James Bond, pohled druhý: Craigův hrdina nalezl svůj svatý grál
Nejnovější bondovku Není čas zemřít jsme tu recenzovali hned v den tuzemské premiéry. Nyní, s odstupem, přidáváme druhý pohled na ni – coby bonus k diskuzi o tomto fenoménu. Tu jsme připravili ve zde „přiloženém“ pořadu … a to je co?
Na rozdíl od všech ostatních bondovských reinkarnací budovaly snímky s Danielem Craigem od začátku jeden příběhový oblouk. Pravda, nejednalo se o velkolepý plán, spíše o zdařilou improvizaci. Během ní do sebe franšíza i postava nasávaly řadu podnětů. Casino Royale ostatně přišlo uprostřed éry rebootů a nových originů známých postav, takže redesign postavy pro nové publikum byl přirozeně radikálnější než u předchozích výměn představitelů hlavní role. V Quantum of Solace zase nejvýrazněji rezonovala móda kontaktních akčních scén na téma „co dům dal“, jak je proslavila série s Jasonem Bournem. Následovalo zatím nejsilnější vyjádření nedůvěry k institucím, respektive snaha vypořádat se s jejich temnými stránkami, třebas by měly stát na té správné straně. Skyfall díky tomu přinesl nejpůsobivějšího craigovského padoucha – agenta Silvu, „zrazeného“ distingovanou M (v podání loučící se Judi Dench).
Jak z toho vykličkovat
Právě na postavě M se kontinuita craigovských bondovek projevila poprvé ve své nejkrutější, ale zároveň nejlogičtější podobě. Výměna předchozích M, Q nebo Moneypenny, a ostatně i Bonda samotného, vždy proběhla mimo záběr. Až nyní se štafeta předala jako součást zápletky a v tom nejfatálnějším provedení. Spectre pak připravilo podobné logické vyústění i samotnému agentovi 007. Dost možná právě proto byl vyvolán duch nejslavnějšího z bondovských padouchů – Ernsta Stavro Blofelda. Protože nikdo jiný, sebebarvitější jednorázový padouch s tradičně megalomanskými plány, Bonda na poslední cestu přece vyprovázet nemůže.
Z velkého trumfu se ovšem stal zádrhel ve chvíli, kdy se Daniel Craig k postavě ještě jednou vrátil. Jednak se tím uzavřela cesta ke smířlivému konci, který Spectre nabídl, jednak bylo nutné přesně k podobnému jednorázovému padouchovi sáhnout. Ztracenost a prázdnotu nejnovějšího záporáka v Není čas zemřít, s jakkoliv nádherným jménem Lutsifer Safin, zakrývá to, že se jej scenáristům prostě jen podařilo naroubovat na jednu zmínku ze Spectre, kdy Madeleine Swann vzpomíná, proč nesnáší zbraně. A pak je tu v nejlepší bondovské tradici megalomanské sídlo, v jehož provedení se bizarně, ovšem překvapivě funkčně prolíná japonský minimalismus s betonovou brutalitou sovětské školy.
Jako samostatný film má Není čas zemřít jistě i řadu dalších chyb, ale vtip je v tom, že se o samostatný film nejedná. Je prostě závěrečnou kapitolou craigovské série. Jde o pentalogii do jisté míry náhodnou, přesto pracující s motivy, postavami i příběhovými linkami přecházejícími z filmu do filmu a vytvářející dějové a tematické oblouky na větší ploše, než jsme byli u bondovek zvyklí. A nabízí jediný možný konec, který možná není šťastný, ale rozhodně je správný.
Odkazy a nový sarkasmus
I proto disponuje loučení Daniela Craiga s jeho nejslavnější rolí olbřímí stopáží 163 minut. Navzdory občasným výtkám ke ztrátě tempa, které osobně nechápu, tu stopáž bezezbytku využívá. Režisér Cary Fukunaga navíc konečně dostal k dispozici skutečně velkorysý rozpočet (což se bohužel nestalo u jeho ambiciózního pokusu zfilmovat Kingovo To). Po dlouhé době jsou například bondovské lokace působivé a představují kvalitu samy o sobě.
