnutí, ale na to jsme tak trochu zvyklí i z konců Kingových knih. V úhrnu to prostě vůbec není špatný horor, i když nejlepším epizodám Domu na kopci nebo filmu Oculus se úplně rovnat nemůže. Jeden aspekt tohoto seriálu má však parametry mistrovského díla – a to působ, jímž Flanagan propojil horor s křesťanskou mytologií a náboženskými úvahami obecně. Tenhle rozměr Půlnoční mše mohou ocenit i diváci, kteří se k církvi nikdy nehlásili ani nevěří v Boha (Flanagan se dnes prohlašuje za ateistu).
Režisér na hororovém serveru Bloody Disgusting zveřejnil dlouhý esej, v němž o Půlnoční mši píše jako o vymodleném projektu, na němž pracoval od svých filmařských začátků v první půli desátých let. Otisknul prý do ní osobní vzpomínky i svá náboženské přesvědčení a duchovní cestu, jíž prošel od dětství do současnosti. Různé postavy tu skutečně reprezentují různé přístupy k náboženství, z nichž nejkomplikovanější je tajemný kněz Paul Hill (ve skvělém podání Hamishe Linklatera), který zvládá být figurou zároveň lidsky tápající, mesianistickou i ďábelskou. Hrdinové se rovněž nápadně často prodlévají v dlouhých monolozích, v nichž své postoje vysvětlují jiným postavám a přeneseně rovněž divákům. Zpravidla to nejsou suchopárné přednášky, nýbrž zanícené promluvy prostoupené dramatičností, obrazností a metaforami; jedním slovem: kázání. Některé z nich jsou i skutečnými kázáními, která pronáší duchovní v kostele. Tato rétoričnost, pomalé tempo a prostředí odlehlého, chudého a vyprazdňujícího se ostrovního městečka napojují seriál velmi silně na křesťanské vnímání světa.
Skutečnost, že se každá z epizod nese název podle jedné z biblických knih, může v někom navazovat dojem, že sledujeme nabubřelé, rádoby hluboké dílo bombardující publikum vznešeně vypadajícími odkazy. Opak je pravdou. Flanagan pracuje s náboženskými odkazy přesně a cíleně. Ví, proč si vybral společenství rybářů, proč zvolil období Velikonoc a proč je propojil s tím typem hororového monstra, který si vybral. Motivy vinoucí se napříč sérií v různých kontextech jsou totiž ryze velikonoční – smrt a zmrtvýchvstání. Flanagan má pro křesťanský kontext pochopení a dovede jej procítěně podat. Nechce být analytický ani filozoficky hluboký, jde mu spíš o prožitek. Zároveň však křesťanský kontext nabourává a ve finále jej nechává majestátně ztroskotat. Na divákovi nechává, zda tu běží o selhání lidskosti nebo přímo celé myšlenky božství.
Ve stejné době, kdy se Půlnoční mše objevila na Netflixu, má premiéru film Woodyho Allena Festival pana Rifkina. Jeho hrdina, stárnoucí milovník Ingmara Bergmana a dalších evropských klasiků, si „u Allena“ stěžuje, že dnešní filmaři řeší pouze sociální problémy a zapomínají na velké existenciální otázky. Půlnoční mše však právě k takovým otázkám míří a činí tak i s podobně neoblomnou vážností.
Půlnoční mše / Midnight Mass (USA, 2021, 7 epizod, celková stopáž 7 hodin 37 minut)
Tvůrce a režie: Mike Flanagan, kamera: Michael Fimognari, James Kniest, hudba: The Newton Brothers. Hrají: Crystal Balint, Alex Essoe, Zach Gilford, Annabeth Gish, Rahul Kohli, Kristin Lehman, Hamish Linklater, Robert Longstreet, Igby Rigney a další.