Italská Matera je ideální poctou bondovské minulosti, když se v jejích uličkách prohání obstarožní model Aston Martin a postavy řeší především svůj vztah k minulosti. Jamajka nechá vzpomenout první Conneryho bondovku. Kubánská pasáž připomíná odlehčené (starým bondovkám paradoxně vzdávající hold) retro záležitosti typu Krycí jméno U.N.C.L.E. Masakr v norském pralese jako by odkazoval k hororovým akčním snímkům typu Predátor. Pokaždé je prostředí snímáno trochu jinak: pracuje s prosluněným, horkým dnem, s oparem žhavé noci i s mlhavou neurčitostí. A pokaždé snímek drobně mění svůj žánr, aby se v závěrečné konfrontaci se Safinem přirozeně překlopil v čistou bondovku v duchu například Žiješ jenom dvakrát…
Především však Fukunaga rozehrál řadu témat z předchozích Craigových snímků a poskytl prostor postavám skutečně žít – s hořkou výjimkou zmíněného Safina, který jakoby si recitoval své vyprázdněné monology v jakési alternativní realitě. Výsledkem není jen nejemotivnější bondovský film, nýbrž také snímek, v němž Bond vstupuje i do jiných než pouze dočasných a milostných vztahů. Profesní pošťuchování dostal do vínku už kdysi ve vztahu k Moneypenny a ve Skyfall je povýšil na ještě vyšší úroveň. Ovšem v Není čas zemřít vidíme, že jeho vztah k agentovi CIA Felixu Leiterovi jde daleko za hranice kolegiality (a navazuje tak na daltonovské Povolení zabíjet, kde ovšem vzájemný vztah obou agentů neměl tak důkladné podhoubí). A bohatší je i Bondova interakce s dalšími kolegy v MI6. Film proto netáhnou vpřed ani tak spektakulární akční scény či střídání exotických lokací jako právě komorní okamžiky a budování pout mezi postavami.
Možná vůbec nejzábavnější sekvence snímku – infiltrace večírku Spectre na Kubě – obsahuje všechny tyto prvky pěkně pohromadě. A zároveň v postavě roztržité, ale ne pouze komediální agentky Palomy asi také nejviditelnější vklad scenáristky Phoebe Waller-Bridge (viz například seriály Potvora a Na mušce). Zřejmě právě díky Waller-Bridge jsou bondovsky břitké dialogy a typické scény dokonale dohrány do nečekaných vyústění (závěrečný drink s Palomou) a vtipně variovány. Takže se podařilo nalézt adekvátní náhradu za scenáristu Johna Logana, který pracoval na Skyfall a Spectre (a jehož nejlepším dílem je geniální seriál Penny Dreadful s jiným představitelem Bonda – totiž Timothym Daltonem – v jedné z hlavních rolí). Ve výsledku tak byla „loganovská“ – místy až mystická – melancholie člověka ztraceného v měnícím se světě nahrazena dávkou komorní životní hořkosti a udiveného poznání, že svět umí být zlé, ale vlastně i bizarně zábavné místo.
Uzavírání všech věcí
Režisér Fukunaga zároveň důsledně čistí stůl, když nechává uzavřít všechny možné linie. Někdy až moc rázně, ale to je daň za fakt, že pracuje s materiálem různých režisérů a scenáristů. Předávání čísla 007 se v jeho podání tudíž stává nejen opakujícím se vtipem, ale i metaforou stárnutí. Spectre je důsledně vymýceno, Leiter přidává další ránu do Bondovy duše… A také se naplňuje čechovovská poučka o pušce, která visí na zdi a z níž nakonec musí být vystřeleno – v tomto případě se konečně dočkáme kočky Q, kterou zmiňuje v předchozím filmu (on tedy mluví o dvou, ale budeme věřit, že ta druhá se jen nedostala do záběru).
Logicky nezůstává prostor na velké tematické ani dějové novinky. Poslední večírek na rozloučenou na ně nemůže plýtvat energií. Místo toho Není čas zemřít melancholicky podtrhuje základní sdělení pentalogie. Několik desetiletí věděl James Bond bez jakýchkoliv pochybností, pro co stojí za to zabíjet. Nyní pochopil, že pro změnu stojí za to pro některé věci umřít. I díky tomu jsou akční scény, a finále především, tak působivé. Vůbec poprvé (vyjma ve filmu hojně citované klasice Ve službách Jejího Veličenstva) je pro Bonda něco v sázce. Poprvé si nemůže dovolit nadhled, který jej činil nezranitelným nebo alespoň nezastavitelným a umožňoval mu vyjít ze sebenebezpečnější situace jen s ledabylým upravením manžet či motýlka.
Podobně jako dávní rytíři, konečně nalezl svůj svatý grál. Ten jej učinil úplným, ale zároveň ho změnil a vyňal z běhu věcí. To ostatně dokládá závěrečná scéna, v níž se po vší té snaze o realističnost, jimiž se craigovské bondovky zaklínaly, vrací Bond, James Bond do hájemství mýtů.
Zbývá jediná otázka: Kdo a v jaké podobě jej povolá příště?
Není čas zemřít / No Time to Die (Velká Británie / USA, 2021, 163 min)
Režie: Cary Joji Fukunaga, Scénář: Neal Purvis, Robert Wade, Cary Joji Fukunaga, Phoebe Waller-Bridge, Kamera: Linus Sandgren, Hudba: Hans Zimmer. Hrají: Daniel Craig, Rami Malek, Ana de Armas, Ralph Fiennes, Ben Whishaw, Jeffrey Wright, Naomie Harris, Léa Seydoux, Rory Kinnear, Billy Magnussen a další.
